Pár otázek pro Pána pixelů, grafika s pseudonymem aTeo

04.01.2010 - Jan Švehla
Přečteno : 2017x
Počet komentářů : 4
Komentáře, rozhovory / Zajímavosti

Exkluzivní rozhovor s talentovaným grafikem nejen o něm a jeho díle…

Grafik, vystupující pod přezdívkou aTeo je jednou z těch osobností, které se nebojí do světa vykřičet svůj názor a v každé ze svých fotomontáží vtipně a trefně glosuje celospolečenské dění u nás i ve světě. Na politicích nenechá nit suchou a nezastaví se ani před humorným rýpnutím si do hlavy katolické církve, či do sportovních celebrit, hudebníků a herců. Přitom není bez zajímavosti, že aTeo je civilním povoláním ekonom a grafiku bere jen jako relaxaci a prostředek pro vyjádření svých názorů. Více se dozvíte v následujícím rozhovoru.

1) První otázka bude celkem tradiční, protože se vás na to ptá asi každý, ale odkud čerpáte inspiraci? Máte nějaká oblíbená témata, která vás inspirují? Počítám, že to bude politika:-)

Ano, často dostávám podobné otázky. Kam prý na ty nápady chodím. Ale já na ně nikam nechodím, ony chodí za mnou. Neustále dotírají a mně se podaří realizovat pouze část z nich. Někdy nenajdu vhodné zdroje či podklady, jindy je mi líto vynaloženého času u pracných námětů. Taky se mě často ptají "v čem TO dělám". Já na to ultravtipně, že někdy v saku, jindy ve svetru, ale taky v pyžamu. J No a politika rozhodně není mé nejoblíbenější téma. Nejraději asi páchám atentáty na umění. Tuto formu grafického terorismu nazývám „artentáty“.

2) Je vaše tvorba pouze jako určitý ventil osobních nálad a dojmů a nebo si tím i přivyděláváte? Podle toho, co jsem četl v rozhovorech s vámi byla grafika do knihy Radovana Krejčíře nebo Petra Štěpánka spíš otázkou vyjádření vašeho názoru na věc, než že by vám šlo o peníze. Nebo se pletu?

Nepletete. S Petrem Štěpánkem se přátelím a moje obrázky vlastně nejsou ilustracemi k jeho textům. Zpravidla vznikaly nezávisle na nich. Ale vyjadřujeme se k podobným tématům a tak je Petr s mým souhlasem používá ke svým politickým komentářům. S panem Krejčířem to bylo trochu jiné. Za ilustrace mi zaplatil a šlo o zatím můj nejvyšší honorář, přestože mou motivací nebyl zisk. "Tvorba" je sice kapku silné slovo, ale určitě jde o jakýsi ventil, to bezpochyby.

3) Jaké jsou reakce na vaši tvorbu ze strany vděčných objektů vaší práce? Nechci je nazývat poškozenými, spíš by se hodilo třeba „umělecky zvěčnění“.

Proč ne? Ten výraz "poškození" je poměrně přesný, protože já jim opravdu škodím. Většina z nich mé „fejky“ celkem rozumně ignoruje. Jsou ale i tací, co se urážejí a vztekají. Takových případů však, k mé škodě, není moc. Každá medializace přiláká na můj web spoustu nových návštěvníků. Totéž si slibuju i od tohoto rozhovoru... ;-)

4) Kolik tak za týden uděláte fotomontáží? Lze to nějak paušalizovat a nebo záleží čistě na aktuálním dění a vaší chuti do práce?

Jak kdy. Průměrně jednu denně. Někdy o víkendu jich spáchám víc a pak je postupně uveřejňuju. Abych nezklamal návštěvníky svého webu. Spoustu věcí mám rozpracovaných, ale nejsou momentálně aktuální a tak trpělivě vyčkávám, až budou. Například už rok mi v archivu "zraje" Sarkozy na gillotině. Možná ta fotokoláž spadne pod stůl, možná se jednou bude hodit. Nevím…

5) Kolikrát vám přistála ve schránce žaloba od nespokojeného ztvárněného?

V poštovní schránce pouze třikrát. A nejednalo se o žaloby, nýbrž pohrůžky žalob od advokátů „poškozených“. V e-mailové poště je toho samozřejmě víc, ale zpravidla jde pouze jen o spílání nejrůznějšího kalibru. Od domlouvání k hrubým urážkám a výhrůžkám. Kdysi jsem je sbíral, ale pak mi došlo, že jsou si až nápadně podobné a přestal se tím zabývat.

6) Je nějaká konkrétní osobnost, kterou zasazujete do svých fotomontáží nejradši? Co Jiří a Petra Paroubkovi? Jakou máte s nimi zkušenost, protože ti jsou, jak známo, zvyklí kolem sebe metat blesky a hrozit právníky.

