Američtí prezidenti - díl II. - William Howard Taft

V dalším díle o amerických prezidentech 20. století si přiblížíme osobu Williama Howarda Tafta. Tento skromný neprůbojný právník se podle mnohých do politiky nehodil, neboť nebyl dostatečně fyzicky, duševně a intelektuálně zdatný. Přesto se na žádost jeho předchůdce Theodora Roosevelta stal 27. prezidentem Spojených států amerických.

Taftovo kariéra v mnohém připomínala kariéru jeho otce, Alphonse Tafta. Ten po vystudování Yaelovy univerzity získal pověst neochvějného republikána a postupem času se přes post soudce Nejvyššího soudu stal nejprve ministrem války a později také ministrem spravedlnosti ve vládě prezidenta Ulysse S. Granta. Kariéra jeho syna taktéž začala na Yaelově univerzitě, kde vystudoval práva a kde snil o funkci soudce Nejvyššího soudu. Po studiích se v roce 1887 nejprve stal zástupcem guvernéra státu Ohio, kde se v devětadvaceti stal také soudcem Nejvyššího soudu státu. To mu však nestačilo, neboť se chtěl vyrovnat otci a stát se soudcem Nejvyššího federálního soudu. Během vlády prezidenta Williama Henryho Harrisona, který byl původem také z Ohia, se mu naskytla velká příležitost, ovšem nakonec se musel spokojit pouze s pozicí federálního prokurátora, čímž se prakticky stal právním zástupcem ministra spravedlnosti.

Po přímluvách a podpoře jednoho z mnoha jeho patronů se Taft v roce 1892 stává soudcem Federálního odvolacího soudu pro šestý obvod. Tento rok se navíc stahuje z Washingtonu zpět do své rodné Cincinnati a zaměřuje se ještě více na svou kariéru soudce a vysněný post soudce Nejvyššího soudu. Ten se mu opět přibližuje v roce 1900, kdy je pozván prezidentem McKinleyem do Washingtonu. McKinley mu však nenabízí post soudce, nýbrž post předsedy Komise pro Filipíny. Taft je překvapen a zprvu tento post odmítá, jelikož ho zisk nového území netěší, ovšem nakonec se přeci jen nechal přemluvit. Získaný post je nakonec pro Tafta to samé, jako byl pro Roosevelta post na ministerstvu námořnictva - získává díky němu popularitu v celých Spojených státech, díky čemuž se v roce 1901 stal guvernérem Filipín.

I přes řadu problémů s tímto územím a jeho správou Taftova obliba rostla a kvůli této funkci v roce 1902 dokonce odmítnul jmenování soudcem Nejvyššího soudu, neboť se domníval, že rychlý odchod z Filipín by nebyl správný. Když mu však v roce 1904 byl nabídnut post ministra války, přijal ho. Spolu s ministrem zahraničím Elihu Rootem vytvořil silný republikánský tandem, který podporoval prezidenta Roosevelta a který představoval jeho možné nástupce ve funkci. Roosevelt osobně chtěl dát přednost Elihu Rootovi, ovšem ten odmítnul, a tak se jeho nástupcem a 27. prezidentem USA stal 4. března 1909 William Howard Taft.

Jeho vláda však nebyla jednoduchá, neboť nastupoval po muži, který byl považován za posledních padesát let za nejcharizmatičtějšího prezidenta USA. Taft se od prvních dnů snažil plnit program, který předložil, avšak postrádal Rooseveltovi schopnosti při jednání s Kongresem, což se mu stalo osudným. Ihned po zvolení se Taft pustil do změny cel, k čemuž svolal zvláštní zasedání Kongresu. Během jednání se však projevily jeho slabé politické schopnosti, přeci jen se celý život připravoval na funkci soudce. V jednání s Kongresem o clech tak utrpěl těžkou porážku, což vedlo k velkému propadu jeho popularity, kterou si vydobyl svou funkcí na Filipínách. Veřejnost v Taftovi stále více viděla vazala bohatých korporativních právníků a kritizoval ho za podrobení se politickým zájmům Kongresu. Byl také kritizován za to, že se odcizil od Rooseveltova konzervativnímu stylu vedení politiky. Vše vyvrcholilo porážkami republikánů během voleb do Kongresu v roce 1910, což vedlo k otevřené nespokojenosti republikánů s Taftem. Situace nakonec přiměla samotného Roosevelta ke kandidatuře na prezidenta, ovšem znovuzískání postu se Rooseveltovi nakonec nepodařilo, ačkoliv Tafta porazil.

Politicky byl Taft úspěšnější než Roosevelt. Snažil se zavádět tzv. dolarovou diplomacii, podle níž měl být světový řád postaven na zvyšování vzájemné ekonomické závislosti. Taft se domníval, že je daleko lepší používat dolary, než kulky. Změnil také pohled zahraniční politiky. Odvrátil se od Evropy, zejména pak od balkánských krizí a zaměřil se na Střední Ameriku, zejména na Honduras a Nikaraguu, kde se snažil zamezit "nezodpovědným a necivilizovaným lidem", aby se dostali k moci. Pozornost USA zaměřil také na Dálný východ, kde se pokusil pomocí investic industrializovat Čínu, čímž jí chtěl pomoct ke klidnému politickému vývoji.

Celkově vzato nebyl William Taft úspěšný prezident, ovšem velký podíl na tom měl jeho předchůdce Roosevelt, který i přes ne zcela úspěšnou politiku byl vnímán jako výborný vůdce a státník. Taft nebyl schopen během jednoho volebního období z jeho stínu vystoupit a nahradit ho. Dne 4. března 1913 skončil ve funkci prezidenta USA a nahradil ho Woodrow Wilson. Taft však z politiky nezmizel nadobro. Nakonec se přeci jen dočkal svého vytouženého postu a krátce po skončení ve funkci prezidenta se stal 10. předsedou Nejvyššího soudu. Zemřel 8. března 1930.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také