O zásadních rozdílech v pohledu na věci všední

Dnešní příbeh, který jsem skutečně zažila, mě mnohému naučil. Zjistila jsem, že i na takové bolestivé všednosti, jako je smrt lze pohlížet i jinak, než konvenčním způsobem. Možná to některým z vás poskytne prostor pro zamyšlení...

Díky své ex-modelingové kariéře jsem měla tu čest poznat spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Snad se mi jako málo komu potvrdilo rčení, že ty nejlepší příběhy píše sám život! Velmi ráda čtu, stějně jako asi většina z vás. Mnohdy však stačí jen jít ven. Třeba jen taková cesta vlakem někam na druhý konec republiky napíše skvělý příběh plný napětí... A ten nespočet rozmanitých postav… Když pak jedete někam ještě dále a nebojíte se poznávat lidi, navazovat přátelství, zjistíte, že svět je mnohem zajímavější místo, než jste si mysleli.  Já mám asi takové štěstí, že žádná má cesta se neobejde bez nějakého příběhu plného emocí, ponaučení a odhalení tajů lidské povahy. Tak tedy prosím, tady je jeden z nich...

Belgie je krásná, lidé jsou usměvaví a míli… V Belgii mám kamaráda, jmenuje se Tom. Je to moc hodný kluk, chytrý a pracovitý. Ihned po mém příjezdu mě seznámil se svým spolupracovníkem a zároveň dobrým přítelem, Norem Benem. Ben měl docela pěknou ženu, hlavně velice příjemnou. Za nějakou dobu jsme se docela dobře poznali, skvěle jsme si rozuměli a trávení volného času probíhalo od té chvíle jen společně… Dokud nevíte moc o odlišnostech v mentalitě určitého národa či skupiny, zdají se vám lidé stejní. To však jen na první pohled, než se něco stane. Nejsem ten typ, co by se zajímal jen o určité téma, je spousta věcí, o kterých se ráda bavím. V mé nové společnosti se mluvilo o tématech nevyžadujících namáhavou práci šedých buňek mozkových. Mluvilo se o penězích, nebo spíše o jejich absenci a nebyla nouze i o nahlas vyslovenou závist, jelikož někdo přece jen měl tohoto životně důležitého materiálu vice a někdo méně. Pak se také mluvilo hodně o sexu. Vzhledem k čerstvě vznikajícímu přátelství však dosti nevybíravě. Témata jako filozofie a politika nepatří k tématům, o kterých se ráda baví mládež a také „mládež“ před třicítkou. Má belgicko-norská parta na tom nebyla jinak. Zdálo se, že dny plynou až abnormálně rychle, každý večer byl jiný, jeden moc nudný, druhý až moc zajímavý. Nějak se mi zdálo, že se ten pár musí mít hodně rád, jeden bez druhého nešli ani na krok, pořád se drželi za ruce a o projevy vzájemné náklonnosti nebyla nouze. S kamarádem Tomem jsme mlčky asi trošku záviděli takovéto roztomilé manželství. Nevím, jak se mohlo stát, že jsem neviděla ani známku odlišnosti v jejich západním manželství. Vše bylo tak krásné, přirozené a normální.

Do mého odjezdu do Francie zbývalo již jen několik dní. Počasí nám přálo, a tak jsme nachystali takovou malou oslavičku... Manželka Bena však stále nepřicházela. Bylo už dost pozdě, když zazvonil telefon a Ben jako opařený vyběhl ven. Nemohla jsem v noci spát a Tom jistě také ne. Nevěděli jsme, co se děje. Další den nám Ben telefonoval a oznámil nám, že jeho manželka zahynula. Měla vyzvednout své oblečení z čistírny a odvézt ho domů ještě před odjezdem na naši párty. Cestou tam však měla nehodu. Musím přiznat, že mě ani nezajímalo, kdo nehodu zavinil. Byla jsem zdrcená. Takový pocit ztráty jsem zažila již několikrát, avšak člověka to stále dokáže dost silně zabolet a překvapit. Musela jsem odložit svou cestu. Nevěděla jsem, kdy bude pohřeb. Chtěla jsem tam být pro Bena. Tom jak naschvál musel odjet na služební cestu, ale já jsem zůstala sama v hotelovém pokoji. Pokusila jsem se zavolat Benovi, ale nebral mi telefon. Nechtěla jsem být otravná, měl přeci smutek, a tak zbývalo jen čekat na Toma. Ten se vrátil za několik dní a vyprávěl mi, jak potkal Bena v práci. Ptal se ho na to, co se bude dít a zda potřebuje nějakou pomoc, na což Ben odpověděl pro mě docela neobvyklou věc. Když tenkrát odešel od nás, odjel do márnice, kde musel identifikovat tělo. Poté měl jako jediný příbuzný rozhodnout o osudu těla. Nechal manželku zpopelnit a den na to ji vysypal cestou do práce. Prý ani neznal její oblíbené místo a nechtěl ji nechávat doma jako připomínku toho, co se stalo. Udělalo se mi nějak zle. A to jsem ještě nevěděla, co přijde dál. Ben už měl další přítelkyni. Dokonce mě s ní přišel odprovodit na letiště. Zeptala jsem se, jak to, že tak rychle. Řekl mi jednu větu, na kterou nikdy nezapomenu. Tuto větu jsem již několikrát před tím slyšela, ale ještě nikdy nezněla tak moc smutně a zároveň chladně. Řekl: "Život jde dál". Nedokázala jsem Bena ani obejmout na rozloučenou. Ještě jsem stihla tiše pomluvit Bena Tomovi. Tom však nechápal, co se tak špatného vlastně stalo. Víte, ještě hodněkrát po tom, co jsem odjela, Tom volal, ale i přesto, že je to moc milý a hezký mladý muž, nedokázala jsem ho brát stejně jako před tím. Před tím se mi totiž hodně líbil. Hrozně jsem se však egoisticky bála, ze skončím na chodníku cestou do práce.

Asi mám takové štěstí, že žádná má cesta se neobejde bez nějakého příběhu, bohatého na emoce, ponaučení a odhalení tajů lidské povahy. Určitě je však velkou chybou zaškatulkovávat si ostatní lidi podle toho, jaké zkušenosti máme s někým jiným, protože rozdíly v mentalitách mohou být někdy dost propastné...

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také