Vyvoleni Bohem? Zavražděni církví!

Fingovaný historický proces o třech obětech církevní inkvizice. Proces o třech osobách, které možná ve svém konání vážně vyvolil Bůh, nicméně lidská nadutost, vzpupnost a závist je odchýlily z cesty, kterou měli jít...

Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu nad tím, které atraktivní téma bych vám mohl předložit po delší absenci příspěvku v historické sekci, jež je na Info-koktejlu velmi oblíbená. A vzhledem k velkým ohlasům na článek Náboženství, aneb obchod se strachem jsem se tedy rozhodl vytvořit článek o fiktivním procesu se třemi významnými osobnostmi středověké historické scény. V tomto článku se pokusíme nahlédnout pod pokličku všech tří historických tragédií a budeme se očima moderního člověka snažit o osvětlení skutečností, které vedly církevní hodnostáře k takovýmto činům…

JAN HUS (1371 – 6.7. 1415)

Český reformátor, který pocházel zřejmě z Husince u Prachatic; od roku 1390 studoval na univerzitě v Praze, 1393 bakalář a 1396 mistr svobodných umění, 1404 bakalář teologie, od roku 1398 sám vyučoval na artistické (filozofické) fakultě. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, 1401 – 02 děkan artistické fakulty, od 1402 kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, 1409 – 10 rektor univerzity v Praze. Představitel a vůdce českého reformního hnutí, usilujícího o nápravu křesťanské církve a společnosti důsledným respektováním novozákonních ideálů. V tomto mu byl vzorem anglický myslitel J. Viklef, jehož názory o nutnosti zbavit církev pozemkového majetku zásahem světské moci a obnovení jejího apoštolského poslání sdílel. Získal podporu vlivných kruhů, včetně předních osobností královského dvora Václava IV., i části pražského obyvatelstva. Od roku 1408 měl on i jeho přívrženci stále častější konflikty s ideovými protivníky, mezi než patřili především němečtí mistři na univerzitě v Praze a česká církevní hierarchie. Vydáním Dekretu kutnohorského 18. 1. 1409, kterým Václav IV. zajistil českému univerzitnímu národu hlasovací převahu, reformní skupina v čele s Husem v zápase o pražskou univerzitu zvítězila. V roce 1410 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka dal spálit exempláře Viklefových spisů, což byl počátek kampaně proti Husovi, jenž odmítl předvolání k procesu před římskou kurii. V roce 1412 po protiodpustkové aféře ztratil podporu Václava IV. a po vyhlášení interdiktu nad Prahou 1412 opustil město a žil pod ochranou šlechtických příznivců na venkově, nejprve na Kozím hrádku u Sezimova Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka, odkud v říjnu 1414 odjel na obecný koncil do Kostnice; zde byl v listopadu 1414 uvězněn a poté postaven před koncilní soud, který shledal některé články jeho učení kacířskými. Když Hus odmítl své názory odvolat, byl odsouzen a upálen. Jeho smrt posílila v českých zemích reformní hnutí, jež přerostlo v husitskou revoluci. Autor spisů, z nichž nejvýznamnější byly Knížky o svatokupectví – kritika fiskalismu římské církve, Vyloženie sv. čtení nedělních (Postila), O poznání cesty pravé k spasení (Dcerka), O šesti bludech a De ecclesia (O církvi), v níž křesťanskou církev nechápe jako instituci, nýbrž jako společenství věřících, řídících se Božím zákonem a předurčených ke spasení. Oproti latině vyzdvihoval úlohu mateřského jazyka; ve snaze přiblížit jej lidu zjednodušil český pravopis, zavedl diakritická znaménka. Velký ohlas měly jeho listy; autorství spisu De ortographia Bohemica (O českém pravopise) je nejisté.

