Nezbedný Írán a jeho jaderný program

Prezident Mahmúd Ahmadínežád ve své vlastní zemi nedisponuje velkou mocí, nicméně má natolik prořízlou pusu, že spolehlivě plní stránky západního tisku.

Bývalý starosta Teheránu ve své prezidentské kampani v roce 2005 několikrát zmiňoval, že právě jaderný program zemi vynese požadovaný respekt a prestiž. Šíitský stát, v jehož čele stojí islámský duchovní, působí v regionu jako neprůhledná clona, a tak íránský jaderný program nedává mnohým státníkům spát.

Do roku 1979 země představovala ostrůvek naděje pro západní mocnosti, těžko se orientující v reáliích Blízkého východu. Nicméně jaderného programu se od 50. let nevzdal ani Šáh Mohammad Réza Páhlaví, ač podepsal mezinárodní Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty). Následná islámská revoluce a pád šáhovy moci zbrzdily úsilí Íránu o zisk jaderné zbraně. Pouze však do doby, než v pozdější válce s Irákem (1980-1989) státu docházely zásoby mučedníků dobrovolně nastavující kůži vyspělejší irácké technice. V 90. letech země čelila zhoubným důsledkům války, která íránskou ekonomiku dostala na dno. S nástupem prezidenta Ahmadínežáda se do země vrátil konzervativní, proislámský diskurz a s ním dostal zelenou i jaderný program. Země odmítla iniciativu USA, Francie, Velké Británie a Německa podílet se na rozvoji jaderné energie pro hospodářsko-vědecké účely. Na výstavbu jaderného reaktoru v Búšehru sice využívá obohacený uran z Ruska, nadále však pokračuje ve svých vlastních aktivitách.



Tento týden Rada bezpečnosti OSN oznámila, že pokud země nezpřístupní veškeré informace týkající se jaderného programu, dojde mj. ke zmrazení části účtů některých íránských firem či zpřísnění embarga na dovoz zbraní. Otázkou je, zda uvalené sankce ze strany Rady bezpečnosti OSN budou dostatečnou motivací program zveřejnit. Íránská ekonomika je zaměřena především na vývoz ropy a nerostných surovin, a to zejména do Sýrie, Saúdské Arábie, Ruska, Číny a Severní Koreje - tedy zemí, které nemají hysterickou potřebu Írán kontrolovat. Stejně tak není radno podceňovat národní uvědomnění a hrdost Íránců, kterým pozice Íránu v roli  "nepřítele svobodných států" nevadí. A to přesto, že v zemi proběhly v souvislosti s prezidentskými volbami četné nepokoje. Země s více než 70miliónovou populací samozřejmě potřebuje spolehlivé energetické zdroje. A v kontextu bohaté historie 20. století lze pochopit i neochotu Íránců nechat si diktovat podmínky. V již zmiňované íránsko-irácké válce západní země štědře financovaly Irák Saddáma Husajna, neboť se obávaly vývozu islámské revoluce. Stejně tak předchozí snahy zasahovat do chodu íránské ekonomiky navzdory ignorace potřeb obyčejných Íránců ovlivnily vztahy s USA a Evropou na dlouhou dobu.

Přesto však nemusí Rada bezpečnosti házet flintu do žita, íránská zahraniční politika dokáže být náladová a i z Teheránu občas zafouká slabý větřík západním směrem.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také