Jih proti Severu aneb staletí bojů za lidská práva

Ještě v druhé polovině 19. století byly americké plantáže obdělávány černými otroky. Podpisem Emancipačního prohlášení se zákony ze dne na den změnily. Otroctví bylo v amerických zemích zakázáno, ale skutečně se lidé s tmavou pletí dočkali rovnocenných práv tak snadno? Co americká občanská válka obnášela a jak se vyvíjela situace po jejím skončení?

Nezávislost Spojených států amerických byla vyhlášena již koncem 18. století. Ačkoli společně tvořily unii, mezi severními a jižními zeměmi postupně vznikaly markantní rozdíly. Zatímco severní státy se zabývaly zejména průmyslem, na jihu lidi stále živilo především zemědělství. Vlastnili rozlehlé plantáže, na nichž pěstovali hlavně bavlnu a k obdělávání využívali nevolníky. Nesouhlas seveřanů s přetrvávajícím otroctvím se stupňoval. Svou roli potom sehrál i román Chaloupka strýčka Toma, jehož autorkou byla Harriet Beecher Stoweová. Seveřanská spisovatelka zde nevybíravě popisovala bídné a kruté podmínky, kterým byli otroci v jižanských zemích vystavováni. Kniha vyvolala obrovský rozruch, o autorce se sám Lincoln později vyjádřil: "To je ta malá paní, která způsobila tu velkou válku." Měl pravdu. Při žádném jiném konfliktu nečítala Amerika tolik obětí, jako při válce Jihu proti Severu.

Když byl Abraham Lincoln roku 1860 zvolen prezidentem, jižanské státy již věděly, že se mají proč obávat. Byl zastáncem abolicinismu, hnutí pro zrušení otroctví a právě tento krok měl jako první v plánu. Jižní Karolína byla prvním státem, který se od Unie (Spojených států amerických) odtrhl, další země následovaly záhy po ní. Nakonec jižanská Konfederace čítala jedenáct států, které měly svoji vlastní ústavu a jejichž prezidentem byl Jefferson Davis. Hlavním městem spolku se stal Richmond ve Virginii.

Na jaře roku 1861 přepadli jižanští vojáci pevnost Fort Sumter ležící u Charlestonu v Jižní Karolině. Opevnění ležící na území Jihu totiž spadalo pod správu Unie a bylo její hlavní zbrojnicí. Jelikož Lincoln nehodlal ponechat tento útok bez odezvy, povolal do služby 75 000 dobrovolníků. Mužů se mu přihlásilo přes 500 000. Svým prvním útokem na Jih začátkem léta oficiálně započal válku, kterou měl podle mnohých předem vyhranou. Zkušenější seveřanští generálové měli k dispozici vyspělejší zbraně, zatímco mezi Jižany bylo povětšinu zemědělců.

Boje se táhly dlouhé dva roky, než došlo na nejvýznamnější souboj, který se odehrál u Gettysburgu v Pensylvánii. Jednalo se o dodnes největší bitvu na celém americkém kontinentě. Obě strany čítaly přes dvacet tisíc mrtvých a ve válce nastal naprostý obrat. Státy Konfederace zde ve své dvacetitisícové početní nevýhodě utrpěly drtivou porážku. Generál Lee byl nucen se stáhnout, zatímco Grant a Sherman, velitelé Severu, pronikli do jižanských zemí a plenili celé území. Toho roku prezident Lincoln také podepsal Emancipační prohlášení, které oficiálně udělalo tečku za dny otroctví na americké půdě.

Jih však kapitulaci nevyhlásil. Shermanova vojska se přehnala až přes Georgii i všechny ostatní státy, kde vypalovala domy i pole. Boje pokračovaly až do roku 1865, než generál Lee oficiálně přiznal porážku. Kromě celkových ztrát téměř sedmdesáti tisíc mužů přinesla válka další podstatné změny.

Černošské obyvatelstvo oficiálně získalo rovnocenná práva s bílými občany, především se potom dočkali svobody. Ti, kteří nadále setrvávali ve svých starých domovech, již dostávali za svoji práci plat. Někteří získali pro začátek nepatrný majetek, aby mohli začít žít po svém, ale mnohdy neměli ani ponětí, jak by s ním měli naložit. Zvyklí celý život poslouchat příkazy svých pánů si najednou nevěděli rady, když byli volní. Většina z nich skončila u kriminální činnosti, málokteří radikální a okamžitou změnu uvítali. O tom, že s nastalou situací nebyli plně spokojeni, vypovídá i skutečnost, že dny prezidenta Abrahama Lincolna byly o několik let později sečteny právě ranou z pistole bývalého nevolníka.

Zakořeněné hodnoty a představy o světě se však nedají změnit škrtem pera a přepsáním několika řádek v zákoníku. Ještě dlouho po zrovnoprávnění se lidé s tmavou pletí setkávali s omezováním práv a diskriminací. Té se jim dostávalo nejen od spoluobčanů, ale i od státních organizací a soudů. Zabití černocha se nadále posuzovalo jinak než zabití bílého muže. Vznikla rasistická organizace Ku-Klux-Klan, která měla za úkol právě pronásledovat a vraždit svobodné černochy, povětšinu ty, kteří se dopouštěli zločinů na lidech světlé pleti. Diskriminace pokračovala ještě o moc déle.

Velmi významně vstoupil do dějin se svým odbojem Martin Luther King Jr. Ve své řeči "Mám sen" se odvolává na rozpor mezi skutečností a slovy v Emancipačním prohlášení i Deklaraci nezávislosti. Ani sto let po osvobození stále nejsou černoši svobodni a jejich práva jsou omezována. Začátkem ledna 1968 byl Martin Luther King zastřelen.

Jak bude situace s černošským obyvatelstvem vypadat nadále? To je ve hvězdách... Nicméně oproti předešlým rokům došlo v tomto ohledu k významným změnám. Dnes se na rasové rozdíly dívají lidé naprosto z jiného pohledu, než tomu bývalo před sty lety, Spojené státy americké dokonce mají prezidenta s černou pletí. Snad se dočkáme doby, kdy jakékoli projevy diskriminace budou jen minulostí, nad níž budoucí generace budou nechápavě kroutit hlavami.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také