Zbraně starých civilizací Nového světa

Co si asi člověk představí pod pojmem „staré americké civilizace"? Barevné totemy, pérové čelenky, Indiána střílejícího z koňského sedla krátkým lukem po prchajícím bizonovi? Tato kultura, která se vyvíjela zcela stranou od té evropské, zůstává dodnes inspirací i předmětem obdivu mnohých z nás. A čím je vlastně tak jedinečná? V tomto článku se budu zabývat indiánskými zbraněmi - jejich výrobou, materiálem a způsobem, jakým byly užívány.

Především z důvodu nepříliš vyspělého způsobu života se staly zbraně pro Indiány naprosto nezbytnými. Obecně vzato je využívali ke třem účelům - jako nástroj každodenní potřeby, proti nepříteli a k lovu. K výrobě byly užívané velice rozličné materiály - od nejčastějších jako dřevo, kůže či kosti, až po parohy, šlachy a podobné. Technika užívání kůže byla vymyšlena vskutku důmyslně - kůže se vodou roztáhla a byla obmotána pevně kolem hrotu a dřeva. Jakmile uschla, stáhla se a nástroj výborně držel dohromady, nebylo takřka možné ani ho zlomit.

Velmi typické pro kulturu starých amerických civilizací bylo četné zdobení prováděné jednoduchými ornamenty. Využívány k tomu byly kromě proslulých pírek korálky, kůže a velmi často ostny z urzona. Jednalo se o severoamerické zvíře připomínající svým vzhledem dikobraza, avšak s kratšími bodlinami.

Nejrozšířenějšími zbraněmi Indiánů byly luky - celodřevěné, někdy se k jejich výrobě používala i nevydělaná kůže. Tětivy se zhotovovaly ze šlach zvířat. Dostřel býval velký, přestože délka zbraně obvykle čítala pouhý metr, aby bylo možné užívat ji při jízdě na koni. Indiáni, kteří nepotřebovali střílet ze sedel, kupříkladu kmen Siriono, zhotovovali luky někdy i dva metry dlouhé.

Co se týče šípů, pruty byly obvykle vyhotovovány z šípkového keře. Hroty bývaly kamenné, často z pískovce, někdy i z kostí či ze železa. Pokud byly šípy opeřeny, potom třídílným způsobem, přičemž při střelbě vrchní pírko mířilo vzhůru a další dvě šikmo dolů. Zajímavá byla různost postavení zářezu na tětivu vůči hrotu. Závisela na cíli střelby. Šíp totiž musel projít mezi žebry oběti dál a nezadrhnout se o kost. Z toho důvodu byl hrot při lovu bizonů postaven svisle k zemi, zatímco při střílení na člověka vodorovně.

Toulce byly vyráběny z kůže a zdobeny třásněmi, peřím či korálky. Někdy bylo dokonce celým toulcem stažené zvíře, nejčastěji liška.

Další významnou střelnou zbraní byly foukačky. Jejich délka čítala dva až tři metry, dostřel mohl být i šedesát metrů. Zhotovovány byly ze stonků rostlin. Ty se nejprve pečlivě upravily a následně se vsunuly do dutého stvolu jiné rovné dřeviny. Foukačka byla vyráběna tak, aby těžší část byla na tom konci, který drží střelec, a mohlo tedy lépe dojít k vyvážení. Foukalo se do malého trychtýřovitého náustku, u nějž byl pryskyřicí přilepen kousek kosti, který usnadňoval míření.

Šípy do této zbraně mívaly sílu podobnou jako jehlice na pletení. Jejich hroty bývaly pečlivě naostřeny a na druhém konci byly pruty ovinuty vlákny připomínajícími bavlnu, aby šíp v rouře foukačky dobře těsnil. Pro lepší plnění účelu byly máčeny v prudkém jedu, většinou kurare, který již po několika minutách způsobil smrt člověku i silnému zvířeti.

