Napoleon Bonaparte aneb Geniální francouzský stratég

Napoleon Bonaparte - významná, možná dokonce nejvýznamnější postava francouzských dějin, generál, císař, diplomat. Málokdo dokázal provést tolik úspěšných změn v tak konzervativní zemi, jakou je Francie. Pojďme se tedy vrátit do 18. století, kdy Napoleonův život plný zajímavých událostí začíná.

15. srpna 1769 se na Korsice do rodiny advokáta Charlese Buonaparta a jeho manželky Letizie narodil druhý syn – Napoleon. Díky tomu, že je jeho otec příslušník úřednické šlechty, si může rodina žít na tehdejší poměry velmi dobře. Matka se stará o domácnost a výchovu dětí, Charles se věnuje literární tvorbě. Nutné je také zmínit, že budoucí francouzský císař je vychováván k odporu k Francii a Francouzům, jelikož Korsika se stala její součástí jen několik měsíců před Napoleonovým narozením. I přesto je ve svých devíti letech odvezen společně se svým bratrem na kolej do města Autun v Burgundsku. Téhož roku, tedy v roce 1778, přestupuje Napoleon na vojenské učiliště v Brienne. Je výborným studentem – vyniká v matematice, zeměpisu, dějepisu, hůře zvládá latinu a němčinu.  V Brienne se rovněž Napoleon poprvé setkává s dobíráním jeho výšky a také špatné francouzštiny. Tyto urážky vrací Bonaparte fyzickými útoky, je častým účastníkem rvaček – to však nebrání úspěšnému ukončení studia v roce 1784, kdy je mu patnáct let. Je přijat na vojenskou školu École Militaire v Paříži, ale kvůli úmrtí otce na sebe bere povinnost postarat se o rodinu, a tak celé dvouleté studium zvládá v jednom roce.

V roce 1786 byl připojen k pluku La Fère–Artillerie a jeho vojenská kariéra může začít. Napoleon však nezapomíná na Korsiku. Poprvé se tam vrací, aby urovnal finanční rodinnou situaci, po druhé je to až za Velké francouzské revoluce. Právě v ní cítí Bonaparte velkou šanci zviditelnit se a společně s bratrem Josefem docílí zrovnoprávnění Korsiky s ostatními částmi Francie. Po několika měsících se však opět vrací do Francie, protože další jeho snažení na ostrově jsou marná. Je přidělen k 4. dělostřeleckému pluku ve Valence, stává se z něj poručík, vstupuje do Spolku přátel konstituce. Právě ten je jednou z větví klubu jakobínů. Velká změna v Napoleonově životě přichází v roce 1793, kdy v Toulonu vypuklo protirevoluční povstání podporované Angličany i Španěly, kteří se nacházeli s loďstvem ve Středozemním moři. Napoleon se připojuje k obléhání a díky uplatnění jeho taktiky Toulon padl.

Napoleon získává hodnost brigádní generál a i přes zatýkání jakobínů zůstává v Paříži. Odmítá nabídku stát se generálem pěchoty ve Vendée, slávu získává až při royalistickém povstání v roce 1795, kdy se postavil do čela dělostřelectva a odrazil útok povstalců. Další vojenské úspěchy na sebe nenechají dlouho čekat. Velí vnitřní armádě, vede tažení do Itálie, kde několikrát poráží Rakušany a nakonec je zažene až do Vídně. Poté, co se vrací do Paříže, je jmenován čestným členem Akademie věd. Navrhuje expedici do Egypta, kde může Francie získat cestu k Orientu a bohatství. Napoleon se vyhnul anglickému loďstvu a v červenci 1798 poráží Egypťany a získává i hlavní město – Káhiru. O měsíc později je ale francouzská armáda poražena Angličany v čele s kapitánem Nelsonem. Napoleon sice zahajuje ofenzívu, za nedlouho však zjišťuje, že v Egyptě už nic nezíská a potají se vrací do Paříže. Výrazným impulsem bylo i to, že Francii porazily rusko-rakouské jednotky a situace v zemi není příznivá. Politický převrat, který následuje, přináší zrušení Direktoria, Rady starších a Rady pěti set a Napoleon je jmenován jedním ze tří konzulů. 1. února 1800 získává plnou podporu nová ústava, Bonaparte rovněž podporuje rozvoj průmyslu, zvyšuje nepřímou daň, vypracovává Code civil – nový občanský zákoník. Roku 1802 je senátem jmenován doživotním konzulem, to ovšem Napoleonovi nestačí - 2. prosince 1804 je slavnostně korunován na francouzského císaře v katedrále Notre Dame de Paris.

