Templáři – řád opředený tajemstvím

V historii se objevuje celá řada otazníků, které nás ženou kupředu v touze po pravdě. A jednou takovou velkou neznámou je i řád templářských rytířů. Kdo tedy byli tito bojovníci s křížem na hrudi a proč tak nenadále skončila linie jejich dějin?

Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Celý název řádu zněl „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu“ (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 jakožto důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099).

Úkolem řádu bylo pomoci chránit nově založené Jeruzalémské království proti nepřátelským muslimským sousedům a zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže.

V čele řádu stál Hugo de Payns a Godefroy de Saint Omer. Na počátku stál devítičlenný spolek francouzských rytířů založený na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, který vznikl už v roce 1118. Řád sídlil v mešitě Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), která stála v místě kde měl stávat Šalamounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám „templum“ pochází označení řádu. Templáři patřili původně pod řeholi sv. Augustína. Řád samotný byl uznán na koncilu v Troyes roku 1129. V této době měl řád 300 rytířů, kteří veleli asi třem tisícům mužů. V době jejich posilování přišel neúspěch druhé křížové výpravy, to se odrazilo i na jejich politice. po pádu Jeruzalémského království v roce 1187, ztratili křižáci i Jeruzalém a v roce 1291 padal i poslední bašta st. Jean d´Acre. Templáři a Špitálníci postupně opouštěli svá teritoria. Rytíři templu se do Francie vraceli přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci se usadili na Maltě.

Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 vybudovali v Paříži na pozemcích, které jim daroval Ludvík VII., budoucí sídlo Templ. Tam sídlili po odchodu z Kypru. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, díky nimž začal shromažďovat značný majetek.

Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Templáři dále vydělávali na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod. Řád se dále věnoval bankovnictví, což se po jejich stažení ze Svaté země stalo jejich hlavní činností. Můžeme je považovat za předchůdce moderního bankovnictví, protože bylo možné uložit peníze v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě.

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat francouzský král Filip IV. Sličný a jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod, lze jen těžko posuzovat. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky. Zároveň však bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, jež byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie atp. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítl i přes značný nátlak učinit jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům. Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu.

Je pravděpodobné, že se templáři dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, přičemž mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Ti se ale nepostavili na odpor a bylo zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale u nich se to nesetkalo s příliš velkým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé donutilo k tomu, že přiznali vinu, jiné naopak zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Na to ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay znovu popřeli obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Île de la Cité, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni.

Návazné řády

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární nebyli, neboť jim tu konkuroval Řád německých rytířů.

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Militia Christi). Ten sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.

A tak přestože byl značný počet templářů skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace - svobodných zednářů.

Legendy

Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328 po smrti francouzského krále Filipa IV. Sličného, jeho tří synů i jediného vnuka, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To lze vydedukovat i z legendy, ze které vyplývá, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.

Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy.

Průměrná známka : 9.25

Hodnotilo 4 uživatelů

čtěte také