Tvrtko Vujity sebevrah nebo hrdina?

Někteří ho obdivují, jiní si poklepou na čelo a pomyslí si, že si tento reportér neváží života. Kdo je vlastně Tvrtko Vujity?

Tvrtko Vujity je spisovatel maďarského původu, narodil se 24. září 1972 do rodiny horníka a vesnické učitelky. Během války v Jugoslávii se svých 19 letech ocitl v obklíčení a díky této náhodě se stal válečným zpravodajem. Po té vystudoval novinařinu na univerzitě v Miami ve spojených státech. Díky své nebezpečné práci získal mnoho ocenění (např. Pulitzerovu cenu). V roce 2001 získal státní vyznamenání, kříž za zásluhy a pomoc při převozu posledního válečného zajatce ze Sovětského svazu. V maďarské televizi tv2 má svůj vlastní pořad, ve kterém komentuje vlastní reportáže z míst, kam je nemožné se dostat. Jeho reportáže však vysílají i mezinárodní televizní stanice, jako BBC a CNN. Tvrtko Vujity přednáší na univerzitách v Maďarsku i v zahraničí. Založil nadaci Každodenní hrdina, cenu této nadace dostávají hrdinové všedních dní jak děti tak dospělý. Před několika lety se oženil s bývalou hráčkou basketbalové maďarské reprezentace. Nějaký čas byl na mateřské dovolené, aby se jeho žena mohla dále věnovat basketbalu. Nyní žijí v Budapešti, kde vychovávají své dva syny Benjamína a Barnabáše.

DÍLA

• Viděl jsem peklo - 2003
• Viděl jsem peklo 2 - 2004
• Neomezený diktátor - 2006
• Poslední cesta do pekla - 2007
• Cesta z pekla- 2009

VIDĚL JSEM PEKLO

Pokud se vám tato kniha dostane do ruky, doporučuji si ji přečíst. Nejen, že si rozřešíte obzory o mnohé věci, které se vám zdáli nemožné, ale také si začnete aspoň na nějakou chvíli, dokud dojmy působí, vážit obyčejných věcí. V knize na čtenáře čeká několik neuvěřitelných příběhů a kvůli mnohým Tvrtko Vujity doslova riskoval život, aby je mohl zprostředkovat. Své vyprávění doplňuje fotografiemi, které veškeré utrpení zcela podtrhují. Nutno říci, že fotky v knize působí velmi emotivně a nejsou moc pro slabší povahy.

A teď již k samotným příběhům. V knize Viděl jsem peklo je osm příběhů. Hned první příběh má silné téma a tím je kolonie malomocných. Spousta lidí si myslí, že lepra je nemocí dávno minulou, opak je však pravdou. První leproserii, kterou Vujity navštívil, byla v Rumunsku, nacházelo se tam 28 lidí nakažených leprou. Po té se však vydává do leproserie v Etiopii, kde očekává necelé tři tisíce nakažených, skutečné číslo přesahuje sedm tisíc malomocných a to nejen formou suché ale i mokré lepry. Podrobnost a fotky podané v knize jsou děsivé.

Další reportáž je o Černobylu, kam vstupuje Vujity na vlastní nebezpečí a po celou dobu v nebezpečné zóně musí používat dozimetr, který ukazuje míru radiace. Při této reportáži se autor dostává do přímého ohrožení života. Po návratu musí každý půlrok docházet na odběr krve do Radiologické kliniky, děsivé noční můry ho doprovázejí ještě dlouho.

Nemá smysl prozrazovat veškerou pointu knihy, pokud toužíte dozvědět se o ženě, kterou vychovávali jako psa, o dětech nemocných AIDS, o falšovatelích smrti, o posledním válečném zajatci, který se vrátil ze Sovětského svazu nebo o životě v Severní Koreji, kde po dálnicích nikdo nejezdí, přečtěte si tuto působivou knihu.

A jedna pravda, která je napsána v knize, na závěr.

Všude burácejí hesla, že Evropa je blízko. To je pravda, ale stejně blízko jako jeho západní je i její východní půlka...!

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také