Pravda vítězí aneb boj s dopravními podniky

Celé hodiny lidé někdy obětují frontě na jízdní legitimaci. Riziko, že by je revizor chytil bez jízdenky, jim za to stojí. Ale pozor – z mé zkušenosti totiž pokuta může přistát ve schránce i s poplatkem od právníka, aniž by člověk načerno jel.

Když jsem obdržela výzvu k úhradě dlužné částky za údajné černé pasažérství, „trochu“ mě to zmátlo. Stalo se to ve městě, které jsem v životě nenavštívila, a tak jsem se proti obvinění samozřejmě ohradila. Zjištění, že identifikace daného člověka proběhla bez předložení dokladu, mne téměř rozesmálo. Dopis, který se ke mně dostal, pocházel přímo z rukou advokáta, jenž celou záležitost již převzal. Trval na svém a podal věc k soudu.

Následovaly četné telefonáty dané advokátní kanceláři i dopravnímu podniku, během kterých mi nikdo nebyl ochoten sdělit bližší informace, a přehazovali si mě z jedné linky na druhou jako horký brambor. Od advokátní kanceláře jsem se dozvěděla leda, že u soudu musím prokázat, že jsem na místě nebyla. Když jsem odpověděla, že bych chtěla vidět důkaz, že jsem tam byla, jejich odezva zněla jasně: „Je zde vaše jméno a datum narození, tudíž je to dokázáno.“ Pokud tyto dva údaje stačí k identifikaci bez občanského průkazu, potom by mělo být velké štěstí, bude-li jeden člověk ze sta označen správně.

Ohradit se proti takovému způsobu mi ale taktéž moc platné nebylo. „To musíte vědět vy, jak probíhá taková identifikace,“ vyjádřila se pracovnice dopravního podniku, „já tohle neznám, já s policií nemám problémy.“ Další pracovník, k němuž jsem byla přepojena a jemuž jsem povyprávěla o svých potížích, mne zase zahrnoval otázkami typu  „A jakou jste jela linkou? Kde přesně vás chytili? A potom vás teda odvedli na stanici?“ Moje odpovědi „Já jsem tam vůbec nebyla.“ nejspíš nějakým šumem ve spojení přeslechl.



Protože toto vyřizování nijak neprohlubovalo mé znalosti tohoto případu, ale prodlužoval se jím nanejvýš účet za telefon, nezbylo mi, než jen čekat na soudní předvolání. Během této doby jsem zjišťovala u přátel a známých, jakým způsobem by reagovali oni. K mému velkému překvapení by devadesát procent z nich okamžitě platilo pokutu, ačkoli by na místě vůbec nebyli. Jejich důvody byly strach ze soudu a zejména absolutní nedůvěra, že by rozsudek mohl být v jejich prospěch.

Já mám hrdost a rozhodla jsem se po svém. Dlužnou částku jsem nezaplatila a dopravní podnik po dohodě s advokátní kanceláří stáhl žalobu. Po prověření došli k závěru, že identifikace skutečně neproběhla věrohodně a tak, jak by měla. Nejsem jim nic dlužna.

Netuším, zda bych se o stažení žaloby vůbec kdy dozvěděla, kdybych byla nezvedla sluchátko a nezavolala jim opět sama, proč nastalo ticho po pěšině. A jakákoli omluva z jejich strany nejspíš také zůstane mým dětinským a naivním snem.

Co mne však zarazilo ještě víc, byly právě reakce mých známých. Nedávali mi sebemenší naděje na úspěch u soudu, ačkoli věřili, že jsem skutečně v právu. Z toho důvodu si kladu otázku – žijeme skutečně v právním státě, kde je pro spravedlnost nějaké místo? Když přijde faktura na částku, kterou by člověk vůbec platit neměl, tak on prostě vyskočí a honem zařizuje převod ze svého účtu. A někdy to udělá rád – při pomyšlení na důsledky, které by ho čekaly při případné vzpouře. Pokud už nikdo nevěří ani ve svá vlastní práva, nalézáme se stále ještě v zemi, kde „pravda vítězí“? Nebo je nápis na prezidentově vlajce již pro všechny náhodným spojením slov, jejichž význam je dávno pohřben hluboko pod hromadou lží a úplatkářství?

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také