Ovšem, pan a paní Papalášovi jakoukoli satiru těžko snášejí. A přitom ji svými činy a postoji provokují. Já se netajím tím, že vůdce socialistů považuju za člověka společensky nebezpečného. Jeho manželka mi však udělala slušnou reklamu, když mi v létě prostřednictvím advokátní kanceláře vyhrožovala žalobou a byl z toho takový tragikomický okurkovosezónní humbuk. Měl bych jí vlastně poděkovat za propagaci...

7) Na webových stránkách Mladé fronty vás nazvali grafikem-provokatérem. Lichotí vám takové označení a nebo s ním nesouhlasíte? Osobně se totiž domnívám, že je rozhodně správné, že dá někdo politikům takříkajíc do kožichu a trochu pročistí vzduch nasáklý arogancí.

Já tyhle mediální nálepky nijak osobně neprožívám. Každá satira je už ze své podstaty provokací. No a já nechci provokovat za každou cenu, ale co nejlevnějc... ;-) Avšak zalichotilo mi, když pro mě slovenský satirik Milan Markovič vymyslel titul "Pán pixelů".

8) V úvodním dopise jste naznačil, že ne každý má vaše fotomontáže rád. Jak se vyrovnáváte s negativními reakcemi, či spíše řekněme nátlakem ze strany vašich odpůrců? Dospělo to někdy za hranici běžné kritiky a tradičních norem chování?

S negativními reakcemi musím počítat. Dávám přednost těm, které rozčiluju, před těmi, které vůbec nezajímám. Když chci lidi zaujmout, musím je nadchnout, dojmout nebo naštvat. Nedávno jsem si dokonce prožil regulérní stalking. Není to sice nic příjemného, ale považuju i takový exces za daň. Nazvěme ji, dejme tomu, daní z ubrané hodnoty. :)

9) Co je podle vás největším problémem České republiky a jak byste takový problém řešil, pokud byste měl tu moc.

Za největší problém považuju cosi jako morální kocovinu z rozčarování a s tím související obecnou ztrátu důvěry v demokratické instituce. Korupce, zadlužení státu, stav justice a politické reprezentace, jakož i nostalgie po minulém režimu, jsou metastázy tohoto rakovinného bujení. Jak ho zastavit, nevím, ale vědí to štamgasti v každé hospodě. Já bych věděl, jak to řešit individuálně. Emigrací. Mám v Británii blízké příbuzné.

10) Které pochvaly ze strany veřejnosti, či jednotlivce na adresu vaší tvůrčí činnosti si ceníte nejvíce?

Na tuto otázku neznám jednoznačnou odpověď. Mohl bych sice vyjmenovat řadu jmen celebrit, které mé práce ocenily, ale netrpím takovým dvořanským komplexem. Cením si, když se mi dostane uznání od profesionálů z oboru, v němž v podstatě fušuju anebo od renomovaných fotografů či výtvarníků. Já vlastně ani nemám cílovou skupinu. Nic neprodávám, jenom bezúplatně nabízím. Ber nebo nech ležet, to není můj problém.

11) Které své fotomontáže máte nejraději a jste na ně nejvíc pyšný?

Rozhodně to není žádná z těch "politických". Rád bych dělal laskavý a neagresivní humor. Ale k tomu zatím nejsou podmínky a možná na to ani nejsem stavěný. Z mého hlediska nejzdařilejší práce lze na mém webu nalézt v kategorii "Favorité", čímž myslím SVÉ favority. Ale už jsem tam zatraceně dlouho nic nezařadil...

12) Která z fotomontáží vám způsobila největší problémy a starosti?

Když jsem neuctivě zobrazil bývalého papeže Wojtylu. Za tohle a zejména za tuto fotomontáž mi Poláci posílali až 200 rozhořčených mailů denně. Připadalo mi to jako jakási řetězovka. Kolektivně mě prokleli a já definitivně propadl peklu, na tom už se nedá nic změnit. O křesťanské lásce nic nevím, o křesťanské nenávisti hodně...

13) Jaké jsou vaše další zájmy kromě 2D grafiky? U čeho relaxujete a jak jste na tom s počítačovými hrami a filmy – zábavou dnešní doby? Můžete něco z vlastní zkušenosti doporučit?

Trochu sportuju, abych úplně nezdegeneroval. Počítačové hry zásadně nehraju. Nikdy. Nebaví mě to. No a filmy si vlastně taky moc neužiju. Neustále pozoruju to, čemu říkám "nábytek", kompozici, nasvícení, vržené stíny a příliš mě nezajímá příběh. Naposledy jsem viděl Cameronův Avatar ve 3d verzi. "Nábytek" v tomhle filmu je opravdu velkolepý.

14) Na závěr opět trošku obligátní dotaz: Máte z hlediska vaší grafické činnosti nějaké sny a cíle? Co je vaším „Olympem“?

Pokud jde o grafiku, stačí mi, když mi z ní "nehrábne", nebudu se muset s nikým soudit a nikdo nebude toužit praštit mě za trest pěstí do brady. Je to opravdu jenom koníček, takže žádné ambice nemám. Bavím sebe, snažím se bavit lidi a to je celé…

To je tedy vše, mockrát děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů jak v pracovním, tak osobním životě.