Vietnamský syndrom - část II. - Co je a jak vzniká?

Vietnamský syndrom je jednou z těžkých psychických poruch osobnosti. Název získal podle příčiny vzniku, podle Vietnamské války.

Vzhledem k tomu, že vietnamský syndrom je zařazován odborníky mezi poruchy psychického zdraví, ještě před popisem samotného vietnamského syndromu by bylo dobré připomenout si právě některé poruchy, se kterými je tento syndrom úzce spjat.

Posttraumatická stresová porucha se objevuje jako opožděná a dlouhotrvající odpověď na závažnou stresovou událost nebo na situaci krátkého nebo střednědobého trvání, která má výjimečně nebezpečný nebo katastrofický charakter. Typickými příznaky jsou epizody opakovaného oživování traumatu v dotírajících vzpomínkách nebo snech. Nemocní se také stahují od druhých lidí, bývají neteční vůči okolí, vyhýbají se činnostem a situacím připomínajícím traumatickou událost, vyhýbají se také myšlenkám, pocitům nebo konverzaci o dané události. Prvé příznaky se objevují za několik týdnů až několik měsíců po prožité stresové situaci. Někdy posttraumatickou stresovou poruchu nazýváme jako komorbidní problém. Tento problém následující všechny hrůzné životní situace je téměř nevyhnutelný. Komorbiditu však nesmíme zaměňovat s nemocí, protože to žádná nemoc není, je to syndrom. Takový syndrom není doprovázen jen jedním příznakem, ale celou škálou příznaků.

Jako shell shock (šok z bomb, šrapnelů) se nazývá posttraumatická stresová porucha, kterou bylo postiženo velké množství vojáků po první světové válce. Příznakem byly například únava, nedůtklivost, přecitlivělost, vznětlivost, závratě, poruchy koncentrace, nebo migrény. U mnohých vojáků docházelo k psychickému zhroucení, které jim znemožňovalo setrvat v přední bojové linii. Ani sebevraždy bohužel nebyly nijak výjimečné. Ostatní se pod tlakem hroutili a odmítali poslouchat rozkazy nadřízených. Někteří před stresem dezertovali, jiní byli ovšem za svůj pokus potrestáni zastřelením, jiní byli posláni před válečný soud. Problémem bylo nahlížení společnosti na takto postižené vojáky. Do války vstupovali s představou, že se vrátí jako hrdinové a stejně tak popisovali válku, pak ovšem přišla tvrdá realita zákopové války, kde nebyl čas pro hrdiny. Starší vojáci, kteří ještě žili v domnění, že válka je něco ušlechtilého, odsuzovali shell-šokované vojáky a tvrdili, že si tito lidé jenom vymýšlí a že se snaží vyhnout boji. Po válce přišel voják zničený, neschopný komunikovat se svým okolím, o tom co prožil. Mnohdy se tak stávalo, že původní hrdinové, byli po příjezdu odsunuti na venkov, či dokonce do psychiatrických ústavů.

Battle fatigue/combat neurosis je psychická porucha způsobená aktivní účasti ve válce. Ve válečné terminologii se objevuje pojem combat stress reaction (stresová reakce na boj), který zahrnuje různé chování spojené s reakcí na bojovou akci a podobné aktivity. Velmi často vojáci reagovali zvláště zneužitím své moci, ale i jinak.

Samotný vietnamský syndrom

V amerických publikacích se často tento pojem nespojuje s psychickou poruchou, ale se zahraniční politikou USA. Ihned po válce byla jako vietnamský syndrom označována vlna nechuti k zahraničnímu zapojování amerických vojsk do různých konfliktů, která byla způsobena debaklem ve Vietnamu. Válka ve Vietnamu totiž znamenala pro americkou společnost ukončení iluze o všemocnosti a spravedlivém základu kroků americké politiky. Došlo ke znejistění americké politiky, která ztratila obecnou podporu širokých vrstev americké společnosti.

V užším a nejdůležitějším slova smyslu však je vietnamský syndrom chápan jasně, a to jako určitá porucha psychického zdraví člověka. Takovouto posttraumatickou stresovou poruchou trpí mnoho válečných veteránů z Vietnamu, převážně ti kteří prošli nejkrvavějšími boji. Vojáci totiž často dostávali za úkol zničit celé vesnice, protože existovalo podezření, že se zde mohou vyskytovat příslušníci severovietnamské armády. Pro vojáky bylo vraždění dětí a starých lidí velice traumatizující.

Stávalo se tak, že vojáci přestávali mít kontrolu nad svým chováním. Často například uřezávali obětem uši, které si pak věšeli na ubikacích, nebo nakládali do alkoholu. Kdo jich pak měl nejvíc, byl považován za "nejlepšího vojáka".

Příznaky této duševní choroby jsou například přehnaný strach a stres, nepříjemné vzpomínky a noční můry, citová otupělost, nedůtklivost, nebo vznětlivost. Stejně tak jako u shell-shocku i pro vietnamský syndrom platí, že jedním z největších problémů bylo začlenění se vojáků zpátky do společnosti. Údajně jím dodnes trpí až 800 tisíc válečných veteránů, jimž se náhle vynořují drastické vzpomínky a dochází u nich k výbuchům hněvu, alkoholismu nebo dokonce workoholismu, čili nadměrnému zaměření na práci, aby utlumili bolestné vzpomínky.

Jak lze syndrom léčit?

