Softwarové pirátství - obsáhlá analýza

Potkáváme je na ulici a slýcháváme o nich v médiích. Jsou to lidé jako my ale přesto jsou rozdílní…Jsou to lidé cizí, ale i naší kamarádi. Řeč není o nikom jiném, než o pirátech. Nenechte se ale mýlit, nejde o zarostlé korzáry s dřevěnou nohou a hákem místo ruky.

Jak už jsem nastínil v úvodu, jsou to lidé jako my, kteří kupují stejné značky toaletního papíru a jezdí stejnými prostředky hromadné dopravy. Svět počítačového piráta je ale přeci jen trošku odlišný od toho našeho. Počítačový pirát totiž profituje na okrádání autorů software (případně hudby, filmů), tím že nelegálně kopíruje a distribuuje jejich software.

Proč se vlastně kopíruje, aneb jádro pudla celého problému
Důvodů, proč kopírovat a množit software a filmy může být celá škála, ale po logické a objektivní analýze dojdete k závěru, že paušálně vzato je jediným praktický důvodem naprosto neúměrná cena nabízených produktů. Toto kontroverzní téma, které se velmi často stává středem celospolečenských debat je opravdu těžké nějak spravedlivě rozetnout, protože přesvědčivé argumenty přicházejí z obou stran.

Distributoři tvrdí, že cena produktu letí nahoru především kvůli stále se zvyšujícím nákladům na vývoj, či výrobu. Před nějakým časem jsem se na jedné akci setkal s ředitelem filmového distributora Warner Bros pro Českou republiku, od kterého jsem se dozvěděl, že už samotné náklady na dabing jednoho filmu se pohybují zhruba kolem sto tisíc korun na jeden projekt. To jsou vskutku nemalé peníze, to musím uznat.

Dále filmoví tvůrci a distributoři argumentují tím, že při výrobě filmu se používají stále modernější efekty a metody, což logicky stojí peníze. Když vznikají historické velkofilmy, musejí se vyrábět stovky mečů, seker nebo třeba zbrojí, které následně komparsisti navléknou maximálně dvakrát, aby natočili jedinou kolosální scénu.

Argumentů proč by měli být filmy a potažmo i software nadále tak drahé je jistě spousta, ale my nemůžeme vynechat ani druhou stranu mince, kterou jsou argumenty běžného uživatele a konzumenta, kam se počítám i já sám. Z této strany barikády se ozývají zcela radikální, leč opodstatněné názory, že 600 korun za jeden hudební nosič je prostě moc. Stejně tak je tomu i v herním světě. Nová hra, která je hodnocena jako očekávaný hit stojí po svém uvedení do prodeje něco kolem 1400 Kč. To se na mě nezlobte, ale to jsou vážně nekřesťanské peníze. Je sice pravda, že vývoj hry se mnohdy počítá i na roky, ale na druhou strany je nestydaté říci si takový ranec za jedinou hru, která vám přinese průměrně 20-30 hodin zábavy.

No a právě nyní se dostáváme k onomu jádru pudla. Proč se vlastně pálí? Odpověď je nasnadě. Průměrný Čech na tom se svými platovými podmínkami není zdaleka tak dobře, aby si mohl dopřávat všechny tituly, které ho lákají, protože co se týče peněz, tak si musíme bez jakéhokoliv zastírání přiznat, že Němci a vůbec západní svět je na tom daleko lépe, než jsme my. U nás to po vstupu do Evropské unie vypadá asi tak, že se všechno zdražuje, ale platy rostou jen nárazově a o několik korun v rámci populistických předvolebních gest. Důležité ale je, že pro průměrného Čecha je hudební nosič za 600 Kč, nebo DVDčko za 800 Kč prostě drahou záležitostí, a proto si je radši vypálí.

Podle mě si za to můžou sami distributoři a ochranný svaz autorů. Kdyby za každým titulem neviděli jen mamon a starali se taky o potřeby a podněty běžného uživatele, tak by věděli, že kdyby nějakým adekvátním způsobem snížili cenu těchto produktů, tak se jim několikanásobně zvedne prodejnost a v konečném důsledku na tom budou ještě daleko lépe. Je totiž statisticky prokázáno, že sedm z deseti Čechů by si za nižší cenu radši koupilo originál, než aby investovali do nelegální kopie. Že by tento model byl funkční dokazují i takzvané budgetové (levné) edice, které jsou k vidění v různých obchodních řetězcích. Jde v podstatě o to, že se starší tituly (CD nebo DVD) poskládají do takových velkých zásobníků a zákazník prostě jen přijde, vybere si a nakoupí.

