Proč jsem ateistou?

Věřící mají na adresu ateistů vždycky řadu zaručených argumentů, které ať přímo nebo nepřímo naznačují, že vedou nekvalitní a neperspektivní život. Každá mince má ale dvě strany vážení příznivci Boha. V tomto článku jsem se rozhodl osvětlit, proč jsem ateistou.

Velmi mě potěšily reakce, které mi chodily e-mailem na článek „Náboženství aneb obchod se strachem“. V něm jsem se snažil nastínit základní myšlenky, proč je koncepce náboženství pochybná a proč k ní v historii i současnosti mají lidé tendence tolik inklinovat (doporučuji přečíst, než se začtete do tohoto). Dnes do diskuse článku přibyl názor pána, který je věřícím (což je jeho svaté právo) a který uvádí argumenty, proč je život ve víře lepší, než život v „nevědomosti“. Proto jsem se rozhodl vyvážit pohled na věc, aby si nezávislý pozorovatel mohl udělat objektivní obrázek o celé věci.

Milý pane, taky jsem býval zarytý ateista, taky jsem nemohl věřícím a všelijakým církvím přijít na jméno, ale to vše pouze do svého prvního mystického zážitku, který mi otevřel oči. Všechno je jinak než nás naučili ve škole a my, lidé, jsme víc, než si dovedeme představit. Je velice jednoduché člověka a život označit za jakousi podivnou náhodu, za shodu neuvěřitelných kombinací a lidské vědomí za vedlejší produkt hmoty, jak nás to naučili soudruzi. Náboženství dává lidem naději. Ateistův život nemá smysl, končí smrtí a vše co kdy dokázal bude ztraceno. Ateismus je nevědomost, je to spánek a smyslem života je se probudit a zjistit co jsme zač.

(původní příspěvek)

Podle mě hovoří historická fakta jasně. Náboženství možná kdysi dávno vzniklo z nějaké ušlechtilé pohnutky, ale postupem času se jich velká část zkazila zásluhou lidí, kteří v tom spatřovali svoji příležitost k cestě na vrchol, na jejímž konci čekala sladká odměna jménem moc. Osobně je mi sympatický třeba buddhismus, protože jde o neinvazivní náboženství, které si žije tak nějak stranou a nikomu nic nenutí. Nikdo ale nemůže zpochybňovat agresivitu křížových výprav, či svatých válek džihádu. Problém ale není v koncepci náboženství jako takového. Problém tkví v lidech a v jejich mnohdy až zatvrzele ortodoxním fanatismu, protože když se najde někdo dostatečně charismatický, tak dokáže lehce zfanatizovat davy. V dnešní době je to ale horší, protože lidé jsou spokojenější na navíc jsou navyklí na určitý životní standart. V dřívějších dobách se ale lidem nežilo tak dobře jako dnes, a když už se v potu tváře lopotili na polích za trochu jídla nebo něco peněz, tak chtěli věřit, že po smrti přijde něco lepšího, něco co naplní jejich očekávání.

Já osobně odsuzuji všechno, co za druhé světové války napáchali Němci a tahle černá šmouha historie nikdy nezmizí, ale nemohu nevzpomenout výrok nacistického tajemníka Martina Bormanna, který řekl, že náboženství je jako akciová společnost, která vydělává na hlouposti lidí. Ještě jednou předesílám, že konání Němců za druhé světové války plně odsuzuji, ale je nezpochybnitelným faktem, že na lidském strachu se vydělávalo včera a bude se zajisté vydělávat i zítra, protože každý se bojí zemřít. Jen je potřeba ta dogmata trochu pozměnit, aby oslovila i moderního člověka. Je samozřejmě fádní nabídnout mladému člověku nesmrtelnost duše výměnou za absenci tělesných požitků, když vezmeme v úvahu, že sex je jednou z nejoblíbenějších lidských činností dneška. Je zajímavé, že i papež nedávno lidské plémě odsoudil za tak časté sexuální hrátky, ale házet kamenem by měl jen ten, kdo je skutečně bez viny. Katolická církev by se měla tiše krčit v koutě a ani nedutat, protože ve stínu pedofílie a pohlavního zneužívání dětí ze strany mnichů ono proklamované zachraňování duší tak nějak ztrácí na lesku.

