Kočovní herci tu jsou...

V klidné obci se náhle objeví dřevěný vůz tažený dvěma koňmi. Jeden z mužů sedících vpředu na kozlíku uchopí megafon a hlasitě oznámí: „Do vašeho města právě zavítalo kočovné divadlo!“ Máte pocit, že takový obrázek by se vám mohl zjevit leda v předminulém století, a ne v dnešní postmoderní době? Musím vás vyvést z omylu – i nyní je totiž můžete potkat.

Když jsem letos hledala divadelní spolek, u nějž bych si mohla příležitostně zahrát, po chvíli pátrání byla má volba jasná. Vyhlídka kodrcání dobovým povozem s oři mne ihned zlákala, ačkoli musím přiznat, že jsem ze začátku měla mnoho obav. Koneckonců varování bylo mnoho: „Spíme venku, pod střechu se obvykle nedostaneme ani za deště, někdy nemáme co jíst ani pít…“ Rozhodla jsem se však překonat touhu po pohodlí, a tak jsem se letos vydala na své historicky první kočování, které se konalo v první polovině července. Nachystala jsem si spacák, stan, objemný kostým a všechny věci denní potřeby. Spakovat se mi podařilo do tří zavazadel a byla jsem připravena k odjezdu. Tentokrát Válkovo kočovné divadlo mířilo do jihozápadních Čech.

První den jsme vyrazili do malé obce, v níž už nás netrpělivě očekával náš kočí i dva koně. Tak jsem poprvé spatřila vozidlo, které mělo příští dva týdny na starosti naši přepravu. Bylo o něco větší i prostornějši, než jsem očekávala – dovnitř se vešly dvě postele, na kterých se sedělo, a ještě zbývalo místo krom jiného na obrovské truhly s rekvizitami. Vpředu byla upevněna „lavice“ pro kočího, na které mohli sedět ještě další dva lidé, a vzadu na voze na látce zářil velký nápis „Válkovo kočovné divadlo Praha.“



Připravili jsme vše potřebné pro cestu, umyli dopravní prostředek a druhý den ráno se vyjíždělo. Nejprve bylo potřeba přepravit vůz a koně na místo, odkud již byli schopni vyjet. Snažili jsme se přitom co možná nejčastěji vyhnout dálnicím a větším silnicím. Potom kočí zapřáhl oře, zatímco my jsme se oblékli do dobových kostýmů, abychom nekazili atmosféru historického vozidla, a naskákali jsme na „palubu“. Vůz se se řinčením vydal na cestu a po silnici trajdal až k blízkému renesančnímu zámku, na který jsme měli namířeno. Na nádvoří se hrála první čertovská pohádka. Když jsme postavili scénu, která se kromě rekvizit skládala z kovové konstrukce a malovaných látkových horizontů, vyrazili jsme obhlédnout místečko na zámecké zahradě, které nám bylo poskytnuto na noc. Spali jsme pod borovičkami poblíž malého rybníčku. Snad jediná věc, která tamější pohodlí kazila, byla spousta slimáků, kteří nám lezli i po spacácích.

Na ráno jsme byli pozváni na exkurzi do blízkého pivovaru, vyrazili jsme tedy kolem deváté hodiny. Vůz vyjel, ale jedno kolo se zaseklo v blátě. Koně vytrvale táhli dále, čímž se rozbila kovová rozpora. Tím nastala naše první potíž s vozidlem. Do pivovaru se naštěstí dostat dokázal, a tam poskytli náhradní součástku. Když jsme si budovu prohlédli, dostali jsme jako proviant džbánek piva, abychom nemuseli celou štreku podstupovat s vyschlými hrdly.
           
U dalšího zámku, kde se hráli hned dvě hry, klíče od noclehu nám přijela předat osobně na kole paní baronka. Pohádka, v níž jsem účinkovala, měla letošní premiéru, a dalším představením byla historická fraška s názvem Střípky z národního poblouznění. Účinkující ji sami sepsali a u diváků se setkali s velkým úspěchem, čemuž jsem se ani trochu nepodivovala. Když jsme sháněli místo, kde bychom večer mohli zasytit své žaludky, setkali jsme se na své cestě s další raritou. Byl jí dobový podnik připomínající hospůdku třicátých let. Přeci jsme nebyli tedy v okolí jediní, kteří se rádi vraceli do starých dob… V pozdním večeru si hospodský oblékl námořnickou čapku, a dokonce nám zahrál na trumpetu.



