Pachatelé trestných činů a jejich zkoumání

Jak kriminologie a forenzní psychologie zkoumají osobnosti pachatelů trestných činů a podle čeho určují pravděpodobnost, s jakou se daný jedinec může napravit? A kdo je vlastně „pachatel“? Na to se vám pokusí odpovědět následující článek.

Podle právní terminologie je pachatelem člověk, který úmyslně či neúmyslně naplnil znaky trestného činu. Jeho trest může stanovit až soud. Dále používáme termíny podezřelý (zadržený, jemuž ještě nebylo sděleno obvinění), obviněný (již mu bylo sděleno obvinění), obžalovaný (pachatel stane před soudem) a odsouzený (rozsudek, který byl proti němu vydán, nabyl právní moci).

U pachatele kriminologie zkoumá základní charakteristiky jako sociodemografické údaje, společenské a sociální začlenění, osobní a rodinnou anamnézu a někdy i výsledky znaleckých posudků. Hlouběji se potom může zabývat i psychologickým formováním osobnosti, životní situací, která mohla ovlivnit spáchání trestného činu, sociálně psychologickými vlastnostmi včetně předpokladů pro nápravu, motivací v širší souvislosti, případnou příslušností k sociálně závadným skupinám, předchozí trestnou činností, uloženými tresty a detaily jejich průběhu.

Přínosné může být i zkoumání pachatele vzhledem ke konkrétnímu trestnému činu – zda se ho dopustil pod nátlakem, v afektu či naopak po pečlivém uvážení, úmyslně či zanedbáním… I způsob hraje svoji roli – pokud se někdo dopustil obzvlášť brutální vraždy, můžeme předpokládat, že má agresivitu v povaze.



Shrneme-li potom statistiky, nejvíce pachatelů najdeme ve skupině mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Otázkou však zůstává, zda skutečně kolem věku čtyřiceti let tito lidé s trestnou činností přestanou, nebo jestli se „zlepší“ a už nejsou dopadeni. Začnou-li však naopak dříve, zejména mezi dvanáctým a patnáctým rokem, vznikají „nejperspektivnější“ kriminální kariéry.

Co se týče páchaných činů, nejčastěji dochází k majetkové trestné činnosti. Po ní následuje trestná činnosti násilná. Zvláštní kategorii z druhé jmenované jsou loupeže, neboť jde o násilnou činnost, jejíž hlavním cílem je zisk, nikoli agrese. Motivací jim bývají peníze, touha po dobrodružství, vliv jiných, alkohol a někteří dokonce loupí „jen tak“.

Dalším předmětem zkoumání je potom samozřejmě motivace a důvody, ze kterých se k trestnému činu uchýlil. Gianell přichází s tzv. indexem kriminality, kde vymezuje šest faktorů, jež mohou pachatele ovlivňovat – vnitřní zábrany, frustrace potřeb, vnější zábrany, situační potenciál, kontakt s realitou a uspokojení z trestného činu. Jejich význam značně odlišuje podle skupin pachatelů. Zatímco mladí lidé páchají činy obvykle z popudu přátel či pod vlivem alkoholu a frustrace potřeb u nich nehrává velkou roli, recidivisti frustraci potřeb naopak pociťují. Vnitřní zábrany však tvoří překážku zřídkakdy.

Možná jste také slyšeli o zkoumání pachatelů z biologického hlediska. To nebylo nikdy podloženo. Kupříkladu Lombrosso přišel s teorií, že rodilý zločinec se pozná podle ušních boltců. Další vědci se pokoušeli o měření tvaru lebky či používaly psychoanalýzu.

Vyloučeno je i zkoumání z ryze psychologického či sociologického pohledu. Osobnost pachatele samozřejmě nevzniká náhle, tvoří se působením genetiky, sociálního života, prostředí a ovlivněním osobnosti. Zajímavou kategorií je osobnost recidivisty, neboť předchozí potrestání se u něj ukázalo být neúčinné.

