Život a dílo Oty Pavla

"Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď." Ota Pavel - Článek o radostech a strastech života spisovatele a novináře Oty Pavla.

Rodina, která držela pohromadě

Narodil se v červenci roku 1930. Ještě se nejmenoval Ota Pavel, jeho původní jméno bylo Otto Popper. Ano, tušíte správně - jméno je to židovské. Otův otec Leo byl Žid. Dobrodruh milující vlast, přírodu a rybaření - tak by se dal Leo Popper charakterizovat. Hermína, matka Oty, je tak trochu záhadou, příliš se toho o ní neví, snad jen že byla dobrou kuchařkou, což čtyři chlapi jistě ocenili. Ota měl dva starší bratry - Huga a Jiřího.




Nelehká doba války

Všichni víme, že v 30. letech se k moci dostává Adolf Hitler se svou nenávistí k židovské rase a nejen k ní. Rodina se v roce 1939 stěhuje z Prahy do Buštěhradu (u Kladna), a to jak z důvodů rasových, tak z důvodů existenčních. Zde se vytváří Pavlův kladný vztah k přírodě, rybaření, sportu a vlasti. Velkou zásluhu má na tom jeho otec. Ten je propuštěn ze zaměstnání, z pozice obchodního cestujícího, ve kterém byl velmi úspěšný. V roce 1943 odcházejí Otovi bratři do Terezína, podle jistých kritérií byli totiž míšenci prvního stupně. V terezínském táboře se jejich osudy rozcházejí, Hugo odchází na práce do Říše. I tatínek Oty je nucen koncem roku 1944 odejít do transportu. Ota byl od pobytu v koncentračním táboře ušetřen, jednak pro svůj nízký věk, a jednak pro skutečnost, že byl takzvaným míšencem druhého stupně. Ale ani tak pro něj válečná léta asi jako pro nikoho nebyla jednoduchá. Nepříjemné zážitky se mu vryly do paměti. Byl v bezprostřední blízkosti lidického masakru. Zhruba ve čtrnácti letech nastoupil na práce v dolech. Naštěstí otec i Otovi bratři těžké roky přežili a vrátili se domů. A život šel dál.




Místo obchodníka rozhlasovým redaktorem

Ota si přál dohnat své ztracené vzdělání. Za podpory otce měl možnost vystudovat, v letech 1946-1948, obchodní školu. Leo by rád měl ze syna dobrého obchodníka a také se o to snažil, ale Ota nechtěl jít cestou svého otce a rok po absolvování školy nastoupil na radu přítele Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu. Začínal ve zpravodajství, brzy poté se přemístil do sportovní redakce. V rozhlase působil 7 let s dvouletou přestávkou, kdy vykonával povinnou vojenskou službu. A právě v době pobytu na vojenském výcviku se v jeho hlavě zrodila myšlenka stát se spisovatelem. Inspiraci hledal zejména v dílech ruských autorů (Gogol, Čechov, Gorkij).

Manželství Oty Pavla

Svatba s Věrou Novákovou mu přinesla i rodičovské povinnosti, Ota získal dva syny z Věřina předchozího manželství. Výchova Oty Pavla byla velmi podobná výchově Lea Poppera, chlapci byli vedeni ke sportu, přátelství s přírodou a i ta záliba v rybolovu se z otce přenesla na syny.




Redaktorství v Československém vojáku a vše s tím spojené

Po odchodu z rozhlasové redakce si Pavel našel místo ve sportovním týdeníku Stadion, kde působil do roku 1957.

Následovalo místo sportovního a tělovýchovného redaktora ve čtrnáctideníku s názvem Československý voják. Při tomto zaměstnání měl na sebe více času, a tak se mu podařilo vystudovat tříletou střední školu pro pracující. V roce 1960 se už mohl chlubit maturitou. Dalším přínosem bylo setkávání se s významnými sportovci tehdejší doby (například Emil Zátopek, fotbalové družstvo Dukla Praha) a možnost cestovat do zahraničí. Vzpomenout můžeme cestu do Ameriky, kam Pavel letěl spolu s již zmiňovaným mužstvem pražské Dukly. Přibližně o dva roky později (v roce 1964) měl možnost být v místě dění zimní olympiády v rakouském Innsbrucku. A právě zde propukla naplno choroba Oty Pavla, která ho „pronásledovala" do konce jeho života - maniodepresivní psychóza.




Náčrt choroby

V dnešní době tuto nemoc označujeme názvem bipolární afektivní porucha. Typické je pro ni střídání depresivních a manických fází, přičemž ve fázi depresivní může mít pacient v důsledku dlouhodobě pokleslé nálady (smutek, stísněnost, apatie) sebevražedné sklony, ve fázi mánie může být nebezpečný sobě i svému okolí. Manická fáze je pravým opakem fáze depresivní. Člověk má nezdůvodnitelnou radost, čiší z něho přehnaná sebevědomost, rozjařenost, energie. Je jako workoholik - nejí, nespí. Myšlení bývá zrychlené, a to má za následek někdy až tzv. myšlenkový trysk, to znamená, že myšlenky předbíhají slovo, tudíž mluvícímu není dobře rozumět. Dalším znakem je nadměrná podnikavost a také to, že nemocný rád zasahuje do dění kolem sebe, má „vylepšovatelské sklony" a plánuje povětšinou nereálně. Velmi nebezpečné je, že ztrácí zábrany.

Ota Pavel předčasně zemřel na infarkt srdce. Psal se rok 1973.

Z pera Ota Pavla

Zanechal po sobě několik kvalitních děl. Ve své literární tvorbě se zaměřil na reportáže a autobiografickou prózu. Jeho reportáže a povídky o sportovcích jsou obsaženy v pěti knihách. Nejde v žádném případě o suchopárné faktické texty, obojí má prvky čtivé beletrie.
Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského, Pohár od Pánaboha, Syn celerového krále, Pohádka o Raškovi - již názvy zní sympaticky. K nejznámějším autobiografickým dílům patří Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). V těchto knihách autor vypráví o svém dětství a dospívání, o životních osudech své rodiny (zaměřuje se na otce), všímá si krás přírody. Vše popisuje upřímně, nabízí čtenáři svůj cit pro humor i pointu. Obě uvedená povídková díla posloužila jako předloha pro filmové zpracování. Vznikly tak dva jedinečné filmy - Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců.

Roli Otova otce ve filmu ztvárnil Karel Heřmánek

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také