Poslední zámek naší trasy byl barokního slohu. Kromě ostřihávaných keříků, sošek a kašen byl v tamější zahradě k dispozici i bazén, který jsme vzhledem k velkému horku vřele uvítali. Po několikadenním kočování bylo navíc namístě konečně se smočit ve vodě, koneckonců i kočovní herci se jednou za čas rádi vykoupou. Po odehrání představení jsme byli večer pozváni na noční prohlídku zámku, která byla navíc oživená scénami dětského divadla o historii objektu. Já osobně jsem se s ním brzy seznámila ještě o něco více. Malá předsíň v přízemí, zdobená freskami, nám byla totiž poskytnuta k uložení věcí. Jelikož byla veřejně přístupná, rozhodla jsem se čekat raději uvnitř, než se mi nabije baterie mobilu. Dveře do zahrady však mezitím někdo uzamkl a v okolí ani živáčka. Nezbylo mi než vyčkávat uvnitř na zámku. I bouřka se mezitím stihla přehnat, až jsem se konečně po delší době dostala ven. Alespoň jsem se tak mohla lépe vžít do své role princezny, která byla neustále držena otcem v zámeckých komnatách, dokud nepřišel Honza a neporadil panu králi, že by se jí dařilo lépe, kdyby se mohla procházet po zahradě. Nedivila jsem se – i mně se po vysvobození zdála procházka po zámeckém parku o moc vábivější než vnitřní prostory.

Dalším stanovištěm nám byla základní škola, vedle níž jsme měli na trávníku umožněno udělat si táborák. Večer jsme posílali k oblakům balón se sepsanými přáními. Jedno z nich, které kvůli jeho nesplnění nejspíš mohu zveřejnit a nemusím se obávat, že bych ho tím zakřikla, bylo, aby kola vydržela až do konce. Nestalo se. Jen o několik dní později byla naše cesta značně ztížena selháním jednoho z nich. Pokusy uvést jej do pořádku na silnici selhaly, a tak nezbylo než jej odvézt k řemeslníkovi. Ten uvedl kolo opět do fuknce, ačkoli stále bylo zřejmé, že by nové bylo potřeba. Koneckonců tato čtyři se vytrvale točila již kolem dvaceti let. Ale shánějte dnes někde dřevěná kola či kolaře, který by je zhotovil…
           
Znovu nám byla cesta zkomplikována, když jsme hráli pro dětský tábor. Po představení jsme museli objekt opustit, aby děti nechodily ke koním, což znamenalo vytlačit vůz za pomoci auta do strmého kopce. Chvílemi se téměř zdálo, že se na nás vozidlo sveze zpět dolů, ale naštěstí se nám jej podařilo v pořádku dopravit nahoru, a mohli jsme se tedy přesunout k lesu, kde jsme shlédli malebný západ slunce a strávili další noc.



Poslední potíž s dopravním prostředkem nás potkala docela záhy. Tentokrát se však nejednalo o vůz, ale o koníka, který onemocněl. V noci bylo nutné přivolat veterináře, který Šárku prohlédl a dal jí injekci. Druhý den se zdálo, že je již v pořádku, a žádné těžkosti se u ní již neprojevily ani do konce pobytu.

Mohli jsme tedy vyrazit za posledním místem, kterým byl vodní hrad. Zde se odehrály dvě poslední představení, a večer jsme se mohli zúčastnit taneční veselky, která zde probíhala. Učili jsme se francouzské kruhové i párové tance, povětšinu bretaňské. Poslední noc jsme strávili v zahradě, kde byl zejména k ránu nádherný výhled – na jedné straně starý gotický hrádek obletovaný vlaštovkami, na straně druhé koně pasoucí se u stromu, mezi jehož větvemi prosvitaly sluneční paprsky.

Ráno přijel převoz, který odvezl oře i vůz zpět domů, a my jsme brzy nato vyrazili do Prahy. Celé kočování uteklo velmi rychle, a musím zpětně říci, že to byl způsob velmi zajímavého i zábavného strávení dovolené. Skvělá možnost, jak si odpočinout, užít, vidět i naučit se spousty nových věcí a v neposlední řadě si i zahrát. Už nyní se těším na další rok a jsem zvědavá, jakou destinaci Válkovo kočovné divadlo zvolí příště…

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také