Napoleon císařem

Napoleonovo císařství je hlavně ve znamení válek. Anglie, Rakousko a Rusko vytváří koalici, ale Bonaparte postupně vítězí u Ulmu, Vídně a nakonec pronásleduje ruské vojsko až ke Slavkovu u Brna. Bitva tří císařů proběhla 2. prosince 1805 a Napoleonovi se podařilo porazit spojenecká vojska vedená carem Alexandrem I. a císařem Františkem I. Napoleon je sice na vrcholu své slávy, ale záhy prohrává s Angličany bitvu u Trafalgaru a o několik měsíců později se proti němu vytváří další koalice – k Anglii a Rusku se přidává Švédsko a Prusko. Nastává další období plné bitev – v Prusku, Polsku, Španělsku, Rusku. Válka s Ruskem začíná roku 1812 – Napoleon buduje vojsko čítající více než 400 tisíc vojáků a chce uplatnit taktiku bleskové války. Ruský generál Michail Bogdanovič chce však francouzská vojska nalákat co nejdál do země. Bonaparte stojí po bitvě u Smolenska před klíčovým rozhodnutím, zda táhnout na Moskvu, či nikoli. I přes to že jeho armáda trpí hlady, nemocemi, nemá řádné zásobování jídlem, Napoleon vojsko neobrací. I když do Moskvy v září opravdu dorazí (dokonce se ubytovává v Kremlu), uvědomuje si, že válka už nemá smysl a jeho šance na vítězství s armádou, které chybí kázeň a morálka, jsou mizivé. Navrhuje caru Alexandrovi uzavření míru, ten však odmítá, a tak Francouzi opouští Moskvu zpět směrem ke Smolensku. Vojsko navíc stihnou kruté mrazy, které ještě navýší počet padlých. Do Paříže Napoleon dorazil v prosinci 1812.

Začátek Napoleonova konce

Definitivní prohrou je bitva u Lipska hned v říjnu následujícího roku.  Francie ztrácí svá dobytá území, koaliční vojska zatlačí francouzskou armádu až k Paříži. Napoleon chce hlavní město zachránit, je ale požádán o abdikaci. Vzdává se císařského trůnu a uchyluje se do ústraní na zámek Fontainebleau, kde se údajně pokusil spáchat sebevraždu.

Napoleon stráví téměř dva roky ve vyhnanství na ostrově Elba, než se vrátí zpět na francouzský trůn. Umožnila mu to zejména nepopularita Bourbonů, kteří se vrátili do čela státu a obnovili monarchii. Lid se bouří, další politický převrat se blíží. Bonaparte odplouvá z Elby a ve Francii se na jeho stranu přidávají vojáci, kteří proti svému bývalému veliteli odmítají bojovat. Paříž i mu leží u nohou 20. března 1815. Nadšení však nesdílí zbytek Evropy – i přes Napoleonovy mírové snahy panovníci mají strach a budují další koalici. Silná francouzská armáda však vítězí jak nad Prusy, tak i nad částí anglo-batavského vojska. K nečekanému zvratu dochází 18. června 1815 v bitvě u Waterloo, kde Napoleon stojí proti anglo-batavské armádě v čele s vévodou z Wellingtonu. Francouzské pravé křídlo je však napadeno Prusy, kteří se do bitvy připojují. Následuje nejen drtivá porážka a ústup rozprášené armády Francouzů, ale i definitivní konec Napoleona. Poté, co abdikoval, je vydán Anglii, která rozhodla o jeho umístění na ostrově Svatá Helena.

Poslední roky Napoleonova života nejsou šťastné. Guvernér Hudson Lowe dělá vše pro to, aby Bonapartovi pobyt na Elbě co nejvíc znepříjemnil. Napoleon začíná trpět revmatismem a neustálým nachlazením, jeho stav se zhoršuje – brzy sám zjišťuje, že trpí rakovinou žaludku. Utrpení končí 5. května 1821. Napoleon Bonaparte umírá sám, daleko od země, které dal celý svůj život. Své bohatství čítající 200 milionů franků odkázal své rodině – vojákům, kteří vedle něj bojovali a krajům Francie, které zničila válka.

Napoleon se však nakonec do Francie vrátil – od roku 1840 odpočívá v Invalidovně v Paříži.

„Lépe by bylo nežít, než nezanechat stopy po svém žití.“ (Napoleon Bonaparte)

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také