Případ č. 1

Husova úloha a jeho historický odkaz je nesmírný. Kromě toho, že se zasloužil o eliminaci pravopisného přežitku, jakým byly spřežky (přišel s diakritikou, jakou známe dnes), tak se ale hlavně pokusil o nápravu církve, což poměrně dosti šokovalo tehdejší katolické hodnostáře, kteří si tak trochu mysleli, že jejich inkvizice plní dostatečně účelně svojí úlohu a že si nikdo nedovolí cokoliv říci. Hus vycházel z Viklefa, který ještě před ním kritizoval církev za své chování a hlásal, že hlavou církve je Kristus, že by kněží měli žít v chudobě a v návaznosti na to poukazoval na fakt, že majetek církve by měl převzít stát. S tímto vším se ztotožňoval i Hus, který ještě navíc hanil systém odpustků a toto kupčení s hříchy eminentně odsuzoval. A jak to tak bývá ve všech radikálních politických systémech, tak se i tato šedá eminence ve formě neoficiální theokracie pustila do Husa a vyzvala ho, aby obhájil svoje učení. Samozřejmě bylo ale vše předem připravené, aby tohoto rebela navždy umlčeli a zároveň dali všem jeho sympatizantům na zřetel, že církvi není radno vzdorovat. Tento akt je pro moderního člověka naprosto nepochopitelný. Na jednu stranu církev hlásá mír a lásku k bližnímu svému, ale na druhou stranu, pokud je narušena uměle nastolená křehká rovnováha v jejich daném systému, tak začnou padat hlavy a církev začne kopat kolem sebe s uměle vykonstruovanými procesy s kacíři a rouhači. Husovi budiž vzdán hold za to, že jednak polidštil náš pravopis, ale i za skutečnost, že se nebál říkat, co si myslí i v době, kde se to společensky nenosilo…

JANA Z ARKU / JEANNE D´ARC (1412 – 30.5. 1431)

Jana z Arku, jinak též Panna orleánská. Historie ji zná, jako francouzskou národní hrdinku a představitelku vlasteneckého hnutí vyvolaného drancováním Angličanů po obnovení stoleté války. V únoru 1429 se (na „Boží pokyn“) dostavila k francouzskému královskému dvoru s cílem porazit Angličany a dovést dauphina ke královské korunovaci. V květnu 1429 se s vojenským oddílem účastnila odražení Angličanů u Orléansu a dobytí dalších území; v důsledku těchto úspěchů a celkového obratu ve válce byl Karel VII. v Remeši korunován. Zradou šlechty, snažící se zabránit centralizaci francouzského státu, byla v roce 1430 zajata u Compiegne, vydána Angličanům a církevním soudem v Rouenu odsouzena k trestu smrti upálením. V roce 1456 církví rehabilitována; 1920 svatořečena.

Případ č. 2

Další paradoxní milník historie nese jméno Panny orlénské, Jany z Arku. Tato mladá dívka, kterou údajně pro své poslání vyvolil Bůh zajistila Francouzům zásadní zvrat ve Stoleté válce a Karlu VII. dopomohla k vytoužené korunovaci. Šlechtě se ale Karlova korunovace nehodila do krámu, protože už jistě pomalounku spřádala plány na postupné rozparcelování francouzských držav, a proto Janu zradili a prodali Angličanům. Ti ji koupili od Burgunďanů za 10 000 liber a odvlekli ji do Rouenu před církevní soud, kde se mělo prokázat Johančino spojení s ďáblem. Pro církev byla samozřejmě dívka, hlásající jiné boží poselství nebezpečná, protože pak by se v podstatě popíralo poslání knežích, jakožto zástupců Boha na zemi. Proto pro ně bylo výhodné jít Francouzům na ruku a hrdinnou dívku shledat čarodějkou, kacířkou, a dne 30. května 1431 jí na rouenském náměstíčku Vieux Marché (Starý trh) upálit. Sami asi pochopíte, že pro něco tak křehkého, jako je náboženství, které je ovšem posilováno strachem by bylo pořádnou ránou, kdyby se najednou objevil prorok, který se vymyká cílům a plánům, jaké měly špičky katolické církve. Další nepochopitelný zvrat ovšem přišel o 25 let později, kdy byla Johanka z Arku církví svatořečena – zvláštní, že? Někoho zavraždit a pak se snažit vlastní vypočítavost ospravedlnit něčím tak povrchním, jako je rehabilitace… To je něco podobného, jako kdyby prezident zabil člověka a po pětadvaceti letech své neomezené vlády by mu udělil vyznamenání in memoriam – laciné gesto, které církvi v historii prošlo mnohokrát… Bohužel…

