Do výšky orlů aneb seznamte se s horolezectvím

Začíná léto a tím i doba, kdy všichni správní horolezci rychle opouštějí umělé stěny a hurá na skály. Počet nadšenců, kteří se při houpání na lezeckém laně cítí jako ve svém živlu, poslední dobou rychle stoupá a horolezectví se stává velice oblíbeným sportem. V čem ale přesně spočívá tato adrenalinová zábava a jak se k ní člověk může dostat?

Moje cesta k lezení rozhodně nebyla náhodná. Ačkoli jsem jako malá byla spíše dítětem, které si dalo dost na čas, než překonalo prolézačku, s velkým nadšením jsem skákala po kamenech v okolí svého bydliště a s kamarádkou jsme snily, jak z nás jednou budou horolezci. Tehdy jsem však o něčem podobném neměla příliš představu, a tak jsem se domnívala, že tito lidé nedají zavděk ničemu menšímu, než je Mount Everest, a to zcela bez jakéhokoli jištění. Považovala jsem svůj sen za velmi obdobný dětskému přání stát se kosmonautem. Proto bych se asi velice divila, kdyby mi tehdy někdo oznámil, že o devět let později budu registrovaná v ČHS (Českém horolezeckém svazu).

S plněním tohoto přání jsem začala, když jsem v šestnácti letech uvažovala, do jakého sportu bych se mohla zase jednou vrhnout po hlavě. Ruku na srdce, lezení mne lákalo drtivě nejvíce. Zahálila jsem svou "kariéru" tedy tím, že jsem se přihlásila do kurzu oddílu Horosport. (Mohu-li udělat reklamu, byla jsem velice spokojená.) Zde jsme se učili šplhat po stěně a správně jistit. Opatřila jsem si sedák, na něž se uvazuje lano, a lezečky, tedy boty, které jsou vždy o několik čísel menší, než by noze vyhovovalo. Mé kamarádce, která si neustále polepovala paty i palce náplastmi a zouvala se při každé příležitosti, v obchodě vnucovali ještě menší. Je to nutné, aby člověk dobře cítil, kam stoupá.

Velmi brzy jsem pochopila, že jediným úkolem při lezení není vyškrábat se nějakým prapodivným způsobem nahoru. Člověk si osvojí techniky a začně lézt po cestách, které jsou dle obtížnosti značeny od jedné nahoru, přičemž "minus" znamená o trochu lehčí, zatímco "plus" těžší. Nejobtížnější zdolaná trasa se pohybuje kolem třináctky.

Co se týče čisté techniky, zmínila bych několik základních pravidel. Do stěny se šlape pouze špičkou chodidla, a to kolmo k ploše. To je zásada, kterou ze začátku téměř nikdo neužívá, ani když je na to upozorněn a stále nohy dost nepochopitelně vyvrací. Pravdou ale zůstává, že si to brzy sám osvojí, aniž by si to vůbec uvědomoval. Dalším pravidlem je nastoupávání nohama. Klasická věta, kterou jsem často slýchávala od kamarádek: "Já bych horolezctví dělat nemohla, nemám žádné svaly na rukou." Ty jsou ale v praxi potřeba mnohem méně, než si většina lidí myslí. Důležitějšími končetinami jsou totiž ty dolní. A když ty člověk nedává jak vysoko to jen jde, celý proces je pro něj o moc složitější. Také jsem již mnohokrát zažila, že se někdo optal spolulezce, jak má překonat tento kousek a odpovědí mu bylo: "Nastoupej nohama!", přičemž se rádce ani neohlédl, s jakou částí cesty to má dotyčný problém. O pravidle tří pevných bodů jsem se brzy od svého instruktora dozvěděla, že v praxi nefunguje. Později je totiž člověk rád, když mu terén poskytne možnost držet se jednou nohou a druhou rukou. Velmi užitečnou radou ale zůstává "pravá ruka, levá noha" a naopak. V zásadě člověk o moc dál dosáhne opačnou rukou, než kterou nohou stojí výše.

Jakmile jsme zvládli kurz na umělé stěně, chystal se pro nás výjezd na skály. Vybavení, které jsme na lezení potřebovali, se o několik položek rozrostlo. Pořídili jsme si helmy a prsní úvazky. Později jsme ale zjistily, že zdaleka není nějakým pravidlem, že by všichni tyto věci používali. Stále si ještě vzpomínám, jak jsme s kamarádkou přemítaly, jaké to bude na těch skalách. "Tam přeci nebudou žádné chyty," mínila, "viděla jsem ty obrázky, jak lidé lezou na docela prázdnou stěnu…" Brzy na to jsme již kousek od Prahy upíraly zrak na vysokánskou skálu.

Postupně jsme se navazovali a lezli nahoru, vždy za užívání terminologických frází typu: "Lezu!", "Jistím!", "Dober!", "Dobráno!", "Sedej!", "Sedím!" a podobně. Když jsem se vydala vzhůru, byla jsem velice překvapená, jak rychle cesta nahoru utekla. To už jsem opravdu vylezla na tu obrovskou horu, kterou jsem sledovala ze země?! Člověk neměl ani pocit, že se opravdu vydrápal až na vrchol.

Pokud se nezačal klepat hrůzou a vystřašeně počítat, jak vysoko to vlastně teď visí, zkoumat zdánlivě chatrné vybavení, které za jeho život zodpovídalo, vyvstal mu před očima jedinečný pohled na malebnou krajinu z výšky, do které vlastním úsilím vyšplhal. Že to vše stojí za to, by vám jistě potvrdil úplně každý, nebyl-li by to čirou náhodou akrofobista. Po chvíli pokochání následovalo slanění – proces, při kterém se začátečník opatrně spouští dolů rychlostí pět centimetrů za sekundu a kterým se zkušenější a odvážnější lezec dostane dolů téměř volným pádem.

Ten den jsem horolezectví ani zdaleka nepokládala za něco životu nebezpečného. Na druhou stranu jsme však zdolávali nanejvýš obtížnosti tři a lano bylo vždy navázáno shora, když jsme se my, začátečníci, pouštěli nahoru. Prekérnější situace jsem prostřednictvím tohoto sportu zažila až později, díky čemuž se mi potvrdila domněnka, že lezení závisí hodně na překonávání sebe sama.

Je to ale koníček, díky kterému spatříte nejnádhernější místa, výhledy a zažijete úžasné výlety. Tím mým nejvelkolepějším byly Franské Jury, ze kterých jsem mohla sledovat scenérii východního Německa. A doufám, že mnoho dalších mám ještě před sebou.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také