Dokončení rozhovoru s Romanem Vehovským o tom, kterak se dá za sedm let autostopem procestovat svět.

Na svojí cestě ses domlouval převážně anglicky. Předpokládám, že sis znalost tohoto jazyka vylepšil především pobytem na Novém Zélandu. Určitě jsi ale převážně potkával lidi, kteří o angličtině ani neslyšeli – jak si se domlouval s nimi?
Angličtina je pro cestování téměř nezbytná. Alespoň komunikační znalost se očekává. Ne všude však lidé anglicky běžně mluví… Protože jsem cestoval stopem naučil jsem se vždy pár základních frází, vět a slovních obratů. Bouralo to bariéry, otvíralo srdce… Ovšem jak už jsem řekl, Čína byla komunikačně bezkonkurenčně nejnáročnější. Když jsem potřeboval najít někoho, kdo o angličtině slyšel alespoň z vyprávění, tak selhávaly i jinde osvědčená místa, jako jsou recepce hotelů, lékárny, banky či internetové kavárny. Pro tento případ jsem požíval sady papírků se vzkazy, otázkami i odpověďmi v čínských znacích…
Jsi v kontaktu s lidmi, které si na svých cestách poznal?
Ano. S některými lidmi jsem se natolik spřátelil, že během těch let jsem pár i opakovaně navštívil. Kontakt, přestože s odstupem času už není tolik intenzivní, udržuji s mnoha lidmi stále.
Stalo se ti na cestách něco, co tě opravdu velmi oslovilo?
Uvedu krátký příběh, který na mne natolik zapůsobil, že jsem ho použil v úvodu knihy.
Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou, hledaje nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám a kam jdu.
Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Nereagoval jsem.
Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá.
„Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem na Zélandu strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho mýval jen v řekách. Vím jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného.“
Ráno mi přidal radu na cestu: „Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou zdarma.“
Proč se tvoje cesta natáhla nakonec na sedm let? A co byl nakonec důvod, že ses obrátil a začal stopovat směrem k domovu, do Česka?
Když jsem před léty vyrážel na cestu, neměl jsem ponětí, kudy a kdy se vrátím.. Vůbec jsem se nestaral o návrat. Byl jsem přesvědčený, že když příjde čas návratu, že to poznám.. Do té doby jsem tomu nechával volný průběh a bezstarostně se toulal světem.. A tak jsem cestoval rok, dva, šest.. Občas jsem si přezul toulavé boty za pracovní, abych si zahojil svou pohublou cestovní kasu.. Jednu dobu jsem laškoval s myšlenou, že bych tu mou cestu vzal do okola..Jenže už jsem byl na cestě šest let a pořád jsem se jen motal mezi Asii a Australii.. A to je ještě spousta míst, kde bych se chtěl podívat znovu a nespočetně více míst, kde se mi ještě nepodařilo se podívat vůbec.. Přišel jsem tedy s nápadem podívat se opět do země, odkud jsem v roce 2002 vyrazil na svou pouť... Za ten čas se toho hodně změnilo.. Rodiče začali šedivět (prý ze mě), prarodiče už jsou na tom hůř a ještě by mě chtěli vidět a děcka v příbuzenstvu už na mě zapomněli úplně.. A tak padlo rozhodnutí.. zavítám domů..
O svém putování jsi sepsal knihu „Cestou osudu a náhody“ . Je vůbec v lidských silách vzít 7 let zážitků a dostat je na několik málo stran?
Zážitků, příběhů a setkání je spousta. Bylo těžké vybrat z takového množství ty okamžiky, které by dobře ilustrovaly danou lokalitu, národ či území a zároveň měli dobrou a vhodnou pointu k zapamatování... Navíc mám velké množství fotek, které také mohou mít určitou sdělovací váhu. Vytvořit jednu velkou objemnou knihu jsem si netroufl. Přišlo mi optimální rozdělit tuto sedmiletou anabázi do dvou knih. Dvě období, která sice mohou existovat i samostatně, ale dohromady vytvoří jednu dlouhou pouť...
Kniha je plná fotek, které jsi na svých cestách nafotil. Kolik snímků jsi zhruba za tu dobu nafotil? Jakou techniku si na focení použil a jak odolávala mnohdy extrémním podmínkam?
Na cestu jsem vyrazil s obyčejným „jednotlačítkovým“ kompaktem. Postupně mě focení začalo bavit a pořídil jsem si zrcadlovku (35mm). S ní jsem nafotil něco přes sto filmů a pořídil jsem si zrcadlovku digitální. To už jsem se focením zabýval seriózněji a v „akci“ jsem pořídil mnohdy přes sto snímků za den... Záběrů mám tedy tisíce... A z takového množsvtí se vždy nějaká fotka (i kdyby nechtěně) povede ;)... Nejhorší je pro foťák i optiku prach a kapénky slané vody. Vždy jsem míval foťák v brašně obalený ještě igelitkou...
V plánu je vydání druhého dílu tvojí knihy. A co pak? Obuje si Roman Vehovský opět toulavé boty? Jak jsi zvládl návrat domů? Nelákají tě vyhlídky na neobjevené kouty země víc, než představa „normálního“ života?
Ono to nebude tak rychle. Než se vydá druhý díl, který bude dokončením příběhu, uplyne spousta času. Za tu dobu se může i nemusí spousta věcí změnit. Putovat se dá i po objevených koutech... A objevit se dá i jiný způsob života... Každopádně vím, že toulavé boty netlačí...
Kde se dá kniha získat? Je nějaké kontaktní místo pro lidi, kteří by se chtěli pomocí knihy inspirovat na cestách (případně k nim inspirovat někoho jiného)?
Veškeré informace, včetně ukázky z knihy a komentářů čtenářů jsou na webu www.cestouosuduanahody.wz.cz. Tam pak může čtenář najít i odkazy na moje původní zapisky z cest, případně recenze knihy.
Děkuji za rozhovor
![]() |
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]()
|
| Průměrná známka : 0 |
| Hodnotilo 0 uživatelů |