Toulky za historií honosných a monumentálních katedrál

Lidé se ve všech dobách radovali z neobyčejných věcí a pociťovali touhu stavět ty největší, nejtěžší a nejhonosnější konstrukce, jak to umožňovala jejich zručnost a technický um. Nejinak tomu bylo při výstavbě kostelů a my se dnes vrátíme o mnoho století zpět, abychom si symboly křesťanství představili.

O výstavbě křesťanských kostelů lze hovořit teprve od 4. století po Kr. Tehdy se stalo křesťanství po obratu, způsobeném Konstatinem Velikým, státním náboženstvím. Architekti odvodili první stavby kostelů od forem basilik halového typu, které byly zastoupeny ve všech římských městech a sloužily jako soudní sály a tržnice. Prostá budova s pravoúhlým půdorysem byla obvykle postranními řadami sloupů rozčleněna na tři části: širší a vyšší centrální střední část, která byla z boků kryta dvěma nižšími a užšími postranními částmi. Tento půdorys byl přenesen na první křesťanské kostely. Ty sestávaly z podélné stavby se střední lodí a dvěma nižšími postranními loděmi. Oltář zpravidla stál na východním konci v oltářním výklenku (apsis) a na protilehlém konci byla zastřešená předsíň, která sloužila jako vchod. Ačkoli tato basiliková forma po staletí určovala tradici výstavby kostelů, vyvinula se později alternativní forma stavby s půdorysem ve tvaru kříže. Ve východní Evropě měl kříž obvykle čtyři stejně dlouhá ramena. V západní Evropě bylo západní rameno většinou delší než tři ostatní a představovalo kostelní loď, v níž se shromažďovali věřící při mši svaté. Loď symbolizuje církev, která spolehlivě vede věřící přes moře tohoto světa plného nebezpečí.

Interiér katedrály v Chartres

Ve východním ramenu kostela byl oltář a klérus celebrující mši. Postranní ramena tvořily příčné chrámové lodě a nad průsečíkem ramen byla obvykle věž. Ve velkých kostelech se často stavěly věže i nad východem na západním konci.

Kostely postavené v románském slohu 11. a 12. století měly masívní stěny, malá okna a dřevěné střechy nesené mocnými pilíři a kulatými oblouky.

Ve Francii 12. a 13. století se vyvinul úplně jiný stavební sloh, který určoval architekturu na západě až hluboko do 16. století. Raným dílem klíčového významu je katedrála v Chartres.

Maketa katedrály v Chartres

Gotika je architekturou lomených oblouků, která má vést pohled vzhůru k Bohu, na rozdíl od románských kulatých oblouků, které ho zase přiváděly zpět k zemi. Anonymní architekti konstruovali vysoko klenuté kamenné střechy nadnášené systémem podpěrných pilířů, které patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy architektura vytvořila. Byly to do slova a do písmene vzpřimující stavby, které kladly důraz na vertikálu. Zdálo se, že kostely se štíhlými věžemi vzdorují zákonům tíže, aby řídily lidského ducha směrem do nebes k Bohu.

Chartres v noci

Okna se zvětšila, dostala kamennou, rosetové síti podobnou strukturu, zasklenou pestrými skly, na nichž začaly být zobrazovány motivy z Písma svatého. Obrazy měly věřící poučit o příbězích z Bible, neboť jen málokteří z nich uměli číst. Ve velkých katedrálách, jako je v Chartres, znázorňují sochařské výtvory epizody a postavy z božského universa od stvoření světa a představují tak, jak jej viděl křesťanský středověk. Kostel byl miniaturním světem a vysoko nahoře v klenbě bylo často vidět anděly provozující hudbu jako smybol nebeské harmonie nebo hvězdné nebo klenoucí se nad božským universem.

Rosetové okno

V té době nikdo onen sloh neoznačil jako gotiku. Tento pojem se objevil teprve v 16. století a byl použit v negativním smyslu jako charakteristika čehosi primitivního a barbarského.

Renesance s sebou znovu přinesla hluboký obdiv pro řeckou a římskou antiku a novou víru v schopnosti člověka, který byl oslavován jako míra všech věcí. Vzhled kostelů se přibližoval římským chrámovým halám obklopeným sloupy, jejich fasády byly často zakončeny trojúhelníkovými šťíty.

Donato Bramante navrhl na počátku 16. století Petrský chrám v Římě, v centru západního křesťanství. Tento dóm má nad půdorysem řeckého kříže impozantní kupoli. Takto centralisticky postavený kostel je v naprostém protikladu ke gotickému symbolismu. V gotice podélná střední loď vede pohled navštěvníka přímo na oltář na nejzazším konci lodě. V centrálně stavěných kostelech se dostává do středu dění samotný věřící a boží i světská harmonie je ztvárněna bezprostředně kolem něj. Jeden typ kostela je orientován na Boha, druhý do centra architektury staví člověka.

V 17. a 18. století převládal v architektuře klasicismus a jeho nejextrémnějším výrazem jsou velké barokní kostely s portály podobajícími se portálům pohanských svatyní, s nádherně vznosným bohatstvím forem, s kupolemi a s překypujícím množstvím ozdob a ornamentů.

Katedrála Sv. Pavla v Londýně

19. století znovu oživilo gotiku jako reakci na implicitně pohanskou podstatu klasicistického stylu. Gotika a klasika se v té době držely v rovnováze, až se obou slohů moderní architektura vzdala. Než však k tomu došlo, dokázal Antonio Gaudí podivuhodným způsobem spojit prvky gotiky a art nouveau ve fantastickém chrámu Sagrada Familia v Barceloně.

Dodnes nedostavěný chrám Sagrada Familia v Barceloně

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 6 uživatelů

čtěte také