Nejdůležitější je tady ale jeden stěžejní faktor a tím je cena. Tyto budgetové edice jsou totiž ve své podstatě za pár korun. Některé tituly nestojí za nic, ale lze tu najít i zajímavé záležitosti, jako je Carlos Santana, Jimi Hendrix, nebo třeba Smokie. Cena takovéhoto budgetového DVD se pohybuje kolem 200 korun. Cena za budgetové cédéčko je někde na hranici jedné stokoruny.

Softwarový pirát – fenomén poslední doby

Softwarové pirátství tady nebylo vždycky, ale rozmohlo se až v posledních letech. V prvopočátcích byly počítače tak veliké, že jste na jejich provoz potřebovali samostatnou místnost, ale lidstvo vidělo v počítačích budoucnost a tak pilně pracovalo na tom, kterak zmenšit počítače do takové míry, aby byly použitelné pro běžné potřeby moderního člověka…Šlo o to, aby se počítač co nejrychleji vyvinul a mohl se dát do prodeje. Velkou výhodou dnešní doby je, že počítače dělá celá spousta výrobců, ale v době před zhruba deseti lety tomu tak nebylo a výrobců bylo všehovšudy poskromnu.

Když se počítače začaly vyrábět masově, bylo také potřeba zajistit, aby byly takzvaně „user friendly“, čili uživatelsky „přátelské“. Tuto funkci měl zpočátku plnit operační systém MS-DOS, který měla v práci na počítači už moje babička a to už je vážně nějaký ten pátek:-). MS-DOS byla vlastně taková zlatá střední cesta. Nebyl ani úplně jednoduchý, ani příliš složitý. Spousta věcí šla vyřešit jednoduše, ale byly tady i složitější operace. Tento operační systém se používal do té doby, než firma Microsoft přišla se svojí první verzí operačního systému Windows. Vedou se spory o to, jak přišel Bill Gates (předseda představenstva a hlavní softwarový architekt Microsoft Corporation) na základní koncepci Windows a ví se o tom, že hodně nápadů sebral americké firmě Apple, která se už nějaký ten pátek hřála na výsluní úspěchu a slávy se svým operačním systémem MAC OS. Apple se zdál být zprvu vážným konkurentem Microsoftu a taky tomu tak v počátcích bylo, nicméně díky Gatesově prozřetelnosti, vychytralosti a možná především díky troše plagiátorství Microsoft převálcoval Apple a pohřbil jeho naděje na post jedničky na trhu s počítači.

Tady já osobně vidím ten prvotní zlom, protože Microsoft byl podle mě jeden z prvních, kdo položil základy nekřesťanské cenové politiky softwaru jako takového. Windowsy se totiž po první rozkoukání a zaběhnutí do praxe začaly prodávat za velmi vysoké peníze, protože to byl v podstatě jediný „user friendly“ operační systém na trhu. Mac, který byl do té doby známějším a úspěšnějším začal přicházet o své zisky a jeho bárka začala nabírat vodu. Rok 1990 byl pro firmu Apple Inc. naprosto zdrcující, protože na scénu přichází Windows 3, kterého se prodalo za prvních půl roku přes 2 000 000 kopií. Právě tato situace nastartovala mocenskou pozici Microsoftu, kterou známe i dnes. Microsoft dal všem najevo, že za software se platí a ostatní vývojáři se v tom asi zhlédli, a tak skončila éra „děláme pro lidi“ a začala éra „děláme pro sebe“.

Když se začala rozbíhat první distribuční síť počítačů, tak si skupinka podnikavých lidí položila otázku jak to udělat, aby si i průměrný uživatel mohl dovolit právě ten software, který chtěl. Tato skupina lidí později uviděla šanci ve vytváření nelegálních kopií softwaru a za nemalé náklady si pořídila první vypalovačky. Dále pak už jen tito lidé nakoupili média a začali shánět software. Tehdejší vypalovačky byly hodně pomalé a média velmi drahá. Nenechte se ale mýlit, tehdy nepálili DVDčka za 10 minut, jako je tomu dnes. Softwaroví piráti minulosti pojem DVD ani neznali a jejich denním chlebem bylo pálení CD nosičů. Vypalovací proces trval zhruba hodinu, protože vypalovačky byly zpravidla jednorychlostní a během vypalovacího procesu se s počítačem nesmělo manipulovat, protože něco jako vyrovnávací paměť vůbec neexistovalo. Jak už jsem řekl, cédečka byla nejrozšířenějším médiem a vypadalo to, že budou mít velkou budoucnost. A jak tomu bývá s předchozím vývojovým článkem, tak na diskety se s přechodem na CD začalo pomalu, ale jistě zapomínat…

