Kurdové - utlačovaný kmen Blízkého východu

Omezování práv je vedlo ke snaze o založení vlastního státu. Úspěchu nedosáhli a byli masivně vyvražďováni, krev mnohých z nich měl na rukou irácký prezident Saddám Husajn. Kurdové pobývající v zemích Blízkého východu se neustále setkávají s diskriminací i ze stran policie a úřadů.

Počet Kurdů se blíží k třiceti milionům a vyskytují se zejména v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii. Jejich příchod do této oblasti se datuje až ke druhému tisíciletí před naším letopočtem, kdy se na Blízkém východě usazovali Árijci. Je jistým předpokladem, že se zde Kurdové spolu s nimi promíchali s původním obyvatelstvem.

Kolem třináctého století potom poprvé vznikl Kurdistán s přesně stanovenými hranicemi, který však neměl dlouhé trvání. V historii se s ním potom můžeme setkat ještě jednou, v devatenáctém století, kdy byl provincií v Osmánské říši. Ta byla následně zrušena během vládním reforem a Kurdové se již vlastního území nedočkali. Státy, ve kterých tento kmen přebývá, se všemožně pokouší obhájit, jak je nesmyslné, aby podobný útvar vůbec vznikal.

Přesto s ním konference vítězných velmocí v Sévres u Paříže počítala. Mírová smlouva vzniklá zde roku 1920 stanovovala hranice Kurdistánu. Mělo se jednat o autonomní oblast na území Turecka, proti čemuž se tamější obyvatelé vzbouřili. V jejich čele stál Mustafa Kemalpaşa, později zvaný Atatürk, neboli „Otec Turků.“ Roku 1923 byly jeho zapříčiněním potvrzeny dnešní hranice Turecka.
Kurdové tak přišli nejen o nárok na vlastní území, ale i právo užívat vlastního jazyka, který spadá do severozápadní skupiny íránských jazyků. Koncem šedesátých a následně i koncem sedmdesátých let došlo k mírnému uvolnění, které však spočívalo pouze v záležitostech typu tolerance publikací v kurdštině. Podle trestního zákoníku ale nebyl nadále povolen nejen verbální a písemný projev v kurdském jazyce, ale ani slova Kurd nebo Kurdistán.

Roku 1978 potom vznikla proslulá PKK, tedy Strana pracujících Kurdů, jejímž zakladatelem a vůdcem byl Abdullah Öcalan. Své hnutí řídil z exilu v syrském Damašku. Turecká vláda se snažila předejít tomu, aby si PKK vybudovala zázemí na venkově. Na počátku 80. let se PKK přihlásila k několika masakrům celých rodin příslušníků vesnických gard. Přes tři tisíce vesnic tak bylo zničeno a vylidněno zásahem armády a provládních vesnických milic, často však i samotné PKK.

Öcalan byl zatčen a odsouzen. Turecko jej obvinilo ze smrti třiceti tisíc lidí. Přibližně tolik obětí si však vyžádal konflikt mezi Turky a Kurdy celkem, přičemž z první jmenované národnosti padlo „pouhých“ deset tisíc. Celé dvě třetiny mrtvých, které měl Öcalan údajně na svědomí, tedy byli Kurdové.
Nejhorší vyvražďování však Kurdové poznali mezi lety 1987–88, kdy proběhla operace Anfál (Kořist) vedená Irákem. O život při ní přišlo přes sto osmdesát tisíc osob a organizace Human Rights Watch ji označila za genocidu. Za vůbec nejhorší je považován chemický útok na Halabdžu, při němž vládní letadla pořádala nálety po celou noc. Akce si vyžádala pět tisíc obětí. Za tento případ byl původně souzen i Saddám Husajn a v lednu 2010 byl pro genocidu Kurdů popraven i jeho bratranec Alí Hasán Madžíd, zvaný Chemický Alí.

Od roku 1991 není používání kurdštiny ilegální. Taktéž panují úvahy o založení televizního vysílání v kurdském jazyce, které by však podléhalo státním kontrolám. Pro politické, masmediální a vzdělávací účely však stále alespoň prozatím povoleno není.

Zdroje:  http://kurdove.ecn.cz/, wikipedia, novinky

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také