Nestárnoucí kapela Psí vojáci

Zapomeňte na podbízivé popové melodie a tisíckrát ohrané kytarové riffy, ponořte se do temné poetiky kultovní skupiny českého undergroundu, Psích vojáků. Tato stálice pražské alternativní scény, která oslavila na podzim neuvěřitelných 30. let od svého vzniku, má stále schopnost uhranout publikum a stále aktivně koncertuje. Pojďme si následujícím článkem trochu připomenout historii této "hudební smečky".

Skupina vznikla již v roce 1979 a její ústřední postavou byl od samého začátku svérázný umělec a klavírista Filip Topol, syn básníka Josefa Topola. Společně se svými spolužáky Janem Hazukou (baskytara) a Davidem Skálou (bicí) založil provokativní hudební těleso, které hned svým prvním vystoupením na IX. Pražských jazzových dnech zaujalo státní bezpečnost tak, že nesměli vystupovat na žádné oficiální akci. Nutno podotknout, že v té době bylo většině členů kapely pouhých 13 let! Jedinou písní z tehdejšího repertoáru, kterou Psí vojáci hrají dodnes, je Thunblues.

Až do poloviny osmdesátých let vystupovala skupina pouze na soukromých undergroundových akcích, textařsky s nimi spolupracuje Filipův bratr, spisovatel Jáchym Topol. Od roku 1986 začíná kapela používat krycí jméno P.V.O. (Psí vojáci osobně), roku 1990 se ke skupině přidává Jiří Jelínek na altsaxofon a výrazně tak obohacuje melodickou linku skladeb. V témže roce vydávají Psí vojáci své první album "Nalej čistýho vína, pokrytče", následují další "Leitmotiv" (1991) a "Live I. A II." (1993).

Roku 1994 natočil za použití hudby Psích vojáků Zdeněk Týc film "Žiletky", kde si Filip Topol zahrál hlavní roli. Do kapely také přichází místo Jana Hazuky nový baskytarista, Luděk Horký. Zároveň v tomto roce vzniká cd "Sestra", vycházející ze stejnojmenného románu Jáchyma Topola (Roku 2008 byl román zfilmován Vítem Pancířem.) Skupina je velmi činná a vydává ještě alba "Brutální lyrika" (1995) a "Hořící holubi" (1997). Za zmínku jistě také stojí dva sólové projekty Filipa Topola "Sakramiláčku" (1995) a "Střepy" (1999), které jsou extrémně silnou a upřímnou výpovědí o boji s alkoholovou závislostí.

Po pauze v koncertování, zaviněné zdravotními problémy Filipa Topola, vydávají Psí vojáci ještě další čtyři alba. Poslední z nich, "Těžko říct", je z roku 2003. Tato alba, ač si stále zachovávají typickou poetiku, nejsou zdaleka tak podmanivá a oslovující jako vrcholná tvorba Psích vojáků.

A čím jsou tedy "vojclové" tak výrazní, co je odlišuje? Síla je především v textech Filipa Topola, které lze směle zvát básněmi, v síle výrazu, kterou hudebníci do svého díla vkládají a opravdovosti emocí. V osmdesátých letech bývaly koncerty Psích vojáků prý tak divoké, že výjimkou nebylo to, že si Filip Topol o klavír omlátil ruce do krve, či klavír rovnou zničil. Dnes již takovéto extrémy nečekejte, ale upřímnost, opravdovost vkládají členové kapely do svých vystoupení i po oněch neuvěřitelných 30. letech. Texty jsou povětšinou neveselé, upřímně líčící těžkosti životních osudů, lásek, dotýkající se hranice nebytí a absolutního zoufalství. Psí vojáci jsou kapela, co vás utvrdí v tom, že život není jednoduchá záležitost. Ale oč složitější, o to krásnější.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také