Sedm let stopem aneb Cestou osudu a náhody - díl I.

20.12.2010 - Jiří Forman
Přečteno : 1534x
Počet komentářů : 1
Komentáře, rozhovory / Rozhovory

Vyrazit do světa bez jasného cíle a nechat se jen tak unášet náhodou. Pro jednoho nepředstavitelný počin, pro druhého životní sen, který se ale málokomu podaří splnit. Roman Vehovskému se tento sen splnil. Z roku na cestách se staly dva, ze dvou čtyři…. jaké to je žít „na stopu“ sedm let svého života?

Roman Vehovský, původní profesí telekomunikační technik se nechal inspirovat knihami těch, kteří neseděli doma a svými příběhy ukázali, že cestovat po světě nemusí být vždy výsadou bohatých. Jednoho dne si sbalil pár nejnutnějších věcí a po několika měsících se vrátil s marockým razítkem v pase. Doma se ohřál jen chvíli a už stál zase u cesty. Dorazil na Sicílii, ale končící podzim v něm nijak nesnižoval touhu objevovat další kouty. Koupil si letenku na Nový Zéland, kde zrovna začínalo léto. Při zpáteční cestě na pár týdnů zabrousil do jihovýchodní Asie, což se na několik dalších let ukázalo být osudovým.

Plánoval si svoji cestu dlouho dopředu nebo to byl spontánní nápad?

Byl to spontánní nápad, který se pak půl roku dopředu plánoval.Chtěl jsem vyrazit na cestu, která by neměla žádnou zpáteční letenku či stanovený návrat. Nic, co by mne svazovalo a omezovalo. Prostě cestovat ze země do země a nechat tomu volný průběh s tím, že se vše bude odvíjet samo. Neplánovat návrat. Otevřená pouť...

Jaký byl důvod odchodu do Austrálie skrz Asii? Jsi člověk, který rád poznává krajiny a nové lidi? Měl jsi nějaký plán cesty?

Chtěl jsem dorazit do Indie a pak dále pozemní cestou do Austrálie. Měl jsem vyřízené pracovní vízum na jeden rok a k tomu dvanáct měsíců se do Austrálie dostat. Dostatečně dlouhá doba to zvládnout po zemi a dostatečná možnost se nechat přitom unášet větrem osudu a náhody. Nevěděl jsem co bude za měsíc, za půl roku ani kde večer složím hlavu. Bezstarostné putování. Pokud jsem přece jen něco plánoval, tak to bylo načasování zimních měsíců do tropického pásma a nejlépe tak, abych se přitom vyhnul monzunovým dešťům.

Jak rychle se ti dařilo stopnout auto? Jak nejdéle si musel stopovat, dokud ti někdo nezastavil? Které země jsou podle tebe stopařům nakloněné, případně kde se ti stopovalo špatně?

Občas jsem si postěžoval na nepřízeň stopařské Štěstěny: ostatní země jsem vždy nějak projel, ale tady v této jen tvrdnu u cesty...Vždy mne však nakonec někdo vzal… Bezkonkurenčně nejlepší země pro stop je Korea. Stačí natáhnout ruku a první auto zastaví. Pokud má člověk smůlu, tak zastaví až to druhé. Obecně se však dá říct, že stopovat se dá všude tam, kde jsou silnice. Pravda, po Mongolsku jsem se musel putovat jednu dobu i pěšky, ale to je velmi specifická země. Nejdéle jsem čekal na stop v Národním parku v Austrálii. Jeden a půl dne na fleku. Žádný stín, tisíce much...

Nejnáročnější bylo stopování po Číně. To byl pořádný oříšek. Téměř jsem si na něm vylámal zuby, než jsem přišel na to, jak se dá stopovat v zemi, kde o autostopu a kempování nikdy neslyšeli.

Jak se tedy dá efektivně stopovat po Číně?

Abych alespoň nastínil okolnosti cestování po Číně, začnu od počátku...

První okamžiky, první problémy. Angličtina. Běžný Číňan rozumí angličtině asi stejně, jako běžný člověk čínským znakům…

Stalo se párkrát, že mne lidé chtěli pomoci nasměrovat a někam dovést. Autostop samotný je však pro Číňany něco nepochopitelného. „Dej mi adresu a já tě tam navedu,“ říkají. „ Řekni mi město, do kterého chceš jet, a já ti pomůžu koupit na nádraží lístek.“ Ale to, že já nemám ani „ adresu“ ani „cílové město“ nechápali. Měl jsem jen směr. „Jak ti mám pomoci, když mi nechceš prozradit, kam chceš jet?“

Začátky jsou těžké všude, ale tam těžkosti nebraly konce.

Když už někdo zastavil, ještě to neznamenalo, že mne kousek sveze. Díky nemožnosti najít „společnou řeč“, řidiči často odjeli z „místa velké snahy“ beze mne. Pokud mne přece jen někdo vzal, začal obvolávat všechny své známé, o nichž si myslel, že umějí anglicky. Aby mu přeložili, kam že to chci vlastně jet. Podávají mi mobil a já všem těm známým odpovídám, jak se mám a jak se jmenuji. Nic míň a bohužel ani nic víc.

Hlavním problémem je však mapa. Okopírovaný list atlasu je zcela nepoužitelný. Řidič se nevyzná v anglických názvech. Mně zase dělají problémy jejich čínské znaky. Nebylo jiného východiska než se snažit v té změti písemné soustavy zorientovat. Jinak bych se nedostal ani na druhou stranu malého města.

Až v knihovně Pekingu jsem natrefil na něco, co „polidštilo“ mé cestování po Číně. Mapy. Našel jsem autoatlas čínský i atlas s latinkou. Snad každý list jsem si nechal ofotit. S pomocí vstřícného studenta jsme společně dublovali názvy měst. S touhle mapou se už cestovat dá. Měla pro mě takovou cenu, asi jako má GPS pro námořníka. I když, vzhledem k nesnadné orientaci bude asi přiléhavější přirovnání k sextantu. Ještě mi ten student na kartičku „vytlumočil“ vzkaz pro místní řidiče. Něco v tom smyslu, že sice jedu na druhý konec Číny, ale stačí mi svézt jen těch pár kilometrů, které máme společné. Až s těmito dvěma pomůckami jsem začal slavit první veselejší stopařské úspěchy...

Sedm let jsi cestoval sám po Asii. Potkával jsi nové a nové lidi. Nechyběl ti během té doby někdo, koho bys vedle sebe měl na déle než jen pár okamžiků?

„Každý rub má svůj líc.“ Člověk, když je sám, je však mnohem víc vnímavější... K solitéru navíc nemají místní lidé téměř žádný ostych. Velice snadno se tak navazuje kontakt. Pravda, krátkodobý. Čas od času jsem se však s někým domluvil a cestovali jsme určitou dobu společně. Byla to většinou zajímavá a někdy i příjemná změna.

Pokračování příště...