Drogové kartely - továrny na smrt

Slovo „kartel“ je termín z oblasti obchodu. Jedná se formu obchodní dohody, jež má omezit nebo přímo vyloučit konkurenci z trhu a maximalizovat zisky z celého odvětví. Některé kartely jsou státem podporované, jako je například OPEC (angl. Organization of the Petroleum Exporting Countries) - Organizace zemí vyvážejících ropu. S ochranou státu ale rozhodně nemohou počítat jiné kartely – drogové.

Primárním cílem drogových kartelů je podpora a kontrola trhu s drogami. Mají různou podobu, na nejnižší úrovni se jedná o dohody mezi jednotlivými distributory drog, na té nejvyšší fungují drogové kartely jako „normální“ firmy.

Samotný pojem „drogový kartel“ je ale trochu zavádějící. Obchod s drogami totiž  není jedinou činností, kterou kartely provozují. Je sice pravda, že tvoří podstatnou část jejich aktivit, ale kromě toho se zabývají i pašováním zbraní, vydíráním, únosy, podplácením, obchodem s lidskými orgány či převážením ilegálních imigrantů. Tyto organizace fungují po celém světě, například v Jižní Americe, USA, Asii, v bývalém Sovětském svazu, Albánii i v Evropě.

Mezi nejznámější drogové kartely patří nejspíše ty kolumbijské, zakládané v 70. letech minulého století. Dá se říct, že vytvořily nové průmyslové odvětví, v němž se denně „točí“ miliony dolarů. Není tedy divu, že s takovou finanční základnou dokáží drogové kartely ovládat politickou, ekonomickou i společenskou sféru své země. Před dvaadvaceti lety jeden z nich, proslulý Medellínský kartel, dokonce vyhlásil „totální válku“ kolumbijskému státu, kvůli jeho snahám o likvidaci jejich byznysu. 

Medellínský kartel byl založen v roce 1976, v jeho čele stál až do své smrti v roce 1993 Pablo Escóbar, jemuž se dá připsat pochybná zásluha o to, že kokain přestal být rekreační drogou umělců a „horních deseti tisíc“ a ocitl se na ulici. V době své největší moci kontroloval Medellínský kartel 80 procent trhu s kokainem a odhaduje se, že jeho roční příjem činil asi 23 mld. USD. (Počátky trhu s kokainem a vznik Medellínského kartelu celkem věrně popisuje americký film KOKAIN, z roku 2001, s Johny Deppem v hlavní roli. Jde o filmovou biografii pašeráka George Junga, jenž se značnou měrou zasloužil o rozšíření kokainu v USA.)

Když byl Escóbar v roce 1993 zastřelen, kartel začal přicházet o svou moc a jeho aktivity nakonec převzala konkurence – drogový kartel z Cali, jenž založili jen o rok později, v roce 1977, bratři Gilberto Rodriguez Orejuela a Miguel Rodriguez Orejuela. Kromě „klasických“ aktivit – drogy, zbraně, vraždy – se kartel zabýval i podplácením vlivných osob. Kartel Cali se ale na špici drogového trhu neudržel dlouho, již v průběhu června a července 1995 kolumbijská policie pozatýkala šest ze sedmi jeho vůdců. Kartel však fungoval bez větších problémů dál, všeobecně se má za to, že bossové zvládali jeho činnost organizovat i navzdory svému pobytu za mřížemi. Idylka skončila, když v roce  2006 byli oba zakladatelé kartelu vydáni do USA, kde byli odsouzeni k doživotním trestům.

Po rozbití těchto dvou vůdčích kartelů se kolumbijský drogový trh roztříštil a vznikaly „minikartely,“ které se místo toho,aby zajišťovaly celou produkci drog, od jejich pěstování až po distribuci, se soustřeďují jen na některé její fáze.  Čímž se boj proti narkomafii značně zkomplikoval, protože „minikartely“ jsou flexibilnější a hůře sledovatelné.

V sousedním Mexiku, přes které se drogy dostávají z Kolumbie do USA, je v drogovém byznysu nejdéle La Familia Cartel, smutně proslulý svou krutostí, založený v roce 1982, v mexickém státě Michoacán, středisku produkce metamfetaminu. I když USA mexickou vládu v boji s narkomafií značně finančně podporují, žádaný efekt se stále nedostavuje. Což ale není způsobeno jen dokonalejším vybavením a zbraněmi drogových kartelů. Snahu mexické vlády o likvidaci drogového průmyslu značně ztěžuje i postoj mnoha Mexičanů. Například v městě Sinaloa, kde vznikl Beltrán-Leyva Cartel, je kultura obchodu s drogami veřejně na očích, aniž by někomu příliš vadila.  Dokonce není nic neobvyklého slyšet z rádií „narcocorridos,“ písně opěvující život a skutky drogových bossů. A slyšet jsou často i v Los Angeles, kam si je přivážejí Mexičané, vydávající se do USA za lepším bydlem. S mexickými drogovými kartely spolupracovala i Laura Zuniga, Miss Mexiko International 2009 a další kráska, třicetiletá kolumbijská modelka Angie Sanselmente-Valencia, která si později založila svůj vlastní kartel z modelek, které pašovaly kokain do Evropy.

