Proč jsou hry tak populární

Máte rádi počítačové hry? Tak to rozhodně nejste sami, ale v čem tkví ono pohlcující kouzlo, které miliony lidí den co den připoutá k monitorům, či televizím a na dlouhé hodiny z nich udělá nevnímající „netykavky“?

Virtuální zábava v podobě počítačových, či televizních (popřípadě konzolových) her je s námi už více než dvě desetiletí a jejich obliba neustále narůstá. Co ale způsobuje tuto skutečnost? Je všeobecně známým faktem, že se ve velkém zvedla obliba a využívanost internetu, což je dáno především rychlým nárůstem pokrytí kvalitním vysokorychlostním připojením. Lidé tráví u internetu stále více času a televize systematicky ztrácí svoje diváky. To všechno ví úplně každý. Ruku v ruce s počítačem, ale i internetem jdou ovšem také počítačové hry, které jsou už hezkou řádku let pořádným lákadlem, kvůli němuž si častokrát do domácnosti pořídíme počítač. Ale prvním důvodem, proč tolik narůstá obliba počítačových, je již nastíněná propojenost mezi počítači a hrami. Hardware totiž celkově stále zlevňuje a tak si kvalitní herní počítač může pořídit i člověk, který by na něj ještě před pár lety neměl nebo by za něj ony peníze nedal.



Další prokázanou a všeobecně známou skutečností je, že u počítačových her najdeme daleko častěji muže, než ženy. Vysvětlení této otázky se ujal James Scalpello, ředitel vydavatelské společnosti THQ a pokud vás zajímají důvody této zajímavé skutečnosti, doporučujeme následující článek.



Nyní ale už k těm nejzákladnějším důvodům hraní her. Spousta lidí se na hraní her dívá tak nějak skrz prsty a nedokáže tuto zábavnou činnost pochopit. A je pravdou, že kdo někdy nezažil pravé herní opojení, asi jen těžko pochopí, co se uvnitř hráče počítačových her odehrává. Jak už jsem nastínil v jednom ze svých předchozích článků (Budoucnost her? On-line!), člověka k monitoru nepřipoutá závislost, ale právě skutečnost, že hraní her je neskutečně zábavné a hráč se na hraní těší, ale není to pro něj nutnost, jako například pro narkomana drogy nebo pro kuřáka cigarety.

Faktem totiž je, že hraní her je velmi příjemná relaxace, u které si člověk fyzicky odpočine a i psychicky může takříkajíc „vypnout“. Je samozřejmé, že hry po vás vyžadují určitý druh zpětné vazby, či chcete-li interakce (akční hry reflexy, adventury zase přemýšlení atp.), ale v tomto případě už je volba jen na vás, na co máte zrovna chuť a na co se cítíte (stejně tak je tomu při výběru filmu – někdy máte chuď na komedii, jindy zase na horor nebo akci). Unavené tělo vám mnohdy ani nedovolí hrát akční střílečku, kde musíte mít reflexy jako kočka a naproti tomu mozek zvolí schůdnější variantu v podobě nějaké nenáročné adventury, či pohodové arkádové hopsačky.



Druhou a asi nejdůležitější věci, či spíše důvodem, proč se počítačové hry těší takové oblibě je realizace vlastních snů a tužeb. Je úplně jedno, jestli se chcete stát středověkým rytířem v nablýskané zbroji, krvelačným upírem nebo hrdinou z marvellovských komiksů – každá hra má vlastní tématický rámec a je jenom na hráči, aby si vybral to, co mu vyhovuje a pak už se nerušeně pustil za dobrodružstvím. Zpracovávání fantasy světů se vůbec těší velké oblibě, protože jde v podstatě o realizaci nerealizovatelného (pokud se bavíme o skutečném životě), protože Spidermanem, či Incredible Hulkem se v „reálu“ stanete jen těžko:-). Lidé mají chuť okusit sladké plody neznáma, a tak je častokrát láká i role nájemného středověkého zabijáka ala Asssassins Creed nebo jeho současného kolegy Hitmana.