Bodné nástroje byly taktéž hojně užívány. Mezi základní se řadily nože, uplatňované jako předmět denní potřeby, zbraň či symbol. Jelikož Indiáni neznali tavení a litiny, museli dýky zhotovovat i opracovávat zastudena. Bylo samozřejmě nutné je brousit, kvůli čemuž se čepel velmi rychle zkracovala. Rukojeť byla obvykle dřevěná či parohová, zdobená mozaikou.

Kopí i oštěpy jsou známou zbraní Indiánů, z valné části se však staly spíše symbolem, než aby byly užívány k boji. Hroty, zpravidla kovové, dřevěné či kamenné, byly připevňovány oblíbeným způsobem mokré kůže. Později začali Indiáni vyrábět i takzvaný atlatl, neboli vrhač kopí, a vrhací prkénka. Ta byla aztéckého původu a oštěp vržený zapáčením doletěl mnohem dál než pouhým hodem.

Další velmi známou zbraní byly tomahavky. Staly se symbolem Indiánů i jejich účinnou zbraní. Tomahavk je algonkinský výraz pro válečnou sekyru. Spojeny s dýmkami se nazývaly dýmky míru. Ty Indiáni často nosili na porady, ze kterých nebylo jisté, zda skončí válkou či mírem, protože i tento předmět byl spojitostí dvou protikladů. Ve skutečnosti ale sekyrkovou část nevyužívali a dýmka často ani nebyla funkční.

Snad jedinými zbraněmi nesloužícími k jinému účelu než jako válečné nástroje byly palice. Jednalo se o kamennou, většinou provrtanou hlavici nasazenou na pružné topůrko obšité vlhkou syrovou kůží. Zdobeny bývaly nejčastěji lidskými skalpy. Zvláštním druhem válečné palice byl takzvaný „zabíječ otroků" zhotovovaný výhradně k účelu, který je zjevný již z názvu.

Nepříliš známou, ale jistě ne nepodstatnou zbraní Indiánů byla bola. Jednalo se o kamenné koule zašité do syrové kůže přidělané k pevným řemenům nebo svazkům šlach. Existovaly tři druhy této zbraně - prvním byla jedna kamenná koule na metrovém řemeni, kterou Indiáni dobíjeli raněnou zvěř, lovili z koní pumy, nebo i bojovali. Druhý typ měla již tyto koule dvě a sloužila především k lovu pštrosů a podobných zvířat. Jednu z nich držel útočník v ruce, druhou roztočil a vrhl ji na prchající zvěř. Koule se otočily kolem nohou nebo krku a srazily oběť na zem, nebo ji alespoň na chvíli spoutaly. Tato verze zbraně bola se hodně ujala a můžeme se s ní či podobnými dodnes setkat i mimo indiánskou civilizaci. Poslední druh měl kamenné koule tři. Jedna byla menší a měla oválný tvar, aby se dala lehce poznat po hmatu. Zacházelo se s ní prakticky stejně jako s bolou se dvěma koulemi, sloužila však k lovu větších živočichů. Později kamenné koule nahradily železné či olověné s oušky k zavěšení, díky čemuž už nebylo nutno obšívat je kůží.

Na závěr bych ráda připomněla, že zbraně nebylo možné získat - každý si své nástroje musel zhotovovat sám. Teprve se začátkem novověku a osídlování Nové země začaly být od bílých mužů vykupovány pušky. Ani tyto předměty vyspělejší civilizace však Indiánům na dlouho nepomohly - jejich kultura byla o několik set let později zničena. Dodnes ale zůstává obdivována a s napodobováním její jedinečnosti se můžeme setkat téměř kdekoli na světě.

Zdroje:

• Nový svět, Albatros (Nicholas Horden, Simon Dresner, Martin Hillman)
• Staré americké civilizace, Odeon (Friedrich Katz)
• Aztékové - půvab a krutost amerických indiánských civilizací, Ales Skřivan ml., (Markéta Křížová)
• Indiánská historie, Československý spisovatel (Václav Šolc)
• Indiánskou stezkou, Albatros (Václav Šolc)

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také