Častým argumentem věřících je, že ateistův život nemá smysl, že končí smrtí a vše co kdy dokázal bude ztraceno. Na to je ale nutno říci, že už mýtický Achilles pravil, že bohové lidem závidí jejich smrtelnost, protože když člověk neví jak zemře, je každý jeho okamžik krásnější a hodnotnější, protože může jít o okamžik poslední. Život je pomíjivý a právě v tom tkví jeho tragédie i kouzlo. Proč bych tedy měl žít asketickým životem plným nesmyslných dogmat, když není jistota, že nějaké potom vůbec bude? Myslím si, že je povrchní žít v dojmu, že když budu uctívat pravidla, která přede mnou někdo stanovil, tak se dočkám lepšího života. Je to alibistické a prázdné. Člověk si tak zachraňuje vlastní kůži a myslí na zadní vrátka, ale Albert Einstein kdysi řekl, že pouze život, který žijeme pro ostatní stojí za to, z čehož se dá vydedukovat, že život zasvěcený Bohu může být pro mnohé jedince naplňující, ale daleko smysluplnější než žít pro nějakou všeprostupující entitu je žít svůj život pro lidi, které mám rád a kteří jsou mi blízcí, protože kdo ví, co přijde potom?

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 7 uživatelů

čtěte také

Klara  (188 komentářů)

11.12.2008  02:08:14

Nevim, ma li smysl polemizovat, ale chtelo by se mi rici toto: muzete verit, ci neverit v Boha, to je svoboda, kterou mate. Pokuste se ale vysvetlit fakt, ze vsichni lide na zemekouli tak nejak podvedome vedi, kdy delaji neco dobreho a kdy delaji neco, co neni spravne. To nejsou pravidla, ktera si vymysleli lide, to je nam lidem dano a kupodivu vsichni bez rozdilu nabozenstvi a ras vime, co je dobre a co ne. Neni to nas vyber a nas napad, jinak by byly rozdily k neprekonani. Takhle jsou vice-mene neexistujici. Z toho dovozuji, ze jako lide jsme podrizeni jakemusi radu. Ten rad znaji vedci ze vsech oboru, prirodovedci jeste lepe, nez jini, Einstein tomu rikal "jeho napady..." a myslel tim Boha.... Obecna dezinformace je, ze jsou vedci vetsinou neverici, ale opak je pravdou. V lidskem poznani zatim neni nic, co by odporovalo presvedceni o Bozi existenci. Cesta k poznani Boha je ale cesta viry. Vira, jako akt lidskeho rozhodnuti verit; je sila ci energie, kterou nejde uchopit nicim jinym, nez virou. (Alespon ja jsem zatim na nic jineho za dlouha leta sveho zivota neprisla.) Ovsem vira je bezne aplikovana cinnost, kterou sam pouzivate denne v nejbanalnejsich situacich. Verite, ze kdyz budete chodit poctive do prace, ze vam zamestnavatel vyplati mzdu, verite, ze tramvaj, kterou jedete, dojede tam, kam jste se s ni vydal, verite, ze zitra rano vstanete a ono bude rano... ze lidi, ktere mate rad budou na svych mistech a porad je budete zajimat, ze budete mit jeste zitra kde bydlet, atd. Presvedcit se o Bozi existenci nejde jinak, nez kdyz reknete sam sobe, ze v Boha verite. Pak se muze stat to, co popisuji lide, kteri "se obratili": ze se jim otevrely oci. Je treba provest ten akt uvereni za ucasti vlastni vule. Pokud to zkusite, mohu vas ujistit, ze uz nikdy nepouzijete svou svobodu na to, abyste tenhle akt zvratil. Na druhe strane viry (za temi dvermi, kterymi projdete tim, ze uverite) je totiz zivot, ktery dava smysl a radost a plnost tak, jak to jeste neznate. A druha vec: nemyslim, ze lide, kteri podnikali krizove vypravy, nebo knezi, co zneuzili deti jsou lide, kteri veri. Myslim, ze jsou to zlocinci, kteri se zastituji nabozenstvim. Myslim, ze cesta k Bohu je jenom ve vedomi a v duchu a ne verejnym se hlasenim k nejake cirkvi. A souhlasim s vami, ze cirkve toho spatneho maji na svedomi take dost, ac se casto zapomina na fakt, ze toho dobreho, co udelaly a denne delaji je mnohem vic.