Josef Bolf - Dekadence v růžovém odstínu

Josef Bolf patří v současné době mezi naše nejznámější malíře. Čtenáři se s ním mohli setkat např. v loňském roce na výstavě "Ty nejsi Ty, Ty jsi já" ve Staroměstské radnici. Některá jeho díla jsou vystavena v Rudolfinu na současně běžící výstavě "Dekadence Now!". Josef Bolf nepoužívá nikterak zázračné techniky, ba naopak: malbu kombinuje kresbou a jeho velmi oblíbenou technikou je vyškrabávání tuše na vrstvě barevných voskovek. S tím jsme se setkali již na prvním stupni základní školy, řekne si mnohý čtenář, tak čím je to tak významné? Inu asi tím, že Josef Bolf je mistr deprese. Mistr, který občas neumí šetřit krví...

Na úvod mi dovolte pár faktických poznámek k jeho životopisu. Tento čtyřicetiletý rodák z Prahy započal svou výtvarnou kariéru působením v umělecké skupině Bezhlavý jezdec, v níž spolu se svými dalšími spolužáky z Akademie výtvarných umění za dob vysokoškolských studií působil. Po absolvování se umělci rozpadli a Josef Bolf vyjel na zahraniční stáž -nejprve do Švédska, kde působil ve Stockholmu, a následně do  německého Stuttgartu. Po návratu do Čech byl od r. 1998 vystavován v mnoha galeriích v České republice.

Jeho tvorba a styl jsou význačné. Josef Bolf totiž vyhledává přímý kontakt s divákem. V jeho obrazech, kresbách či kolážích se propojuje syrová brutalita, psychedelické zážitky a ohavné děsivé výjevy plné vyhořelých sídlišť, krví potřísněných školních chodeb, zrezivělých potrubích a mezi tím vším se bezprizorně motají děti s nepřítomným mrtvým výrazem a mnohdy potřísněné krví. Josef Bolf se údajně inspiroval svým dětstvím na Jižním Městě, které nepatřilo mezi ta nejšťastnější. Proto na mnohých kresbách můžeme shlédnou typické rysy sídlišť - nekonečné rady pošmourných paneláků, hrůzných posprejovaných podchodů, vchody do metra a zákoutí, kde mezi zrezivělými trubkami nalézá odcizení a samotu. A já sama, odkojená  betonem obkvetlé zahrady Jižního Města, mohu jen podotknout, že mnohem raději těmi podchody chodím cestou z posledního metra a potkávám opilé Ukrajince, než bych zde zhlédla Bolfovu karikaturu.

Josef Bolf velmi dobře maže hranici mezi skutečným a neskutečným. Mnohé jeho výtvory zavání surrealismem a diváka nechává uprostřed své periferie vystaveného vlastním hororovým vizím jako vystřiženým z počítačové hry. Úspěšně vnáší obavy a nejistoty do bezbranného světa malých dětí, což silně podtrhuje kombinace růžovo-černých barev. Nechává nás listovat v intimitě svého rodinného alba. Avšak toto album se podobá spíše noční můře Adamsonovy rodiny. Možná nás nutí zamyslet se nad tím, jaká brutalita a utrpení se může ukrývat za zavřenými dveřmi domácností.

Pakliže se zaměříte blíže na jeho „dětské postavy“, zjistíte, že ony děti jsou spíše podivnými figurami mající děti symbolizovat. Bolf zalidňuje svá plátna postavičkami z komixu - napůl lidmi, napůl zvířaty. Typickým případem je pohled na růžového pejska, kterak mu jeho dětský páníček strká hlaveň revolveru do tlamy. Setkáváme se zde s jakousi formou rozpolcenosti, kde je spojován infantilní vzhled s nutkavým pocitem sebedestkrukce. Jakoby nám tím chtěl říci, že dětství, pro mnohé z nás nejkrásnější a bezstarostná etapa našeho bytí, není jen vzpomínka, kterou si mnozí idealizují, ale období rozpolcenosti a nepochopení. Období, v němž si melancholie třese pravicí s neurózou a neutěšeností.

Josef Bolf není malířem, pro něhož by bylo primární, co se opravdu stalo, ale jak a co se mohlo stát. Stojí na prahu temných vizí zahalených v hranici rozpomínání. Jeho díla mi místy připomínají velmi dobře propracovanou počítačovou hru, kde hlavní hrdina prochází temným vlhkým tunelem, na jehož konci se mu otevírají dvoje dveře, avšak za oběma jsou jen apokalyptické výjevy. K lidským citům se staví zády, až výsměšně. Lásku nebere nikterak rozháraně či melodramaticky, ale jen jako formu, která požírá sama sebe. O tom svědčí i ironický název jeho ostravské výstavy z r. 1999 "Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce, až ti jednou pro někoho pukne."

Na první pohled se zdá, že pan Bolf je jedinečný a originální. Což sice bezesporu je, ale i velcí umělci se musí někde inspirovat. Např. v již zmiňované Ty nejsi Ty, Ty jsi já vychází z filmového trháku Total Recall s Arnoldem Schwarzenegrem. Jedná se zde o sled podivných nočních můr, které hlavnímu hrdinovi nedají spát. A co více, má pocit, že nejde jen o sny, ale jeho vlastní vzpomínky. Zde byla patrná inspirace ve výjevu, který na návštěvníky výstavy čekal hned v první místnosti. V zhasnutém kumbálu byl jen spoře osvětlený stůl, u něhož seděla figurína. Vše bylo v miniaturním provedení, symbolizující, že se jedná o dětský svět. Do děsivého ticha se z magnetofonu odvíjel příběh. Ten ovšem neměl hlavu ani patu, byl jakýmsi tokem vědomí šílence blouznícího ze sna. Celou atmosféru podtrhával krátký spot, v němž si panenka sedící u stolu podřezávala žíly. A zde Bolf vychází z dramatu italského Samuela Becketta "Krappova poslední páska", v němž hlavní protagonista nachází svou identitu poslechem magnetofonových pásek.

V jednom rozhovoru pro MF Dnes byla panu Bolfovi položena otázka: "Jak dlouho se dá malování deprese vydržet?" A odpověď? "Dlouho!"

Ale tak mě napadá: Což se raději vrátit v čase a  všechny ty hodiny bolesti a utrpení vyměnit za něco lepšího?

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také