Richard Nixon - černý stín v Bílém domě

Prezident, jehož jméno Spojené státy cedí skrze zuby - nezapomenou mu, že pošpinil váhu prezidentského úřadu. Aféra Watergate zastínila Nixonovy úspěchy na mezinárodním poli, a učinila z něj zápornou postavu amerických dějin.

Richard Milhous Nixon se narodil roku 1913 v Kalifornii v chudé rodině. Ne příliš dobré předpoklady pro úspěšnou kariéru vyvažoval pílí a ctižádostí, a tak se mu podařilo vystudovat práva s vynikajícími výsledky. Na počátku druhé světové války působil sedmadvacetiletý Nixon ve Washingtonu v Úřadu pro cenovou regulaci, kde se blíže seznámil s politickou mocí. Uvědomil si, že politická kariéra mu bude umožněna pouze, získá-li alespoň nějaké zkušenosti v armádě. Válkou Nixon prošel bez poct a hrdinských činů, přesto však dosáhl hodnosti korvetního kapitána.

V roce 1946 se vrhl sebevědomě na politickou kariéru a o rok později se stal členem Sněmovny reprezentantů. Vítězství v prvních volbách, samozřejmě v barvách republikánů, bylo velkou měrou umožněno Nixonovou protikomunistickou rétorikou. Na počátku studené války zahrál americkému lidu na správnou notu, a podobně jako v jiných částech USA, republikáni vypálili demokratům rybník.

Podobně uspěl za čtyři roky ve volbách senátních, kdy svoji protikandidátku očerňoval v telefonických hovorech voličům. V padesátých letech se stal viceprezidentem ve vládě válečného hrdiny Eisenhowera. Ten sice oceňoval Nixonovy velké řečnické schopnosti, nicméně neměl příliš důvěry ve viceprezidentův charakter. Richard Nixon jako mávnutím proutku smetl ze sebe podezření v korupční aféře a v průběhu několika debat, mj. s prvním tajemníkem SSSR Nikitou Chruščovem, se stal miláčkem amerického publika. Přesto, v prezidentských volbách, kde měřil své síly s Kennedym, prohrál. Nutno dodat, že velmi těsně, a tak prohra pálila Nixona snad o to víc; nikdy se nevzdal myšlenky, že výsledky byly ve skutečnosti zfalšované.

Sen o prezidentském postu se Nixonovi splnil v roce 1969, tedy v době, kdy byla započata mírová jednání s Vietnamem a demokratická strana se nacházela ve vnitřní krizi. Přesto, jeho vstup do úřadu nebyl zaštítěn velkou podporou veřejného mínění, ani politické scény. Mnozí si dobře pamatovali vyčpělou korupční aféru či počátky Nixonovy politické kariéry, kdy neférově jednal se svými soupeři. Proslýchalo se (a rozhodně ne neopodstatněně), že Nixon před prezidentskými volbami pozdržel mírová jednání mezi severo a jihovietnamskou armádou, aby jeho demokratický soupeř, stojící po boku prezidenta Johnsona, nezískal nečekaně navrch.

Konec vleklé války ve Vietnamu, dědictví po Kennedym a Johnsonovi, tedy nastal až v roce 1973. Rok předtím se podařilo normalizovat vztahy s Čínou a také podepsat významný dokument se Sovětským svazem. Jednalo se o smlouvu SALT I., důsledek dlouhých rozhovorů s Chruščovem, která mezi oběma mocnostmi zajistila omezení strategických zbraní.

Měsíc po podepsání důležité smlouvy, v červnu 1972, se odehrála událost, která měla v budoucnu pohřbít Nixonovu kariéru a zdiskreditovat váhu prezidentského úřadu. Aféra Watergate. Bylo léto před prezidentskými volbami, když noční hlídač v hotelu Watergate, sídle protikandidátské Demokratické strany, přistihl pětici zlodějů. Všichni „instalatéři“ odposlouchávacího zařízení měli vazby na Bílý dům či pracovali přímo pro CIA. Přestože vyšetřovatelé objevili šek vystavený zlodějům od Výboru pro znovuzvolení Nixona, byl stávající prezident znovu potvrzen ve svém úřadě, a prozatím mimo vážnější podezření.

Zřejmě by vše vyšumělo do ztracena, přestože „zloději“ stanuli před soudem a odnesli si poměrně vysoké tresty. Do aféry se však vložili dva novináři Washington Post, Bernstein a Woodward. V únoru 1973 byla zřízena senátní vyšetřovací komise. O rok později začaly padat první hlavy významných prezidentových spolupracovníků. To už se začala kolem Nixonova krku utahovat smyčka – v červenci 1974 prezident stanul před soudem. Z důvodů maření vyšetřování, zneužití pravomoci a opovrhování Kongresem USA , měl být vystaven procesu impeachmentu, tedy žaloby ze strany Kongresu. Proto raději podal prezident v srpnu 1974 demisi. V úřadu jej nahradil původně viceprezident Gerald Ford. Ten udělil svému předchůdci milost, a tím jej ušetřil trestního stíhání.

Během aféry jako výbuch zapůsobilo přiznání jednoho z prezidentových mužů – všechny hovory v Bílé pracovně byly nahrávány. Skandál, který mohl zůstat utajen, se s ročním zpožděním naplno rozhořel. Nahrané hovory přesáhly 4 000 hodin, do dnešního dne jsou veřejnosti servírovány postupně. Nixonův slovník lze opravdu označit jako jadrný, prokládal jím své časté rasistické, xenofobní a šovinistické výroky. Pro představu jeden pěkný o Italech : „ Nejsou jako my. Rozdíl tkví v tom, že jinak páchnou, vypadají jinak, chovají s jinak…Potíž je v tom, že se těžko najde nějaký poctivý… Musím jednat s Němci, Italy a všemi těmi zasranci.“

V průběhu Nixonova úřadování, administrativa neměla dobré spaní, přestože jejich nadřízený vlivem léků a alkoholu spal jako nemluvně. O těžké práci s Nixonem se vyjádřila hvězda americké diplomacie, prezidentův národně-bezpečnostní poradce Henry Kissinger takto: „Kdyby prezident prosadil svou vůli, každý týden by došlo k jaderné válce.“ Vznětlivému Nixonovi stačilo málo, a už by mačkal pověstné červené tlačítko. Atomové zbraně toužil použít proti Číně, Vietnamu, Severní Koreje či Sýrii, kde přistálo letadlo unesené palestinskými teroristy.

Nixon se na nějakou dobu stáhl do ústraní, přesto již v 80. letech působil pro prezidenty Reagana, Bushe st. i Clintona jako poradce. Zemřel v roce 1994, v dějinách americké státnosti zanechal hořkou pachuť, nicméně v politických kruzích bývá často ceněn jako velmi pragmatický a schopný politik. Tak, jak mu řekla jeho pravá ruka a zároveň šedá eminence zahraniční politiky, Henry Kissinger: „Dějiny o vás pojednají smířlivěji, než vaši současníci.“

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také