Básník beznaděje J. H. Krchovský

Nejčtenější český básník současnosti, jeden z posledních synů samizdatu minulého režimu, J. H. Krchovský, je bezesporu velmi zajímavou osobností. Jeho sbírky mizí z obchodů po tisících a na jeho autorská čtení nadšeně chodí nemalé množství posluchačů. V čem tkví kouzlo jeho veršů?

J. H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek, se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V osmdesátých letech vstupuje na pole básnické tvorby, přátelí se s Egonem Bondym, který je také prvním kritikem jeho poezie. Jeho sbírky nejprve kolují mezi lidmi ve strojových opisech, později se stávají součástí  samizdatové literatury. Po revoluci vydává své básně oficiálně, první kniha "Noci, po nichž nepřichází ráno" je výborem děl z let předchozích od roku 1978 do roku 1991. Za zmínku jistě stojí, že za tuto sbírku obdržel v roce 1992 prestižní cenu Revolver Revue.

Následují sbírky "Leda s labutí" a "Dodatky" (obě z r.1997), z nichž první obsahuje básně, které vznikly po revoluci a druhá se vrací k samizdatové tvorbě. V roce 1998 vydává nakladatelství Host všechny tři sbírky dohromady pod prostým názvem "Básně". V následujících letech vychází ještě sbírky "Poslední list" a "Nad jedním světem". Obzvláště u druhé z nich je autorovi vytýkána pro něj nezvyklá patetičnost a sentiment.

Vydáním sbírky "Mladost – radost" se autor opět vrací ke kořenům své tvorby, k dobám, kdy jeho styl nebyl ještě tak precizní a vybroušený a celá sbírka je stylizována tak, aby vypadala jako psaná na stroji. Je zajímavým článkem v autorově tvorbě a umožňuje přečíst si i "tak trochu jiného Krchovského". Pro příznivce dekadence je dobrou zprávou, že na září tohoto roku chystá básník novou sbírku "Dvojité dno".

Mnohé Krchovského texty byly zhudebněny (např. Hudba Praha, Mejla Hlavsa, Echt!) a vstoupily tak do širšího povědomí, avšak autor byl s jejich zpracováním povětšinou spíše nespokojen. Z tohoto důvodu pak vznikl další počin, který by od dekadenta libujícího si v samotě asi málokdo čekal. Na popud producenta Marka Brodského v roce 2007 vznikla hudební skupina Krch-off. Básník si ke spolupráci přizval členy undergroundových kapel jako DG 307, Půlnoc nebo Psí vojáci a sám v roli kytaristy a zpěváka předává své zhudebněné texty posluchačům ve formě ponurého big beatu. Na počátku roku 2009 vydala kapela první CD s názvem "Naposled" a nyní je možné ji občas slyšet i naživo.

J. H. Krchovský vyčníval mezi svými kolegy svou precizností formální stránky básní a jakousi nadčasovostí a ignorací současného dění. Zatímco jeho kolegové zahazovali typickou poezii a upínali se k ostré kritice společnosti formulované ve volném verši, Krchovský se v rytmicky přesných básních s vybroušenými pointami dotýkal témat věčných, jako je smrt, zoufalství nebo osamělost. Jeho tvorba vychází z tradice české dekadence, je plná nihilismu, ironie, zhnusení, odtažitosti a zoufalství.

Zprvu snad čtenáře zaujmou básně nepokrytě přetékající surovou sexuální touhou, pod níž se ovšem skrývá jen touha po citu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že autor je bezcitný cynik, opak je pravdou a tento nadhled a odtažitost jsou jen doklady velmi citlivé duše, která se díky neúnosnému množství hnusu, který se na ni z okolí valí, zavírá sama do sebe.

V textech je využito mnoho symbolů, básnických obrazů a bohatých pojmenování, o to více úderněji působí sprostá slova, připomínající tvrdou realitu, kterou básnik podává syrovou, nepřikrášlenou a možná proto tak čtenářsky lákavou. Psaní je prý pro něj jen způsob "dílčí úlevy" z hnusu světa, pouhé uplivnutí.

Básnické dílo J. H. Krchovského, ač velmi čtené, rozhodně není záležitostí masovou a podbízivou, ovšem paradoxně díky tomu si získává tak širokou oblibu, a to především u mladých lidí, kteří prožívají podobné pocity jako autor a báseň jim tedy také přináší úlevu a dává pocit, že "v tom nejsou sami".

Závěrem bych chtěla říct, že J. H. Krchovský si své místo v čítankách jistě zaslouží, a to i přesto, že on sám o něj vůbec nestojí.

Ukázky z díla

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

(Nové valčíky, 1984)

Hlídám své šílenství v únosných mezích
střídavě pobývám na obou březích…
co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí tě vezu

Lůžko se kolébá… Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
všechno je lepší než nehybný močál…
a z pádu neměj strach; ten pád už počal

Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
poslední, devátá, úlevná vlna…
spi… Zdrávas Maria… Čeho žes plná?

(Všechno je jako dřív, 1992)

Sbohem a obojek. Líbá tvůj kastrát
měl jsem tě příliš rád… Sbohem a nasrat!
tak se měj, lásko má; navěky zatím…
teď už se nemusím bát, že tě ztratím

(Dvojité dno, 2008)

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také