Jak tak plyne čas, CD-R/RW média pomalu mizí v propadlišti dějin a co víc, mizí tam pomalu i DVD média. Doba je totiž na sklonku nové éry. Stojíme na prahu dalšího evolučního stupně, kterým jsou HD filmy. To jsou filmy ve velmi vysokém rozlišení a jak asi sami tušíte, na ně obyčejné DVD stačit nebude. Už se dokonce začala prodávat speciální média HD-DVD a BlueRay. HD-DVD je typ média, na které se má vejít až 15 GB dat do jedné vrstvy, čili až 30 GB dat do dvouvrstvého média. O vývoj těchto médií se starají firmy NEC a Toshiba. Naproti tomu technologii BlueRay vyvíjí firma Sony, která ji implementovala i do své Next-gen konzole Sony Playstation 3. Média technologie BlueRay pojmou do svých 25 GB až 13 hodin záznamu v rozlišení 720 x 483 bodů a do budoucna se počítá s médii, která budou disponovat pro mě nepředstavitelnou kapacitou 50 GB…

Ve spojitosti s těmito technologiemi se objevila na internetu neuvěřitelná „senzace“ a to sice taková, že jistému hackerovi se podařilo ochrany v těchto médiích prolomit. A to byly označovány jako neproniknutelné. Z této zprávy poslední doby je tedy zřejmé, že ani nejnovější velkokapacitní média s vylepšenými ochranami nemají proti pirátům šanci a že toto odvětví pošlapávání autorského zákona jen tak nevymizí.

logo Blu-ray Disků

"Problematika" cracků
Crack (volně přeloženo jako prasklina) je soubor, který zpravidla po implementaci do kořenového adresáře hry způsobí, že vám konkrétní aplikace funguje bez nutnosti mít herní, či instalační CD/DVD v mechanice. Původně nebyly hry chráněny žádnými ochranami a zkopíroval je tak i naprostý amatér, ale později přešli výrobci a distributoři do boje proti pirátům a začali na většinu nosičů s hrami umisťovat nejrůznější druhy ochran. S těmito snahami ovšem neuspěli, protože se vždycky našla nějaká chytrá hlava, která dovedla ochranný systém obejít a nosič zkopírovat. Na základě zkušeností s obcházením ochran začaly vznikat programy jako například Clony XXL, které ve spolupráci s Clone CD dokázalo odhalit ochranu a přepálit CD tak, aby fungovalo.

Vraťme se ale zpátky ke crackům. Poté, co se na herních cédečkách začaly objevovat ochrany, vzniklo několik týmů lidí, které se rozhodly bojovat s nesmyslnou cenovou politikou a začaly vytvářet cracky. Dneska je situace taková, že na každou hru vyjdou průměrně 2-3 cracky od různých skupin. Na nejoblíbenější tituly to může být i kolem padesátky cracků. Mezi nejznámější crackerské skupiny patří Deviance, Reloaded, či trochu postarší skupina Razor. Celá filozofie těchto skupin je založena na myšlence – lidi pro lidi. Pracují na tom, aby si jiní lidé mohli hru zahrát, ale nedělají to pro osobní zisk, protože většina skupin se řídí heslem, že pokud se vám hra libí, tak máte podpořit autory tím, že si koupíte originál. Není to o komerci, ale o tom pobavit lidi.

Warez na internetu

Jako warez lze označit cokoliv nelegálního, co se na internetu objevuje. Tím je míněno všechno, co nemá po stránce autorského práva v pořádku licenci. Za warez lze považovat nelegální kopie her, filmů, softwaru, muziky a v podstatě čehokoliv, co jste si řádnou cestou nezakoupili.