Opustíme-li jihoamerický kontinent a vydáme se na východ, dostaneme se do Číny, kde se drogové kartely nazývají „triády.“ Jejich historie sahá až do 17. století, kdy vznikly jakožto jednotky odporu proti nastupující dynastii Čang a měly za cíl na císařský trůn znovu dosadit dynastii Ming. Tato rebelie pokračovala v podstatě až do počátku 20. století, kdy sice se císař nenáviděné dynastie trůnu vzdal, ale žádný Ming se císařem nestal – žádný už totiž nežil. Proto se triády začaly věnovat vydělávání peněz – zločinem. Triády se zabývají například pašováním ilegálních imigrantů, organizováním prostituce, nelegálním hazardem, lichvářstvím a obchodem s drogami. Čínské triády kontrolují většinu světového obchodu s heroinem.

Sousedem Číny je Japonsko, kde roli triád zastupuje Jakuza, jejíž vznik se rovněž datuje od 17. století, od období Tokugawova šógunátu. Tehdy totiž zavládl na dlouho dobu mír a služeb válečníků - samurajů - nebylo náhle zapotřebí. Těchto samurajů bez pána – roninů – bylo stále víc, takže bylo jen otázkou času, kdy se z čestných bojovníků stanou bezohlední zločinci. Příslušníci jakuzy ale tvrdí, že jejich organizace vznikla na obranu proti těmto lupičům. Která verze je pravdivá je ale v podstatě bezvýznamné, protože jde tak jako tak o zločineckou organizaci, zabývající se organizováním prostituce, obchodem s drogami a se zbraněmi či hazardními hrami.

A stejně jako v Mexiku i v Japonsku mají příslušníci Jakuzy usnadněný život díky postoji Japonců k ní. Zatímco v jiných státech mají zločinecké organizace skrytý charakter, v Japonsku více méně každý ví, kde nějaká její buňka sídlí. Její členové jsou navíc díky rozsáhlému tetování po celém těle velmi snadno identifikovatelní. Japonské vnímání Jakuzy dobře ilustruje i to, že první její sjednotitel ve 20. století, Jošio Kodama, zajišťoval ve 40. letech pro japonskou armádu nedostatkové suroviny. To mu získalo vděk japonské vlády a později titul kontraadmirála, zatímco Američané ho považovali za válečného zločince. Posléze ale byli nuceni svůj přístup k němu změnit. Šéf Jakuzy byl totiž zarytý antikomunista, takže se se svými gangy postaral o to, aby komunisté v Japonsku nedostali šanci. Později Kodama dokonce obchodoval se CIA. V 70. letech začala Jakuza pronikat do Thajska, Jižní Koreje, USA a Evropy. Podle posledních policejních statistik má Jakuza asi 2500 skupin se 100 000 členy.

Nezanedbatelnou roli v asijském obchodu s drogami hraje i United Wa State Army (UWSA) z Myanmaru (Barmy), největší jihoasijský drogový kartel, jemuž patří obrovská maková pole, z něhož se později vyrábí heroin. V případě UWSA se ale nejedná ani tak o klasický drogový kartel, jako spíče o teroristickou organizaci s 30 000 vojáků, která svou činnost financuje prodejem heroinu. Stejně jako v ostatních státech, tak i v Barmě je boj proti obchodu s drogami značně obtížný. Hlavně kvůli korupci na nejvyšších místech a z toho plynoucí neochotě podniknout proti narkomafii jakékoli represivní akce.

Podobné je to i ve střední Asii, v oblasti tzv. „Zlatého půlměsíce,“ zahrnujícího Afghánistán, Pákistán a Írán, kde obchod s heroinem kontrolují teroristické organizace, ať už se jmenují jakkoliv. V 80. letech minulého století to byli islámští partyzáni, bojující v Afghánistánu proti Rusům, po jejichž odchodu, když vypukly boje mezi fundamentalistickým Tálibánem a tzv. Severní aliancí, přinášel prodej heroinu užitek oběma znepřáteleným stranám.

Produkce heroinu v Afghánistánu zůstává víceméně na stejné úrovni, ať už zemi vládne kdokoliv. Na pěstování máku a výrobu heroinu totiž dohlížejí kmenoví náčelníci, kteří mají značnou autonomii. A je jisté, že z prodeje heroinu, pocházejícího z hor Afghánistánu a Pákistánu, jsou i peníze, jimiž je financována al-Kájda.

Co se Evropy týče, zde drogové kartely kolumbijského typu neexistují ani neexistovaly. Obchod s drogami si rozdělily nejrůznější mafie – ruskojazyčné, polská,  albánská, bulharská, korsická a v neposlední řadě mafie italská, známá jako Cosa Nostra. Na rozdíl od kolumbijských drogových kartelů nestojí u evropských mafií obchod s drogami na prvním místě. Zdejší mafie se zaměřují spíše na vydírání, loupeže, únosy, nelegální hazard, pašování zbraní, nájemné vraždy či na hospodářskou kriminalitu.

Ale o tom někdy příště…

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také