Po stopách ptačích obrů

Vydejme se spolu na putování do dávných dob, jež byly doménou pro dnes již vyhynulé dvounohé kolosy. Na cestu během níž poodkryjeme jednu z velkých záhad, jež trápí nemalé množství paleontologů. Zmizení prehistorického druhu, ptáka Moa.

Udělejme pár kroků zpět a nechme se unášet do let minulých, kdy byla příroda hlavní vládkyní světa. Přetočme ciferník hodin o 380 otáček zpátky, nastavme kompas na východ a vyzbrojme se pořádnou dávkou odvahy. Budeme totiž čelit nástrahám světa, jež byly běžné přesně před 18,5 miliony lety, v období zvaném třetihory, které bylo doprovázeno četnými horotvornými procesy, formováním pevnin, moří a oceánů. Jednalo se také o dobu bizardního rozvoje rostlin a živočichů.

V těchto dobách po Zemi kráčeli první jedinci ptáka Moa. Kolébkou jejich populace byl Nový Zéland, kde byly též před 160 lety nalezeny první ostatky těchto živočichů. V následujících letech četnost nálezů rostla, což vedlo k rozsáhlým výzkumům tohoto ptáka. Bylo nalezeno enormní množství kostí rozmanitých tvarů a typů, na jejichž základě bylo popsáno britskými vědci, kteří se tímto výzkumem zabývají nejvíce, na 60 druhů moa. Genetické analýzy DNA, provedené na půdě britské Akademie věd, zredukovaly tento počet na pouhých 11.

Stalo se, že se vědci nechali zmást rozdílnou velikostí samic a samců. Rozdíl jejich rozměrů byl až dvojnásobný. Samice byly ve většině případů výrazně vyšší než samci. U jednoho ze zkoumaných druhů byla partnerka dokonce dvakrát větší než její mužský protějšek. Takže jedinci, o nichž se dlouhá léta předpokládalo, že patří k odlišnému druhu, se nakonec ukázali být příbuzní, jen opačného pohlaví. Výškový rozdíl měl také zřejmě vliv na způsob shánění potravy. Jako možná se jeví i varianta, že samice mezi sebou vedly boje o partnery a bránily si svá teritoria. V hnízdištích poté hlavní roli zastávali samci, kteří pečovali o vejce a později narozená mláďata, jež vychovávali. Nesli tedy na svých bedrech hlavní rodičovskou úlohu.

Jedním z nejznámějších druhů je Dinornis giganteus, který byl největším ptákem, který kdy obýval naši planetu Zemi. Dorůstal nepřehlédnutelné výšky dvou metrů, které dnes můžou konkurovat snad jen nejvyšší basketbaloví hráči. V průměru vážil zhruba 120 kilogramů, ale ve výjimečných případech se jeho váha mohla pohybovat až kolem 240 kilogramů. Někteří jedinci dorůstali výšky srovnatelné pouze s výškou dnešního krocana. Společným rysem však byla typicky malá hlava na dlouhém krku, z níž vyčníval široký, zploštělý zobák s dobře vyvinutými nozdrami a nosními kůstkami. Pravděpodobně tedy měli velmi dobrý čich. Jakoukoli stopu po zakrnělých křídlech byste na ptácích moa, narozdíl od současných nelétavých opeřenců, hledali marně.

Živil se nejrůznějšími rostlinami, listy stromů a bobulemi. V objeveném zachovalém žaludku dávného ptáka se rovněž nalezly obroušené kameny, které zvířeti pomáhaly rozmělnit potravu (odborně zvané gastrolity). Dnes se s nimi setkáme například u pštrosů či kasuárů. Právě pštrosi a kasuáři jsou z dnes žijících ptáků nejbližšími příbuznými ptáka moa

A proč tedy tyto unikáty opustily tento svět?

Před 18,5 miliony lety běhalo po zemském povrchu nespočetné množství těchto ptáků. Ještě pře pár tisíci lety se jejich počet pohyboval mezi 3 až 12 miliony. První velký pokles byl zaznamenán s přílivem migrujících ptáků, kteří s sebou propašovali na ostrovy Nového Zélandu nevítané hosty, v podobě četných ptačích chorob a virů, kteří se postarali o pokles počtu jejich společenstev na pouhých 159 tisíc. Další velkou ranou byla i přítomná sopečná činnost, se kterou se ptáci jen zřídka vypořádali.

Poslední ránu jim však zasadil člověk. Kolem roku 1300 našeho letopočtu, po příchodu prvních lidí z Polynésie, tento pták vyhynul během necelých 100 let. Člověk začal ptáky lovit kvůli potravě. Na tom sice nebylo zas nic tak neobvyklého, ale kámen úrazu spočíval ve skutečnosti , že pták se velmi pomalu vyvíjel. Dnešní opeřenci obvykle dospívají v průběhu dvanácti měsíců od vylíhnutí. Ptáci moa však dosahovali zralosti, a tedy především i schopnosti reprodukce, za více než deset let! Lidé tedy stihli vylovit veškeré druhy ještě dříve, než se stačili vyvinout v dospělé jedince schopné kopulace.

Kde se zrodily tyto objevné ideje?

Svět zná pravdu o jednom z nejrychlejších konců existence daného druhu v celé historii díky britským vědcům. Podle nich měli ptáci moa svůj speciální životní plán, jakousi strategii, jíž se řídili. Jelikož tito ptáci žili v úplné izolaci a v jejich bezprostřední blízkosti nespočíval žádný predátor, byl jejich vývoj velmi zdlouhavý, avšak důsledný. Nikam nepospíchali, neměli k tomu žádné důvody. Podle některých vědců mohl být jejich vývoj rychlejší v případě, pokud by jejich areály obývali právě nějací predátoři. Brzdou rozvoje byl také nízký počet nakladených vajec, který čítal jedno až dvě vejce.

Není proto divu, že pro člověka nebyl problém vyhubit ptáky moa v tak rekordně krátkém čase..

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také