Vietnamský syndrom - část I. - Jak to vše začalo

18.07.2010 - Petr Sedláček
Přečteno : 1548x
Počet komentářů : 2
Dějiny, historie / Moderní dějiny

Vietnamská válka byla bezpochyby jedním z nejvážnějších konfliktů druhé poloviny 20. století. Její výjimečnost spočívala mimo jiné i v tom, že to byla tzv. válka "v přímém přenosu". Miliony lidí dennodenně sledovaly na obrazovkách to, o čem mohly dříve jen číst v novinách.

Tuto válku vedl mezi sebou v letech 1964-75 Severní a Jižní Vietnam s tím, že Jižní Vietnam zásobovaly jednotkami a penězi Spojené státy a Severní Vietnam byl po všech stránkách podporován SSSR. Boj byl v úzkých uličkách vietnamských měst ještě strašnější než v džungli. Každé okno, každý plot nebo dveře, tam všude mohla číhat mina nebo nastražený odjištěný granát. Vojáci ostřelovali podezřelá místa, vyráželi dveře a do místností házeli granáty nebo je vypalovali ohnivými jazyky plamenometů, zatímco jejich kamarádi pozorně sledovali okolní střechy a okna. Po odeznění výbuchu stačil jen krátký pohled do místnosti, sklepa nebo zahrady a opět následoval zběsilý úprk přes nekrytou ulici k další potencionální pasti. A tak pořád dokola... To je krátký popis postupu války ve městech.

Jak a proč vlastně vše začalo?

Po porážce okupující francouzské armády bylo ve Vietnamu vyhlášeno příměří. Došlo k rozdělení podle 17. rovnoběžky na komunistický Severní a demokratický Jižní Vietnam. Mezi dvěma nově vzniklými státy s naprosto odlišnými ideologiemi začalo být cítit napětí. Severní Vietnam byl odjakživa průmyslový, jižní Vietnam zemědělský. Jeden potřeboval druhého, a pokud měla vypuknout válka, museli se začít ohlížet po svých budoucích spojencích.

Na mezinárodní konferenci v Ženevě, která se zabývala problematikou v oblasti jihovýchodní Asie, bylo dohodnuto, že neustálé rozpory mezi komunistickou severní a demokratickou jižní částí Vietnamu se vyřeší stažením armády VDR na sever a protivnické armády a francouzských složek na jih. Byla stanovena lhůta 300 dní. Do poloviny roku 1956 se měly konat na celém území Vietnamu volby, z nichž měla vzejít jednotná vláda. Žádná z částí Vietnamu neměla vstupovat do vojenských seskupení, neměly zde být zřizovány cizí vojenské základny a neměl sem být dodáván žádný cizí vojenský materiál ani personál. Tím se však ve skutečnosti nic nevyřešilo.

Ústupu Francouzů se snažili využít Američané. Připravoval se konflikt, který proti sobě stavěl Spojené státy, jako představitele imperialismu a Vietnam, ztělesňující pokrokové revoluční síly. Důvod byl jednoduchý. Po vyhlášení příměří se USA snažily získat Indočínu jako vlastní politickou a vojenskou základnu v JV Asii a výhodný zdroj surovin a odbytiště vlastního zboží. Eisenhowerova administrativa se rozhodla převzít odpovědnost za bezpečnost a stabilitu státu, aniž by měla sebemenší zkušenost se specifickou problematikou tohoto prostoru. Její snaha o prosazení demokratických principů občanské společnosti se tak musela přímo střetnout s tradiční politickou kulturou panující ve Vietnamu, tj. s důrazem na hierarchii, autoritu a příbuzenské vazby. S odvoláním na ve skutečnosti neexistující vyzbrojování VDR začaly USA budovat a modernizovat armádu a postavily se za vyhlášení autonomního státu na území jižního Vietnamu.

V USA nastoupila do funkce Kennedyho vláda a ta byla postavena před dvě možnosti: opustit Diema a tím i své ambice v Indočíně nebo se pustit do války. Zvolila si druhou možnost, což přineslo budování zvláštního politického i vojenského aparátu. Přípravy skončily v roce 1962. V Saigonu bylo zřízeno americké vojenské velitelství se sborem poradců.

Samotná válka

Diemův režim se prokázal jako neschopný, a proto se Američané od něj distancovali a orientovali se na skupinu saigonských generálů. S požehnáním CIA provedla jihovietnamská armáda 1. 11. 1963 vojenský převrat, v jehož průběhu byli Diem a jeho bratr zastřeleni. Kennedy však už nestihl dokončit to, co započal, jelikož 22. 11. 1963 byl na něj spáchán atentát. Prezidentem USA se stal Lyndon Johnson. I když neustále probíhaly rozbroje mezi jižní částí a severovietnamskou armádou (Vietcongem), Johnson vyčkával. Nechtěl hned ze "studené" války dělat válku "horkou". Tuto partii na vyčkávání sehrál i přes stále četnější útoky mistrovsky. Chtěl si zachovat tvář a nechal sílit nenávist Američanů vůči Severnímu Vietnamu.

