Ludvík XVI. aneb Smrt krále za svobodu

Jméno Ludvíka XVI. je nejčastěji a právem spojeno s Velkou francouzskou revolucí. Jaká však byla ve skutečnosti jeho vláda? Skončil pod ostřím gilotiny zaslouženě nebo kvůli chybám svých předchůdců?

Hlas Ludvíka Augusta rozezní palác ve Versailles poprvé 23. srpna 1754. Malý Ludvík nemůže tušit, že se vůbec někdy stane francouzským králem - na trůn má totiž nastoupit jeho starší bratr. Ten však v Ludvíkových šesti letech umírá a poté, co roku 1765 zastihne smrt i otce Ludvíka, stává se z něj přímý následník trůnu.

Hned v květnu 1770 se Ludvík žení s Marií Antoinettou a jak jinak, podstatou sňatku není láska, ale politika. V tomto případě urovnání a posílení vztahů mezi Bourbony a Habsburky. I přes to však o sedm let později dochází k naplnění manželství a na svět přichází jejich první potomek, dcera Marie Tereza. K ní postupně přibudou dva bratři a jedna sestra.

A kdy konečně Ludvík usedne na francouzský trůn? Stane se tak po smrti jeho dědečka Ludvíka XV. 10. května 1774. Korunovace proběhne dle tradice v Remeši v červnu následujícího roku. Ludvík XV. na konci své vlády čelil kritice parlamentu a celkový obrázek monarchie utrpěl navíc i ekonomickými a diplomatickými problémy. Proto se Ludvík XVI. snaží o pravý opak - propustil ministry svého předchůdce a opírá se o rady Maurepase, kterého v přízni předešlý král rozhodně neměl. Pojetí Ludvíkovy vlády souvisí rovněž s jeho znalostí osvícenství, dokonce sám prohlašuje, že se chce stát doslova blahodárným králem, jehož zájmem je štěstí lidu. Snaží se nejen zmírnit absolutismus, ale rovněž podporuje a přijímá legislativní změny - jednou z nich je například omezení mučení. Historické zdroje navíc uvádí, že Ludvík se velmi zajímal o názor veřejnosti.

Nicméně ani jeho vstřícnost a dobré úmysly nedokáží ze dne na den smazat miliónové dluhy, které zdědil společně s francouzským trůnem. I přes úsporná opatření problém stále představuje hlavně nerovnoměrné rozložení daní. Ludvík se však několikrát marně snaží o reformu - vždy narazí na odpor šlechty, a tak není parlamentem schválena. Podle parlamentu nemá král na zásah do daňového systému právo. Roku 1776 bere finanční záležitosti do svých rukou Jacques Necker. Ten však Francii podporou americké revoluce dalšími vysokými půjčkami vráží další hřebík do rakve. Nešťastný Ludvík se snaží situaci zvrátit reformou Charlese Alexandra de Colonne, který spatřuje podstatu reformy v zavedení daní pro šlechtu a církev. Shromáždění notáblů (vysoce postavených Francouzů) šokovaných výší dluhu se ovšem stejně postavilo do opozice a stejně tak parlament odmítl krále podpořit. Naopak se ozývají hlasy, že je potřeba svolat generální stavy. To se ovšem ve Francii stalo naposled za vlády Ludvíka XIII. roku 1614. Když tedy Ludvík 8. srpna 1778 určí datum shromáždění generálních stavů na 1. května 1789, zvedne se velká vlna nadšení a Ludvík tak paradoxně dosahuje své největší popularity.

Osudové shromáždění generálních stavů bylo zahájeno slavnostními obřady. Nejprve čekala poslance 2. května 1789 audience u krále, 4. května se konala zahajovací mše ve Versailles. I přes slavnostní a oficiální atmosféru však již den na to, 5. května 1789, dochází třetímu stavu trpělivost s nekonečnými bezvýslednými projevy. Nelíbí se jim ani to, že stavy zasedají odděleně a spravedlivé atmosféře nepřispívá ani to, že černé obleky třetího stavu jen stěží konkurují barevnosti a bohatosti prvních dvou. Kontrast zájmů je tak doslova očividný. Trvá ještě další měsíc než se třetí stav prohlásí 17. června 1789 za Národní shromáždění. Ludvík tuší, že se blíží konec království a proto se snaží zachránit tvrzením, že hierarchie stavů zůstane zachována a o přijímání reforem bude rozhodovat výhradně on. To už si ovšem rozvášněný dav nenechá líbit a nakonec je to sám Ludvík, kdo nabádá poslední váhající duchovenstva a šlechty, aby se přidali k Národnímu shromáždění. Po dobytí Bastilly 14. července 1789 stráví král ve Versailles už jen čtvrt roku. Když se v říjnu pařížský lid dozví o královské hostině, kde má Ludvík pošlapat tříbarevnou kokardu symbolizující revoluci, probíhající vzpoura kvůli ceně chleba se změní v pochod do Versailles. 6. října 1789 přichází Ludvík se svou rodinou do zámku v Tuilerie a není již považován za krále Francie z Boží vůle, ale za krále Francouzů z vůle zákona.

Situace ve Francii je bouřlivá a plná konfliktů. Ludvík XVI. se pokouší o útěk ze zámku v Paříži i se svou rodinou. Stane se tak v noci z 20. na 21. června 1791, kdy zamíří k východní hranici země. Štěstí však krále opouští, když je rozpoznán v Saint-Ménéhouldu synem poštmistra Droueta. Zpět do Paříže Ludvík vkročil za úplného ticha, s potupou. I když proběhly snahy přesvědčit lid o tom, že se král pouze vydal vyjednávat s umírněnými revolucionáři, v očích Francouzů už Ludvík nenašel žádnou přízeň. Stal se pro ně zrádcem. Nastaly další dlouhé diskuze o osudu krále. Jestli je vůbec možné krále soudit, podle jakých pravidel a hlavně, kdo by ho měl soudit? Výsledkem se stává prohlášení, že král bude souzen dle ústavy z roku 1791 - i když je podle ní nedotknutelný, existují zde i výjimky. Zpochybněním jeho nedotknutelnosti se stalo nejen opuštění království, ale i odmítnutí přísahy na ústavu.

O rozsudku se jednalo dlouhé hodiny během 16. a 17. ledna 1793, poté nastalo dramatické sčítání hlasů. O smrti Ludvíka XVI. rozhodl jediný hlas. Malý rozdíl však na osudu krále už nic nezměnil, a tak se skutečně 21. ledna 1793 ocitl na Náměstí Revoluce pod ostřím gilotiny. Jeho poslední slova sice byla přerušena zvukem bubnů, ale Ludvík přijal svůj osud statečně, odpustil všem odpovědným za jeho smrt a modlil se za to, aby se budoucnost francouzského lidu podobala co nejméně té jeho.

Ať už budeme Ludvíka XVI. za jeho mírnost kritizovat či obdivovat, ať už se nám bude zdát jako zbabělec či jen jako loutka okolností, nic se nezmění na tom, že bez něj by dnes Francie byla jen těžko tím, čím je.

Liberté, égalité, fraternité. Svoboda, rovnost, bratrství.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také