Jak už jsem zmínil výše, warez jako takový je pojem, který se spojuje až s rozvojem internetu. Za warez se totiž nedá považovat to málo, které vznikalo pro osobní potřebu a občasný přivýdělek v dobách kdy byl ještě internet v plenkách. Pravé smyslové naplnění tohoto pojmu je fixováno právě na internet a potažmo na jeho možnosti, jako jsou P2P (peer-to-peer sítě), nebo internetové úložny dat. Tyto funkce totiž daly do rukou moc i obyčejným uživatelům, kteří pochopili, že upload není jen k odesílání e-mailů, nýbrž může posloužit i k zcela jiné a hodně specifické činnosti:-).

V dnešní době se to s warezem má asi tak, že nyní prožívá svůj zlatý věk, protože vysokorychlostní internet je stále větší samozřejmostí a v rámci velkého konkurenčního boje mezi internetovými providery (poskytovateli) není neomezený limit na přenos dat žádnou výjimkou, ale spíše velmi častou skutečností. Díky tomuto faktu uživatel v podstatě není limitován tím, kolik dat stáhne, v důsledku čehož jsme svědky opravdu velmi masivní cirkulace dat. Hezkým příkladem je relativně nový druh stahování, který se jmenuje torrent (o jeho podstatě až za chvíli). Když se nový torrentový soubor zařadí do databáze, tak trvá zpravidla několik desítek minut (v závislosti na velikosti souboru), než si soubor stáhnou další uživatelé a rozšíří jej dál. Může se tedy stát, že pouhé dvě hodiny po zařazení do databáze má tento soubor třeba 800 uživatelů. Byly to právě torrenty, kdo rozšířil stahování mezi všechny typy uživatelů, protože jeho obsluha je naprosto triviální. Ostatní P2P sítě sice také nejsou bůhvíjak složité, nicméně torrent svojí jednoduchostí a hlavně flexibilitou vede.

Klasické P2P programy – Do této kategorie download klientů se řadí tak notoricky známé programy, jako je DC++, eMule, nebo třeba dnes již nefunkční Kazza. Pokud chcete z těchto programů stahovat, tak si většinou musíte nasdílet nějaká data, která dáte k dispozici. Kritéria jsou různá, každopádně tyto download programy potom prohledávají nasdílená data svých klientů přesně podle instrukcí a přání konkrétního uživatele. Ten si například řekne, že by si rád stáhnul nejnovější CD skupiny Kabát, tak to zadá do vyhledávače a následně se mu vypíše seznam uživatelů, kteří toto CD mají nasdílené. Pak už se stačí jen připojit a stahovat.

StrongDC ++

Torrent – Tuhle relativní novinku jsme si už trochu přiblížili před chvílí, nicméně já vás zavedu trochu hlouběji do podstaty užívání torrentů. Torrent jako takový není program, ale jen malý soubor (cca několik desítek kb), který v sobě obsahuje informaci, odkud je možné požadovaný film, nebo program stáhnout. Každý torrent má svoje „zdraví“, které je odvislé od toho, jakého je stáří a kolik lidí ten který soubor aktivně sdílí. Když si stáhnete tento torrent, tak už si stačí jen pořídit některého z tzv. torrent klientů, který vám požadovaný soubor stáhne. K tomu se používá například uTorrent, SuperTorrent, nebo třeba BitLord.

jeden z torrentových vyhledávačů

Rapidshare, Megaupload a další – tento způsob stahování je založen na systému úložny dat, kdy velké servery jako je třeba Rapidshare poskytnou svým registrovaným členům určitý prostor, kam si oni sami mohou uploadovat svá data. Naoko nejde o nic nepoctivého, nicméně každému je jasné, že jde o obyčejný kalkul. Neznám totiž nikoho, kdo by radidshare používal ke sdílení fotek z dovolené. Ale vraťme se zpátky. Když někdo nahraje na server například nějaký film, tak vy si už pak najdete jen příslušný odkaz a soubory, které jsou většinou zabalené v nějakém archivátoru jednoduše stáhnete. Megaupload a rapidshare omezují stahování neregistrovaným členům tím, že po každém staženém souboru následuje doba, kterou musí uživatel počkat, než bude moci opět stahovat. Ta je odvislá od velikosti právě staženého souboru. Ti, kdo si ovšem zaplatí prémiový účet mohou stahovat bez omezení. Slyšel jsem ale, že existují programy, které na základě měnění vaší IP adresy dokáží zajistit, abyste mohli stahovat bez otravného čekání…
Pro stahování her tímto způsobem jsou mezi českými uživateli nejpoužívanější blogy s touto tématiky. Ty bývají často aktualizovány a bývají sem zařazovány odkazy na různé hry

