Zúčtování aneb odsun Sudetských Němců

„Zúčtování do poslední kapky krve, do posledního haléře" - toto hlásal ilegální časopis "V boj" již v březnu roku 1940. Zúčtování sliboval Němcům, kteří rozpoutali válku a především drželi Čechy v zajetí Protektorátu. Došlo po skončení války ke splnění těchto slov?

Nejhrůznější válka v dějinách lidstva pro Evropu skončila. Náš nepřítel byl poražen. Vděčili jsme za to především našim osvoboditelům - spojeneckým armádám (v prvé řadě armádě sovětské). Oficiálním „dnem vítězství" se stal 8. květen. Toho dne podepsalo Německo kapitulaci. A dalo by se říct, že tímto dnem nastal čas zúčtování. Pohár dlouholeté nenávisti Čechů vůči Němcům, obývajícím zejména československé pohraničí, přetekl.

Češi měli jasno. Kdo může za nacistické zločiny? Němci! Kteří? Všichni! Zkrátka, jak se říká, naházeli je všechny do jednoho pytle pouze podle jejich příslušnosti. Jenomže v té době se žádné „pouze" neřešilo, kolektivní vina se považovala za normální. Nikdo nepátral po tom, jestli se dotyční lidé ve válečných letech skutečně provinili.

V květnu 1945 nebyly k dispozici evidence obyvatelstva z důvodu nefungování centrální správy. Tato skutečnost nahrávala k živelným akcím. V mnoha případech se zacházení s německým obyvatelstvem moc nelišilo od počínání nacistů. Řada pomstychtivých Čechů uplatňovala stejné metody jako gestapo v době války: ponižování, bití, mučení a dokonce i utýrání k smrti a vraždy. Vzpomeňme na tři největší případy násilí:

• „Brněnský pochod smrti" - násilné vyhnání asi 20 000 Němců z Brna. Mezi organizátory byli mimo jiné i dělníci z brněnské zbrojovky. Pochod museli absolvovat především starší lidé, ženy a děti (muži od 14-60let nastoupili na pomocné práce). Tito lidé byli před samotným pochodem shromážděni na náměstí v centru Brna. Následovala přibližně 25 km dlouhá cesta do Pohořelic pod ozbrojeným dohledem, při níž více než sto lidí zemřelo. Při cestě se totiž mezi účastníky pochodu rozšířila epidemie úplavice, která zapříčinila smrt většiny z tohoto počtu, někteří lidé padli vyčerpáním. Další lidé zemřeli v improvizovaném táboře v Pohořelicích. Odtud pak lidé putovali do Rakouska. Celkový počet obětí se podle české historiografie odhaduje na 1691. Z tohoto počtu 629 účastníků pochodu zemřelo na českém území, zbylá část padla na rakouské straně.
• „Masakr na Švédských šancích" („Přerovský masakr") - vraždění na návrší Švédské šance u Horní Moštěnice. Životem zde zaplatilo celkem 265 lidí, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 dětí (včetně několika kojenců). Větší část z nich tvořili Karpatští Němci a Maďaři, našli bychom mezi nimi i Slováky. Tito lidé se vraceli domů na Slovensko, odkud byli v roce 1944 podle příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech. Návratu domů se však nedočkali, byli bezcitně postříleni do předem připraveného hromadného hrobu.
• „Ústecký masakr" - tento krutý incident rozjel ne zcela jednoznačně vyšetřený výbuch v muniční továrně. Vina padla na Němce, obvinili je ze sabotáže. Následně došlo ke shazování „viníků" z mostu do řeky Labe. Tenkrát se v řece ocitly ženy, a co je nejhorší, i malé nic nechápající děti. Obětí bychom napočítali zhruba stovku.

Další smutnou událostí byl tzv. divoký odsun. Tento odsun probíhal zhruba tak, že lidé byli donuceni téměř okamžitě opustit své domovy. Většinou s malým počtem zavazadel (někdy i doslova s holýma rukama) se s celou rodinou museli vydat na strastiplnou cestu. Pěšky. Větší štěstí, pokud se zde vůbec dá hovořit o štěstí, měli lidé, kteří byli za hranice Československa odvezeni, ať už na nákladních vozech nebo ve vlakových vagonech. Často Němce shromáždili zejména v příhraničních oblastech, odtud pak hranice přecházeli „po svých". Odsouvaní Němci šli z domovů v Československu s hrstkou nejnutnějších věcí. Obydlí, veškerý majetek a osobní věci zůstaly pouze v jejich vzpomínkách. Vzít si s sebou mohli zavazadla v rozmezí 30-60 kg. V nich si nesli například prádlo, nejnutnější potraviny, omezenou částku peněz (nesměla přesahovat 1000 tehdy platných říšských marek).

Existovaly i sběrné tábory, kde Němce také nic dobrého nečekalo. Jsou známy případy, kdy tito lidé byli nabráni na nejrůznější práce. A tam se jich pak zbavili (zabili je).

Kdybychom chtěli spočítat, kolik bývalých německých občanů bylo z Československa vyhnáno v rámci divokého odsunu, došli bychom k přibližnému číslu 560 000.

Německý jazyk = minulost. Mizeli lidé, zmizel i jejich jazyk.

Organizovaný odsun Němců na základě československého požadavku schválila Postupimská mírová konference velmocí až v srpnu roku 1945. Tento odsun se dotkl zhruba 2 200 000 až 2 300 000 lidí. Hmotnost zavazadel se směla pohybovat v rozmezí 50-60 kg. Cennosti (kromě snubních prstenů) byli Němci povinni nechat v Československu. Před samotným odsunem byli Němci zbaveni volebního práva a byli vyloučeni z výkonu veřejných služeb. Aby se poznalo, že jde o Němce, nosili speciální označení (bílou pásku s nápisem „N"). Teď byli oni ti nežádoucí, stejně jako Židé za války.

Pohodlnou cestu "odsouvaní" rozhodně neměli.

Otázka na závěr: Nešlo se s těmito lidmi vypořádat humánnějším způsobem?

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také