Typy a techniky animovaného filmu

Animace je slovo, které slýcháváme na každém kroku, ale ne každý tuší, co se za animací skrývá, jaké jsou její typy a jednotlivé techniky animovaného filmu. A právě to je obsahem tohoto článku.

Animace je technika, při které vzniká každé jednotlivé okýnko na filmovém pásu (frame) samostatně. Jednotlivé framy se mohou kreslit, být vygenerovány počítačem nebo vznikat drobnými pohyby loutkou či jiným rozpohybovatelným předmětem. Framy se zaznamenají na filmové nebo digitální médium (filmový pás, CD, DVD, apod.) prostřednictvím klasické filmové kamery, nebo digitálního fotoaparátu. Když se pak jednotlivé framy přehrají jeden za druhým velkou rychlostí, vzniká iluze pohybu. To je způsobeno nedokonalostí našeho oka, na jehož sítnici je jeden obrázek na zlomek vteřiny zachycen, než je nahrazen dalším.  Nejběžnější rychlost přehrávání framů je 25 fps (framů za vteřinu), při které máme zdání, že je pohyb nejplynulejší. Může se, samozřejmě, používat i nižší rychlost (což usnadňuje práci animátorovi, který pak může animovat menší počet obrázků než při vyšší rychlosti). V tomto případě je častá rychlost 12 fps, ale pohyb, jenž vzniká, už není tak dokonalý.

Samotné slovo animace je odvozeno od latinského slova „anima" - „duše" a znamená vlastně vdechnutí duše neživým věcem - tedy oživování. Způsobů, kterými animátor „dává život" neživým předmětům, je celá řada, zde jsou alespoň ty nejznámější a nejčastěji používané:

Kreslená animace

Nejstarší a donedávna nejrozšířenější druh animace je animace kreslená. Protože se každý pohyb skládá z mnoha částí (fází), je tento způsob animování velice náročný jak na čas, tak i na schopnosti animátora.

Animátor obrázky či fáze kreslí buď na papír nebo na průhlednou fólii (ultrafán), ty si připevňuje na tzv. prosvětlovací stůl, jehož součástí je průsvitné sklo a lampa, která svítí pod ním a tím prosvítí jednotlivé papíry, takže má animátor přehled o nakreslených fázích. Většina animátorů-kreslířů si nejprve nakreslí hlavní fáze, kde zachytí nejdůležitější momenty pohybu a pak mezi ně dokresluje jednotlivé mezifáze.

Nejslavnější animátorem, který využíval kreslenou animaci, byl bez pochyby Walt Disney. Ten k výrobě svých stále ještě technicky dokonalých filmů často používal rotoskopii, při níž se pohyb nejprve natočí kamerou a pak se jednotlivá filmová okýnka ručně překreslují. Tak vzniká naprosto dokonalá iluze pohybu.

Z českých tvůrců stojí za zmínku Václav Bedřich, autor série o Kamenáči Billovi, Pavel Koutský, Vladimír Jiránek nebo Ivo Hejcman.

Plošková (papírková) animace

Je časově i finančně úspornější než kreslená animace. Využívá se při ní plochých postaviček, rekvizit i pozadí, které se vystřihnou do požadovaného tvaru z papíru, pohlednic, látky nebo z fotografií. Vše se položí na rovnou podložku (většinou na animační sklo), nad níž se připevní kamera nebo digitální fotoaparát. Pak přichází na řadu animátor, který postavičky rozpohybuje a každou fázi snímá kamerou nebo fotoaparátem.

Postavičky se skládají z jednotlivých částí, s nimiž animátor pohybuje (hlava, tělo, ruce, nohy, ...). Tyto části mohou být buďto jednotlivě vystříhané a přiložené k sobě, nebo přímo pomocí maličkých kloubů připevněné k postavičce. Záleží jen na animátorovi, který způsob mu lépe vyhovuje.

Klasickou ploškovou animaci dokonale využil režisér Karel Zeman ve svých filmech Čarodějův učeň nebo O Honzíkovi a Mařence.

V současnosti celá řada ploškově animovaných filmů vzniká v počítači pomocí různých animačních softwarů. Za zmínku stojí především seriál South Park, díky němuž tato technika získala na popularitě.

Animace poloplastu

Je vlastně jakýsi přechod mezi animací dvojrozměrnou (ploškovou) a trojrozměrnou (loutkovou). Používají se při ní loutky, které jsou ze zadní strany ploché, aby bylo možno položit je na animační sklo, kde s nimi pak animátor pohybuje.

Jedním z nejslavnějších poloplastických filmů je Zahrada Břetislava Pojara na motivy knihy Jiřího Trnky. Ta sestává z několika dílů, které v sobě zároveň geniálním, téměř nerozpoznatelným způsobem kombinují i animaci loutkovou.

Loutková animace

Jak napovídá název, jedná se o animaci loutkových postaviček. Loutky mohou být různé, ať už klasické složené z kostry, na niž se připevňuje hlavička, případně i ruce a oblečení, nebo vytvořené z různých materiálů, například z plastelíny (tu k výrobě svých filmů používá studio Aardman, z jehož produkce je i série krátkých filmů o Wallacovi a jeho psu Gromitovi nebo film Slepičí úlet).

Loutka se pomocí drobných šroubů připevní na scénu, aby nepadala, a animátor jí pak pozvolna pohybuje, přičemž každý pohyb snímá.

Nádherné loutkové animace, které proslavily Českou republiku po celém světě, pocházejí z dílny Jiřího Trnky (např. Sen noci svatojánské). Z dnešní doby stojí za zmínku především Aurel Klimt, který tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Martinem Velíškem. Natočili několik povídek do filmů Fimfárum a Fimfárum 2.

Pixilace

Je druh animace, při níž se animuje živý člověk, který se pomaličku pohybuje tak, aby se každý pohyb mohl snímat na kameru nebo fotoaparát.

Pixilaci ve svých filmech hojně uplatňuje Jan Švankmajer.

Animace materiálu 

Animovat se dá prakticky cokoli, záleží jen na animátorově fantazii. Velice zajímavé animace vznikají například kreslením do písku nebo mleté kávy, animováním korálků, syrových těstovin nebo ovoce a zeleniny.

Digitální (počítačová) animace

Vzniká v počítači za pomoci animačních programů, kterých je v dnešní době celá řada. Může jít jak o 2D animaci (ploškovou), tak o 3D animaci, ta se v dnešní době těší čím dál větší oblibě a zastiňuje dokonce i klasickou kreslenou animaci.

Věnují se jí zejména velká zahraniční studia, nejvíce ve Spojených státech, kde počítačová animace dosahuje nejvyšší úrovně hlavně zásluhou průkopnického studia Pixar.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také