Srpen 1968 - temná skvrna na duši dějin

Jaké události se skrývají pod tímto datem? Možná to víte z vlastních vzpomínek, možná jste o tom jen slyšeli ve škole nebo se divili při Hřebejkově filmu Pelíšky. Tak či tak, připomeňme si ve stručnosti to nejdůležitější.

„Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů."

Toto hlášení mohli slyšet obyvatelé Československa časně ráno dne, který se zapsal do dějin - 21. srpna 1968. Stručně řečeno: vnikla k nám vojska pěti států Varšavské smlouvy. Bez jakéhokoli varování. Nezvaní hosté, chtělo by se říci.

Vyděšení lidé v prvních chvílích mysleli, že začala válka. Nic takového se nestalo, a oni posléze zjistili, že to „jen" Sovětský svaz tímto způsobem překazil demokratizační proces v zemi.

Období politického uvolnění - tzv. Pražské jaro skončilo. Začátek Pražského jara lze datovat na 5. ledna 1968. Tento den byl jmenován nový generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček.

Tento muž, se spolu s dalšími členy strany, snažil uvolnit přísný režim a spustit proces částečné demokratizace. V dubnu téhož roku Dubček zveřejnil „Akční program", který měl za cíl především zvýšení svobody tisku, lepší ekonomickou dostupnost spotřebního zboží, možnost vlády více stran, podporu vědy a vzdělávání a také federalizaci ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky. Tomuto programu se říkalo „socialismus s lidskou tváří". Neměl to být ten socialismus, který nám nadiktoval Sovětský svaz v poválečných 50. letech. Vznikla nová vláda, která reformy podporovala.

A vůbec 60. léta byla ve znamení mírného uvolnění polit. napětí - ve světě i u nás. Dostává se k nám západní literatura, vzniká mnoho literárních skupin, dochází ke znovuvydávání některých děl zakázaných autorů, vznikají nové časopisy a noviny. I v oblasti filmu je větší volnost - jistou dobu se uvolňuje cenzura; v této době přichází tzv. česká (někdy též československá) nová vlna. Nastupují mladí filmoví tvůrci a vznikají tak originální filmy, dokonce i filmy společensky kritické.

Pro sovětské velení reformní myšlenky Pražského jara znamenaly ohrožení socialismu jako takového. A především ohrožení jejich osobních pozic. Rozhodli se změnám zabránit. Za pomoci armády. Tisíce vojáků v tancích a obrněných vozidlech vtrhly přes hranice na naše území. Využito bylo i letectvo.

Okupanti - především ruští vojáci - se setkali s odporem Čechoslováků. Tento pro ně nečekaný odpor řešili střílením po všem, co se jim postavilo do cesty, po všem co pro ně znamenalo nebezpečí. Kdo vlastně byli tito okupanti? V převážné většině v tancích přijeli mladí vojáčci, kteří v prvních okamžicích ani nevěděli, kde jsou. Přijeli do ČSSR na rozkaz svých velitelů. Bylo jim namluveno, že mají zachránit československý národ před „zlým německým imperialismem", který nás prý chtěl obsadit.

Dobová fotografie z Národního archivu Praha zachycuje okupanty ve Vlašimi a jejich diváky

Díky rozhlasovému a televiznímu vysílání se světová veřejnost dozvěděla o okupaci už v jejím začátku. Organizátoři invaze tedy neměli šanci obsazení Československé socialistické republiky zlegalizovat. Tato média okupaci odsoudila, podpořila tehdejšího presidenta Ludvíka Svobodu a prvního tajemníka KSČ Dubčeka. Snažila se veřejnost uklidnit, což měla být prevence možných vážných potyček domácích obyvatel s cizími vojáky. I přesto ke střetům docházelo. Počet československých občanů, kteří zaplatili životem při střetu s okupanty, je 108 (od začátku okupace až do konce roku).

Veřejnost se v prvním týdnu nebála vyjádřit svůj odpor vůči okupaci, nebylo jim to však nic platné. Reformní myšlenky byly umlčeny a došlo k zatčení a internaci československých politiků - Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších.

Proti okupaci Československa protestovaly západní státy a také socialistické Rumunsko a Jugoslávie. Vzpomeňme skupinku osmi sovětských občanů protestujících na Rudém náměstí v Moskvě. Dali najevo svůj názor a vysloužili si za to několikaleté věznění. Invazi vojsk odsoudil 8. září 1968 polský úředník Ryszard Siwiec hrůzným činem - veřejně se upálil před zraky velkého počtu lidí přímo na Varšavském stadionu. Zranění po 4 dnech podlehl. Režimu se podařilo skrýt pravý motiv činu, prohlásil tohoto muže za duševně chorého.

Invaze způsobila následnou vlnu emigrace. V letech 68 - 69 uprchlo přibližně 70 000 lidí! Západní státy téměř bez problémů emigrantům poskytovaly pobyt a práci.

Nechci předbíhat události, ale je nutné zmínit, co invaze vojsk způsobila. Ke změně nedošlo ze dne na den, ale přece. V dubnu roku 1969 byl zvolen nový tajemník ÚV KSČ. Stal se jím Gustáv Husák. Začal proces normalizace. Husák zbavil stranu jejích liberálních členů a členů podporujících reformy Pražského jara. Toto „očišťování" probíhalo i ve Sboru národní bezpečnosti, armádě, odborové organizaci atd. Zavedena byla velká cenzura, zrušilo se mnoho organizací (Junák, Sokol), zájmových a politických sdružení. Smlouvou „o dočasném pobytu sovětských vojsk" se uzákonila přítomnost sovětské armády. Nevím, zda slovo dočasné je na místě, neboť poslední ruští vojáci opouštěli naši republiku v roce 1991.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 1 uživatelů

čtěte také