Jak Krteček dobyl svět

Znám několik Čechů, kteří se rozhodli studovat japonštinu. Když jsem se ptala proč, odpovídali většinou, že je zajímala japonská kultura, že kdysi koukali na Pokémony a moc se jim líbili, že je fascinuje manga (japonský komiks - poznáte ho podle postaviček s očima raněné laně), že se zajímají o bojová umění, že obdivují estetiku znaků a tak dále. Nepochybuji o tom, že každý z těchto důvodů je dost silný, aby se člověk do japanistiky zakousl a nepustil, nicméně můj zážitek je tak trochu z opačné roviny...

Nedávno mi ale spolubydlící říkala, že potkala Japonku, která studuje češtinu. „A proč to proboha dělá?" napadne vás možná. Mě to napadlo taky.

Prý si zvolila češtinu, protože se chce lišit. V Japonsku, tak jako všude jinde na světě, teď frčí angličtina. A taky prý obdivuje českou kulturu. „Českou kulturu? A co znáš z české kultury?" zeptala se moje spolubydlící. „Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu a ... Krtečka!"

„Takže Krteček je v zemi císaře Akihita a císařovny Mičiko stejná celebrita jako třeba Mickey Mouse," napadlo mě. Jen se o něm míň píše...

Krteček se narodil v roce 1954 a vytvořil ho výtvarník Zdeněk Miller. Zadání znělo: ukaž dětem, jak se vyrábí plátno. Díky tomu vznikl už v roce 1956 film Jak Krtek ke kalhotkám přišel. Za něj dokonce Zdeněk Miller získal Benátského lva - Krteček se líbil nejen dětem. Od té doby byl protagonistou zhruba 70 filmů a 30 knížek.

Za svůj více než padesátiletý život byl Krtek zahradníkem, chemikem, hodinářem, fotografem a v neposlední řadě také sexuologem. To když vysvětloval dětem, jak přichází na svět život.

„Chtěli jsme ukázat, že přivést na svět mládě (dítě) není jednoduché, ale zato krásné. Nakonec jsme po poradě s odborníky vybrali zajíce, protože u nich se mláďata vykutálejí na svět jako kuličky. Nejdřív jsem udělal její (nové knížky) maketu, pak obrázky a k těm Hana Doskočilová napsala text. O tom, jak se Zajda a Zajdulka namlouvali, jak měli svatbu s Krtkem jako svědkem a pak bydleli u Zajdulky v domečku. Jak Zajdulce narostlo bříško a z něj se vykutáleli tři zajíčci: Oušek, Janek a Dulinka," vysvětlil Zdeněk Miller pro týdeník Naše rodina.

Díky Krtečkovi se děti seznámily i s mnoha jinými zvířátky (která by možná na vlastní oči ani neměly šanci vidět, či potkat) - kamarádil s cvrčkem, zajíčky, ježkem, orlem, kachničkami, myškou, žabkou , rybkou nebo třeba vlaštovkou - ale Krtečka měly vždycky nejraději. Jak by ne, vždyť jeho protáhlý čumáček, trochu krátkozraká očička, veliké tlapičky a roztomilý hlásek, to všechno jako by svádělo k objetí. A něha, to je to, čeho děti nikdy nemají dost.

Krtka znají malí Japonci, Němci, Poláci, Francouzi, ale i človíčci v dalších 70 zemích světa . Díky tomu, že si v komunikaci vystačí víceméně s mimikou, gestikulací a případně paralingválními prostředky je srozumitelný zkrátka všem. O tom, že je Krteček nepostradatelný, svědčí i to, že v Japonsku žádali o Krtka-pomocníka, který by jim pomohl řešit problémy v dopravě.

Stává se z něj však celebrita, a taky trošku zboží. Říkám si to vždycky, když vidím jeho více či méně podařené plyšové dvojníky, krtečky na talířcích a hrnečcích pro děti (mladistvé, dospělé, přestárlé), na ručnících a osuškách, v televizi i na plakátech, na polštářích i oblečení (od nejmenších velikostí až po XXXL). Krteček pořád, Krteček všude. Dokonce i na youtube, kde se dočkal několika více, či méně vtipných parodií.

Doufejme tedy, že Krtka nepostihne osud hvězd, které na nebi showbyznysu ostře zazářily a prudce zhasly. Má totiž oproti nim minimálně jednu výhodu - nikdy nezestárne...

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 5 uživatelů

čtěte také