Tyto mentální poruchy se nyní snaží léčit psycholog David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě. Používá k tomu program Virtual-Vietnam. Po dvou letech používání se cítí lépe většina ze 12 veteránů, kteří zatím léčbu podstoupili. Válečný veterán, který se podrobuje léčbě, si nasadí přilbu a sluchátka. Po zapnutí přístroje se dostává do bažinatého vietnamského terénu za slunečního svitu, za mlhy i za tmy. Slyší střelbu z kulometů i záchvěvy půdy při minometné palbě. Joystick mu umožňuje, aby se plížil terénem na 3 virtuálních akrech. Scenérie se mění, když se zvedá nebo obrací. Jeho lékař je jako vzdálený přítel, který k němu promlouvá prostřednictvím sluchátek, ptá se ho, jak se cítí a říká mu, k čemu dojde v příštích okamžicích. Dr. Ready řekl, že cílem léčby je odstranit traumatické vzpomínky a naučit veterány, aby dokázali oddělit svůj dnešní život od příliš živých a často tragických obrazů, které mají uloženy ve své paměti.

Syndrom Perského zálivu

Stejně jako po válce ve Vietnamu se podobný syndrom objevoval téměř po každé válce. Asi nejmarkantněji pak po válce v Perském zálivu. Jako syndrom perského zálivu označujeme záhadné onemocnění, které postihuje veterány z války v Perském zálivu. V USA bylo nahlášeno téměř 40 tisíc případů. Veteráni si stěžují na vyčerpanost, chronickou únavu, poruchy paměti, dýchací, zažívací a kožní choroby. Jako příčiny jsou uváděny působení chemických zplodin z hořící ropy a insekticidů, očkování proti infekčním chorobám, účinky bojových plynů typu sarinu aj.

V americké studii byla klinicky zjištěna skutečná choroba nebo abnormální příznak pouze u 11% vyšetřených. Šlo o bolesti v zádech, chronický alkoholismus, deprese. V srpnu 1999 byla studie uzavřena s tím, že neexistuje žádná zvláštní, jedinečná a dříve neznámá choroba jako "Persian Gulf Syndrome". Ve studii byla u 37% vyšetřených zjištěna psychiatrická diagnóza, jako deprese nebo post-traumatická stresová porucha.

Ačkoli se v některých případech jednalo o tzv. agravaci (líčení příznaků jako závažnějších, než skutečně jsou), kdy byla většinou tato agravace způsobena vidinou většího důchodu, což se v moderní psychologii nazývá Rentenneurose (neuróza z očekávání možnosti přidělení důchodu), nemůže se rozhodně problém syndromu perského zálivu bagatelizovat a tvrdit, že vojáci si své příznaky pouze vymýšlí, protože jejich potíže jsou opravdu reálné. Jejich potíže jsou v podstatě příznakem hysterie, potřebují mít pocit, že je o ně postaráno, že jsou platnými členy společnosti.

Anketa

Jedním z velkých problémů je podle mne také to, že lidé dnes ve většině případů zřejmě vůbec neví, co to Vietnamský syndrom je. Pro ověření jsem v roce 2006 při tvorbě seminární práce položil několika lidem otázku: "Víte, co znamená pojem vietnamský syndrom nebo s čím by mohl souviset?"

• Muž, nezaměstnaný, 18let: "Co je vietnamský syndrom, netuším, ale myslím si, že by to mohlo mít nějakou souvislost s Vietnamskou válkou. Nic konkrétního o ní však nevím, takže opravdu si tento pojem s ničím konkrétním spojit nedokážu."

• Muž, voják z povolání, 22let: "Mám dojem, že je to nějaký mentální pozůstatek z války ve Vietnamu. V jiném případě by to mohla být nenávist k vietnamským stánkařům s hadrama."

• Žena, úřednice, 35let: "Tento pojem jsem v životě neslyšela. Napadá mě jen, že by to mohla být nějaká šikmooká nemoc."

• Žena, důchodkyně, 69let: "To je nějaký stres, psychická nemoc. Ale určitě to nemá souvislost jen s Vietnamem."

• Muž, ved. potravin, 43let: "Myslím si, že to je nárůst počtu Vietnamců v naší republice."

• Žena, prodavačka, 26let: "Vietnamský syndrom postihuje lidi, kteří nakupují pouze u Vietnamců."

• Žena, učitelka, 28let: "Vietnamský syndrom je psychická nemoc, která postihla lidi žijící ve Vietnamu, protože válka, která byla v 70. letech ve Vietnamu, byla dosti krutá."

• Muž, strojvůdce, 55let: "Nemám nejmenší tušení, co by to mohlo znamenat. V životě jsem o ničem takovém ani neslyšel a podle názvu mě taky nic nenapadá."

• Muž, důchodce, 65let: "Kdybyste se mě zeptali, co je to Vietnam, tak bych Vám odpověděl. Ovšem vietnamský syndrom... opravdu nevím."

• Žena, řidička autobusu, 47let: "No, na otázku, s čím by to mohlo souviset, Vám odpovím, že s Vietnamem. Ale co to znamená, už vám nepovím."

• Muž, nezaměstnaný, 29let: "Strach z další války ve Vietnamu."

• Žena, zdravotní sestra, 31let: "Mám takový dojem, že to je posttraumatický stres, kterým trpí nebo trpěli vojáci ve Vietnamu."

Z výše uvedené ankety je zřejmé, že většina lidí se zajímá a má informace pouze o samotné válce ve Vietnamu. Tím ale z větší části jejich znalosti o tomto problému končí. Mnozí z  nás si ani neuvědomují, že koncem války problémy zdaleka nekončí a některým vojákům nastávají těžké chvíle. Jsou doživotně postižení a nedokážou se začlenit do normálního života. Jak se vojáci po krutých válkách opravdu cítí, si nejspíš neumíme ani představit.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také