Kontroverzní témata her jsou vůbec brána poslední dobou dost na přetřes a nejoblíbenějším objektem zájmu je herní série Grand Theft Auto. Nedávno jsem četl pár novinových článků, kde se psalo, kterak skupinka několika mladých lidí zmlátila náhodného kolemjdoucího a pak se ještě pokusila ukrást několik vozů. Na vině bylo prý GTA. Další titulek v novinách vyvolával do světa skandál, kdy dívka se svým přítelem brutálně ubila svoji mladší sestru. Vina se opět alibisticky hodila na GTA.

Největší paradox ale je, že lidé, kteří proti tomuto typu her takovým způsobem brojí, je mnohdy vůbec nehráli a častokrát vědí jen rámcově (v ideálním případě), o co v nich jde. Když už tedy chtějí házet kamenem, měli by si nejprve ověřit patřičná fakta a pro pořádek ještě zamést před vlastním prahem. Jak je totiž známo, média často ráda věci překrucují a nafukují, nemluvě o těch bulvárních. Takto totiž kauzy získávají na popularitě, což se logicky odrazí v prodejnosti, či sledovanosti. Já za sebe ale mohu prohlásit, že jsem věrným fanouškem série Grand Theft Auto, a přesto jsem nikdy nepociťoval nutkání vylézt si na kostelní věž s odstřelovací puškou, či házet zápalné lahve mezi milence v parku.

Jak už jsem mnohokrát ve svých článcích uvedl, všechno je jen otázkou individuality člověka, ale nikdy není na vině hra. Psychicky zdravého člověka hra nemůže poznamenat a bere ji jako určitý „příjemný“ únik od reality, ale labilní jedinec se může stejně jako hrou inspirovat třeba i filmem a pak se zase objeví některý pokrytecký puritán, který bude tvrdit, že Tarantino by měl ve svých kasovních trhácích používat méně kečupu. Tito jedinci totiž rádi svalují vinu právě na virtuální zábavu a vědomě tak mystifikují společnost.

Tato cílená mytizace má z počítačových her vytvořit něco, na co by společnost měla pohlížet jako na škodlivou a odstranění hodnou záležitost. A bohužel to funguje, protože stačí jedna zpráva o brutálním aktu v televizním zpravodajství připodobněná k některé kontroverzní hře a už je oheň na střeše (horečné debaty důchodců v obchodních centrech a podobně :-)). Abych se ale vrátil k přetržené niti – je zajímavé, že i když se největší oblibě těší tituly, které vám nabídnou nevšední role, jako právě GTA nebo třeba Diablo, tak i přesto se mezi nejprodávanější hry všech dob zařadila simulace reálného života The Sims od firmy Maxis.



V neposlední řadě musíme zmínit také příběhovou složku konkrétní hry, která, pokud je kvalitní, poskytuje hráči onu potřebnou chuť, ale také sílu na cestě kupředu. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko. Stačí vzpomenout tolik oblíbenou akční adventuru Mafia od českých Illusion Softworks. Spousta herních redaktorů, ale i hráčů se shodla na tom, že sami sebe přistihli, jak přeskakují některé pasáže a snaží se co nejdříve dokončit misi, aby zjistili, jakým způsobem se bude příběhová linie ubírat dál.

Mafia byla něčím, co se skvěle hrálo a ještě navíc to mělo velice atraktivní a poutavý příběh plný dějových zvratů, a tak by to mělo být pokud možno vždycky. Realita je ovšem mnohdy úplně jiná. V poslední době to tak není skoro nikdy. Velký význam se přikládá technickému zpracování, které je samozřejmě také důležité, ale co byste si raději vybrali vy? O trošku horší grafiku na úkor dokonalého příběhu nebo naopak? Myslím, že volba je pro skutečné hráče celkem jednoznačná.



Závěrem této krátké statě bych rád apeloval na lidi, kteří herní průmysl odsuzují, aby byli shovívavější, protože ať už se jim to líbí nebo ne, hry tady budou i nadále, protože jejich obliba čím dál tím víc roste, což způsobuje především stále větší věrohodnost zpracování, různé fyzikální elementy ve hře, ale také zapracovávání oblíbených témat včetně filmových licencí a podobně.

Hry jsou příjemným únikem od reality, ale neměli bychom v nich hledat smysl života, protože pak už se dostáváme za rámec běžné sociální koexistence, což může mít za následek trvalé zhoršení našich mezilidských vztahů. Hry tedy rozhodně ano, ovšem v „rozumné“ a společensky přijatelné míře.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také