I přesto, že pachatele nelze předem určit, však jsou známy kriminogenní faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se člověk dopustí trestné činnosti. Je jimi poruchové chování v dětství, kriminalita v rodině, nízká inteligence, rodinné faktory, ekonomický nedostatek, impulzivita a nedostatek empatie.

Forenzní psychologie, která se osobností zabývá podrobněji, rozlišuje pachatele na socializované (úplně normální), neurotické (objevují se poruchy, úzkosti…), psychopatické (vykazují zvláštní vlastnosti pro kriminalitu), mentálně nedostatečné (neinteligentní) a psychotické (duševní onemocnění).

Dále vymezuje kriminální schopnosti (mechanické, organizační a sociální), jimiž může jedinec oplývat. Podle nich si i daný pachatel „vybírá“ trestný čin. Zvládne-li jen vymyšlení postupu, zkusí jen něco snazšího. Pokud ale vykazuje i dobré schopnosti sociální, je vyšší pravděpodobnosti, že si troufne na otevřený zločin, kde dochází ke kontaktu s obětí.

Většina pachatelů mívá dobrou schopnost empatie, ale nepociťují sympatii. Znamená to v praxi, že obětem rozumí, ale necítí s nimi. Z toho důvodu si spíše vybere loupež v bance, kde peníze nepatří oběti, a tudíž by měla být klidnější, a nezamíří do obchodu, jelikož by okrádal přímo člověka, jehož živnost záleží na těchto penězích, které se pokouší odcizit. Protože sám hodnoty nemá, nepočítá také s loajalitou pracovníka banky a ani ho nenapadne, že by mu na ochraně peněz záležet mohlo.



Málo informací se shromažďuje o trestné činnosti žen. Pachatelkami jsou pouze z deseti procent, a zatímco polovina všech občanů souzených pro trestnou činnost se dostane do vězení, u žen je to pouhá desetina z nich. Přihlíží se zde totiž ke skutečnostem, že se obvykle starají o rodinu a ostatní jsou na nich závislí.

Pokud se ženy dopouští agrese, tak spíše ve skryté formě. Podle Poláka to však není důsledkem jejich nedostačující fyzické síly, ale tím, že se od nich agresivní chování neočekává, díky čemuž mají v tomto ohledu zábrany.

Loupeží se ženy dopouštějí jen výjimečně. Pokud spáchají vraždu, potom vždy na známé osobě a v drtivé většině případů je tento čin motivován vztahy. Nejčastějšími oběťmi jsou děti nebo manžel a nezřídka kdy je zavraždí ve spánku. Nejmírněji je souzeno zabití novorozeněte matkou, kde se bere v potaz psychický tlak, jemuž byla pachatelka vystavena.

Existují také specificky ženské zločiny, jimiž jsou kupříkladu uspávačky. Ty v barech pomrkávají po chlápcích a poté, co jim nasypou prášek do nápoje, je okradou.

Bohužel se ve značné míře vyskytuje i kriminalita latentní, tedy nezjištěná. Nezaznamenaná je zejména z důvodu strachu obětí či jejich nedůvěry ke spravedlivému vyšetření. A vzhledem ke statistikám, podle kterých se ani ne polovina případů dostane k soudu, natož aby došlo k jejich vyřešení, se ani nemůžeme příliš divit.

 

Použitá literatura:

• Pachatelé trestných činů: K problematice jejich osobnosti a vybraných typologií: Marešová Alena
• Predikce vývoje pachatele: Šárka Blatníková, Karel Netík
• Pachatelé vloupání – osobnost, agrese a strategie: Veronika Anna Polišenská, Michaela Borovans
• Osobnost pachatele: Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře ČSSR
• Kriminalita žen: Jana Válková
• Ženy jako pachatelky závažné trestné činnosti: Blatníková Šárka

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také