Blog, který ilegálně nabízí hry

FTP servery – FTP server je také úložna dat, ale ne ve stejné smyslu, jako třeba Rapidshare. Rozdíl je v tom, že FTPko je nějaký větší prostor, kam lze nahrávat data, ovšem zpravidla pro privátní účely. FTPka bývají většinou užívána úzkými komunitami uživatelů, kteří si v rámci tohoto serveru vyměňují data. Rozdíl je také v tom, že FTP servery nejsou profesionální a tak často nebývají tak rychlé a objemné.

výpis z FTP serveru

Co se týče aktualit z našeho počítačového světa, tak nesmím opomenout nápad, se kterým přišel ochranný svaz autorů(OSA). Ten uvedl do praxe myšlenku, že za každou věc, na kterou se dají zapisovat data se budou platit takzvané „autorské poplatky“. Tyto autorské poplatky se vztahují na takové samozřejmosti, jako je například DVD médium, vypalovačky, pevné disky, nebo třeba notebooky, které rovněž obsahují pár těchto zpoplatněných periferií.

Proti tomuto nápadu se zvedla vlna nevole, protože to potrestá všechny uživatele počítačů, ale OSU tento nesouhlas nechává klidným, poněvadž jejich argument je logický. Chceme si vykompenzovat ztráty způsobené piráty. Dle mého skromného názoru si je ale už dostatečně kompenzují vysokými cenami „svých“ produktů…

Pirátství – Ano, či ne?

Na závěr bych si rád položil otázku, jestli je pirátství z pohledu společnosti vlastně jen odsouzeníhodné, nebo naopak i tolerovatelné. Dle mého názoru je to na jednu stranu samozřejmě problém, že je tu skupina lidí, která okrádá autory tím, že nelegálně kopíruje jejich software, či filmy, ale na druhou stranu je to i dobře. Vezměte si totiž, že velké distributorské firmy z nás tahaly neskutečné sumy peněz už od dob prvních multimediálních počítačů a nestyděly se říci si za jejich software astronomicky vysoké částky a právě proto si myslím, že je jedině dobře, když je tu někdo, kdo „redukuje“ trh a drží distributory trochu při zemi. A tím, že je drží při zemi si ani nemusíme představovat cenově příznivější nabídky, ale lze na to například skvěle pozorovat u češtin do her. Dřív server s češtinami jen vzkvétal a měl denně ohromnou návštěvnost, ale dneska už tomu tak není, protože distributoři se rozhodli proti pirátům bojovat právě touto zbraní. Jsou si vědomi toho, že Češi rádi hrají hry ve svém rodném jazyce, a proto se chopili otěží na místě, kde jim nehrozí konkurence; začali plošně překládat velké množství nových titulů, protože hrají na to, že piráti budou šířit první kopie, které se jim dostanou pod ruku a ty jsou většinou stažené ze serverů ze zahraničí. Ještě navíc vytvářejí skutečně profesionální češtiny, kterým mnohdy amatérské týmy nemohou konkurovat, protože ty to dělají především pro zábavu a pro lidi a nikoliv pro peníze.

Na úplný závěr bych rád řekl asi tolik, že warez a pirátství tady bude stále existovat, protože počítač se v dnešní době stává stále větší samozřejmostí a s tím také souvisí hraní her, sledování filmů, nebo poslouchání muziky. Distributoři se musí rozhodnout, jestli je jim milejší dál „rejžovat“ z lidí peníze a nebo chytrou marketingovou politikou a plošným snížením cen zajistit, že novodobým pirátům se už pálit nelegální software prostě nevyplatí. To se ale už podle mě pohybujeme na hranici kde končí realita a začíná science fiction…

Průměrná známka : 9.1428571428571

Hodnotilo 7 uživatelů

čtěte také

Johny  (101 komentářů)	(johny[at]info-...) 25.08.2008  01:23:22
Dobry den, diky za Vas zajem - osobne mam pocit, ze blue-ray uz bylo davno prolomeno, ale jistotu v tom nemam. Tak ci tak je kazda ochrana otazkou casu. Jedinou skutecne funkci ochranou by podle me mohla byt ochrana hardwarova. JS

jindrusa  (188 komentářů)	(fanfarie[at]se...) 23.08.2008  19:56:28
Super článek ! Už se těším na ten prográmek pro prolomení ochrany blue-ray..;-)