Sartrova nevolnost

Ve své úvaze Vás provedu pařížským hřbitovem, kde odpočívají francoužští velikáni a zároveň nastíním existencionální myšlenkové pochody J. P. Sartra - známého autora Nevolnosti, Zdi a dalších děl.

Monsieur Sartre, pour-qoui je existe? Merci Anthony.

Zhlédla jsem jednou vzkaz na Sartrově hrobě, když jsem brouzdala v černém koženém hávu pařížskými hřbitovy. Snad jsem se trochu pousmála a kráčela dále, když v tom jsem se nečekaně zarazila ve stínu montparnasského mrakodrapu, který majestátnými zády kryl nebe signalizující bouři. "A co bys mu odpověděla Ty, děvenko, kdybys byla dotázána namísto navěky spícího existencionalisty?" tázala jsem se sama sebe a hrbila se pod kapkami deště někde u zesnulého Maupassanta.

A pak přišla Ona. Ani nevím, zda ke mně proklouzla hřbitovní bránou či prostě přeskočila zeď, jak to mívám ve zvyku i já, ale najednou byla tu. Okolní svět se rozplýval v tónech, barvách, reálných vzpomínkách a ona mi klečela na hrudi a posmívala se těžkému hrdelnímu sípání. Obklopovala mě mlha.

Mohla bych si na sebe sáhnout a ujistit se, že stále opravdu existuji. Že ta salva pochybností kynoucích ve mně, je jen dočasná iluze. Jako ta iluze pána brodícího se blátem přede mnou ve snaze najít mezi řadami neoznačených hrobů autora Miláčka.

Je to úzkost, je to drnčící pocit v hlavě matoucí smysly, je to strach svírající útroby. Ale z čeho? Ze sebe? Ze samoty? Ne, je to hrůza z existence. Z existence, která vámi prostupuje jako laxativum, pomalu, ale účinně.

Ať jdete po nábřeží Vltavy, necháte se laskat pohledem na nicotné milenecké páry krmící labutě či ať vysedáváte na rohu ulice v pizzerii v přímořském Fécampu, posloucháte skřehotání racků zastíněné cigaretovým dýmem a nahnilou vůní rybiny, nedokážete ji přehlušit. Nedokážete jí otupit smysly, nedokážete jí utéct. Stále je tu, stále se za vámi táhne jako stín, jako neviditelné dvojče semknuté pupeční šňůrou, jako La Veyův psychický upír.

Pokud si zde mohu dovolit citovat samotného Jeana Paula Sartra, tak ten by mě doplnil slovy:

Ona neexistuje, to právě na ní děsí; kdybych vstal, kdybych strhl desku z gramofonu, na němž leží, kdybych ji zlomil ve dví, stejně bych ji nepostihl, jí. Je za tím - vždycky za něčím, za hlasem, za houslovým tónem. Z přetlusté, tlusté vrstvy existence se odhaluje, štíhlá a pevná, a když ji člověk chce uchopit, naráží jen na existující předměty zbavené jakéhokoliv smyslu. Je za nimi, ani ji neslyším, slyším zvuky, vzduchové vibrace, jež ji odhalují. Neexistuje, protože na ní není nic přespočetného: vše ostatní je přespočetné ke vztahu k ní. Ona je.

V konfrontaci J. P. Sartra s existencionálním kolegou Camusem mi autor Nevolnosti přijde mnohem více úzkostnější. Camusovi hrdinové byli, dle mého názoru, mnohem více apatičtí. Existence v nich budila pocit jako temnou nocí procházející smrtonoš s lucernou v tlamě, ale i přesto byli nějakým způsobem otupělí. Necítili lásku, necítili bolest; sice to je otřepané klišé, ale neplakali na pohřbu. Namísto smutku vnímali podřadné vjemy, jako nesnesitelné horko, mouchy a puch. Oproti tomu Sartrovci byli mnohem sentimentálnější.

Zda-li existuje v boji proti nevolnosti nějaký lék, opravdu netuším, nicméně ve většině případech je lepší prevence než léčba. Jinými slovy: "Chci být člověkem, který se mi nehnusí." Poradil by Vám pan Sartre. 

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také