Pentagon vypracoval scénář akcí vůči VDR - přelety špionážních letadel, útoky výsadkových skupin, sabotáže na komunikacích, hlídkové plavby v Tonkinském zálivu. Tam byl napaden americký torpédoborec Maddox. Když už bylo útoků ze strany severu příliš, rozhodli se Američané vstoupit do války. 26. 2. 1965 Johnson podepsal vstup amerických pozemních vojsk do Vietnamu. V první fázi probíhala bitva o komunikace. Cílem bylo ničení mostů, železnic, silnic a jednotlivých dopravních prostředků. Šlo o pokus ochromit ekonomiku i vojenský potenciál VDR a rozsít nejistotu a paniku mezi obyvateli.

Amerika si skutečně myslela, že díky moderní technice je schopna lehce porazit asijské národy. Hlavním nástrojem měly být vrtulníky, které měly mít tři funkce - průzkum, pozorování účinků palby a přeprava zásob k pěchotním oddílům. Jak známe ze seriálu M.A.S.H., vrtulníky sloužily i civilně, např. k převozu raněných. Této problematice začalo být věnováno hodně pozornosti, protože vrtulníku postačovala poměrně malá plocha k přistání. Koncepce vedení války by byla dobrá, nebýt jednoho velkého problému. Ten lze vyjádřit jedním slovem - nepřítel. Vietcong tiše vyčkával, až pročištění oblasti skončí a pak nečekaně v příhodný okamžik udeřil. Důmyslné úkryty jednotek Vietcongu působily nepříjemnosti a zoufalství americkým vojákům. Severovietnamci sestrojili nad oblastmi dokonalý deštník z děl a minometů. Denně byla zničena spousta amerických vrtulníků.

Započaté akce se brzy vždy setkaly s neúspěchem. Do prezidentské funkce v USA se dostal 1. 11. 1968 Richard Nixon slibující blízký mír. Amerika začala mít nedostatek vojáků, a proto Nixon přistoupil k vietnamizaci války. Ta spočívala v posílení saigonské armády, aby ji bylo možno použít místo armády americké. Zároveň začal odsun pozemních vojsk. Výsledky to ale nepřineslo, sever začal být ještě více útočný. Proto prezident přistoupil k totální válce, tedy válce vyhlazovací, jejímž cílem je definitivní vyhlazení protivníka, bohužel včetně civilistů. Došlo i na použití chemických látek, které vháněli ve vysoké koncentraci do podzemních krytů obyvatelstva.

Konec války byl v nedohlednu, v USA se blížily další volby, pomoc severní části Vietnamu ze strany socialistických států rostla a americké veřejné mínění se stavělo proti prodlužování konfliktu. 1. 7. 1971 navíc předložila jihovietnamská prozatímní vláda návrh na řešení, který měl dvě hlavní podmínky: změnu vlády v jižním Vietnamu a odsun amerických vojsk ze země. USA tak začaly hledat cestu k ústupu.

Konec války

V Paříži byly zahájeny rozhovory o příměří i o míru, podpis se uskutečnil 27. 1. 1973. Sice stále docházelo k různým útokům ze stran VDR i USA, nebyly už však tak četné. Byla uznána existence dvou vlád, dvou armád a tří politických sil v zemi. Ty měly spolupracovat na obnovení míru. Vedle Vietnamské demokratické republiky tak vznikla ještě Jihovietnamská republika. Vláda VDR vyvíjela silnou aktivitu ke splnění pařížských dohod. Události na jihu země však byly složité. Země se nedokázaly shodnout na přesné státní hranici. Jižní Vietnam chtěl, aby jí byla bývalá demarkační linie na 17. rovnoběžce, s tím nesouhlasila VDR.

Konflikty se množily a Vietnam byl v letech 1971-1973 ponořen do občanské války. Ta vedla k porážce Jižního Vietnamu. Výsledek byl jednoznačný - sjednocení Vietnamu v roce 1976 pod společným komunistickým vedením a přijetí názvu Vietnamská socialistická republika.

Na válce se vystřídali tři američtí prezidenti - jeden do ní USA zapojil, druhý válku prohrál a ten třetí se z ní snažil bez ostudy vycouvat. Spousta lidí se snaží odpovědět, proč Američané neuspěli s lepší technikou. Nejjednodušší by bylo říct, že Vietnamci skvěle využili znalost pralesa, ale to je jenom část jejich vítězství.

V souvislosti s pádem Jižního Vietnamu se řeší otázka, zda byly americké jednotky ve Vietnamu poraženy. Pravdou je, že vojensky poraženy nebyly, ale americká veřejnost a politická reprezentace jím válku vyhrát nedovolila. Je neomluvitelné, že USA podepsaly mírovou dohodu se Severním Vietnamem, když nepřímo souhlasily s tím, že na území Jižního Vietnamu zůstanou severovietnamská vojska. Zároveň je nepochopitelné, jak mohla Amerika nečinně přihlížet, jak vše, co do této země investovala, padá do rukou komunistů, přestože se zavázala k pomoci Jižnímu Vietnamu. Dle mého názoru tak USA pošlapaly památku nejenom svých vojáků padlých v této válce, ale taky statisíců jihovietnamských obětí.