GIORDANO BRUNO, vl. jm. FILIPPO BRUNO (1548 – 17.2. 1600)

Byl italským myslitelem; tvůrcem panteistické přírodní filozofie, jíž vyvrcholilo renesanční myšlení. Bruno byl vzdělaný dominikán, opustil řád a prošel celou Evropou (1588 v rudolfínské Praze). Spory s církví vyvrcholily jeho upálením v Římě. – Filozoficky ovlivněn antikou, M. Kusánským a B. Telesiem; představitel renesančního hermetismu. Domyslil a korigoval Koperníkův heliocentrismus (ani Slunce není absolutním středem vesmíru). Svět chápal jako nekonečnou a nezměrnou dynamickou jednotu; základem je „jedno" jako nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho; stavebními kameny jsou monády (O příčině, principu a jednom). V univerzu viděl nezměrnou nekonečnost s bezpočtem sluncí, hvězd a světů, stále kolotajících; vesmír je plný života. Také v lidských dějinách spatřoval nekonečné vývojové možnosti a vyvodil z toho morální závěry; ostře napadal náboženskou nesnášenlivost. Autor komedie Il candelaio (Svíčkář). Ovlivnil četné myslitele, např. B. Spinozu, G. W. Leibnize, J. G. Herdera, J. W. Goetha. Po dlouhém mučení a věznění upálen v Římě.

Případ č. 3

Třetí osobou, která byla nespravedlivě persekuována církevním soudem byl italský dominikánský myslitel Giordano Bruno. Ten byl pro svoji odvahu, s jakou se zhostil své svízelné situace označen za jeden ze symbolů a idolů volnomyšlenkářů. Bruno chápal svět, jako nekonečnou a nezměrnou dynamickou jednotu, tvrdil, že základem je „jedno" jako nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho. Jeho svobodné myšlení, které stálo na racionalitě a nikoliv na Bohu se ale katolické církvi natolik příčilo, že ho sledovali ve dne, v noci. Nakonec ho z neznámé příčiny udal jeho vlastní žák – Mocenigo. Příčina je ovšem neznámá. Někdo tvrdí, že Bruna podezříval, že mu nechce prozradit vše co ví z černé magie, někdo byl zase toho názoru, že byl Mocenigo agentem inkvizice… Pravda nám ale nejspíš zůstane navždy zastřena historickými nejasnostmi. Jedno je ale více než jasné. Giordano Bruno svoje učení odmítl odvolat i na hranici a stal se tak jakýmsi synonymem násilného útlaku svobodného vědeckého bádání z rukou katolické církve, ale všem lidem dneška dal pádný důkaz o tom, že církev, která se i dnes uchází o naši přízeň by měla zaujmout stejné stanovisko jaké by slušelo i komunistickému režimu – neucházet se a se studem na tváři zmizet v propadlišti dějin. Je mi jasné, že srovnávat katolickou církev se zločinným komunistickým režimem možná přijde někomu naprosto neúměrné, ale minimálně v ohavných bezdůvodných vraždách, které měly vést k zachování vlastního dogmatizmu a ideologie se tyto dvě myšlenkové koncepce naprosto věrně shodují. A jsem si jist, že by se toho našlo daleko víc…

Průměrná známka : 9.75

Hodnotilo 4 uživatelů

čtěte také