Křížové výpravy - souboj mezi křesťanstvím a islámem

Válečná tažení organizována církví v průběhu let 1096-1291 dala vzniknout hrdinským legendám, ale také příbehům o masakrech nevinných a dodnes leží mezi Západem a Orientem jako smutný stín po dvě stě let nashromážděných křivd. V té době Evropa trpěla hlady, morem i přelidněním a víra rozhodně nebyla jediným důvodem, proč se tisíce mužů vydávalo směrem na východ. Dozvíte se nástin průběhu výprav na Blízký východ, v příštích článcích, které na téma naváží, rozeberu nejdůležitější události podrobněji. Ještě je třeba zmínit, že tento článek opomíjí svaté války v Evropě.

,,Země za mořem“, francouzsky Outremér, oplývala oslnivými možnostmi. V očích středověké Evropy představovala rozkvétající kulturní oblast důvěrně spjatou se životem Spasitele. Křižácká tažení přitahovala různé lidi z různých důvodů. Těm, kdo dychtili po hmotných statcích nabízela zisk, idealistům slibovala duchovní prospěch a neklidným povahám nevšední dobrodružství. Mnozí panovníci a aristokraté, a nejen oni, si během výprav vydobyli proslulost a slávu. Mladší synové, na něž se nevztahovalo právo dědit půdu, zase doufali, že si v odlehlých zemích vynahradí to, co jim je doma odpíráno. Evropa propadala kolektivnímu nadšení, jež pro moderního člověka zůstává nevysvětlitelné.

"Ó chrabří válečníci, potomci nepřemožitelných otců. Zapuďte veškerou zášť, jež vás rozděluje, skončete své spory! Vydejte se k Božímu hrobu, vyrvěte posvátnou zemi oněm bídným uchvatitelům a získejte ji pro sebe!“ (papež Urban II.)



Papežova dramatická výzva, vznesená na koncilu v Clermontu r. 1095, byla ve skutečnosti odpovědí na žádost byzantského císaře Alexia I. Komnéna o posily, která by podpořily jeho obranu proti nájezdům seldžuckých Turků. Ti roku 1071 porazili byzantské vojsko u Menzikertu a díky svému vítězství získali část Malé Asie. Urban Komnénově žádosti vyhověl ještě z jednoho důvodu – doufal, že zacelí roztržku mezi křesťany a sám se ve sjednocené církvi postaví do čela.

Evropu zachvátilo fanatické šílenství. Na jaře roku 1096 vyrazili do Svaté země první oddíly vojáků. Poutník do Svaté země s sebou nikdy nesměl mít zbraň, teď se však do Jeruzaléma snažily dostat davy venkovanů, žen a dětí, odhodlaných pomáhat křižákům při jejich bohabojné činnosti.

,,Kdybych vám řekl pravdu, stěží jí budete muset uvěřit. Spokojme se tedy alespoň s tím, že v chrámu a na Šalamounově terase projížděli muži na koních a krev jim sahala až po kolena a uzdu. Byl to vskutku spravedlivý a nádherný Boží soud, který naplnil toto místo krví nevěřících, jelikož už tak dlouho trpělo jejich rouháním.“ (Raymond z Aquilles)

Po té, co evropské oddíly přísahaly svou věrnost Byzantské říši, jaly se bránit pohraniční oblasti. Nakonec se jim podařilo porazit seldžucké Turky v Níkae, kde se nacházela jejich hlavní pevnost. Dálší porážku uštědřila Turkům křižácká vojska v bitvě u Dorylee, odkud pokračovala směrem do Palestiny. Během dlouhé a kruté zimy roku 1097 – 1098 obléhala Antiochii, jejíž obyvatelstvo bylo tvořeno především křesťany. Přestože byla armáda tvrdě zkoušena hladem a úplavicí, město nakonec dobyla. Po vítězství v Antiochii se křižáci vydali na Jeruzalém, který jim padl o rok později. S poraženými neměli žádné slitovaní, brzy se ulice Jeruzaléma naplnily krví nevinných.

Výsledkem první křížové výpravy bylo založení čtyř malých křesťanských útvarů na pobřeží Středozemního moře; a to Jeruzalémského království, Antiošského knížectví, Edesské a Tripolské hrabství. Především první dvě tvořila silné opěrné body křesťanů usazených ve Svaté zemi.

Druhá křížová výprava počala roku 1145 po pádu edesského knížectví. Vedl ji německý král Konrád III. a francouzský král Ludvík VII., skončila však katastrofálním neúspěchem. Na vojsku se podepsala špatná kázeň způsobena složením armády – křížových výprav se účastnili především náboženští fanatici z řad prostého lidu, či lupiči bažící po bohaté kořisti. Vojska křižáků se marně pokoušela o obléhání Damašku – nakonec bez jakéhokoliv úspěchu musela město opustit.

Třetí výprava je spojena s nejvýraznějšími osobnostmi, jež se kdy svatých tažení účastnily. Roku 1187 Jeruzalém padl znovu do rukou muslimů v bitvě u Hittínu, kde se vyznamenal ajjúbovský sultán Saladina. O dva roky později proti němu stanul římský císař Fridrich I. Barabarossa, francouzský král Filip II. a heroizovaný anglický panovník Richard Lví srdce. Křižákům se podařilo znovu obsadit pobřeží Palestiny, konkrétně část Tyru po Jaffu. Francouzský král Filip II. získává Akkon, který se stává hlavním městem Jeruzalémského království. Samotný Jeruzalém však Evropané nedobyli a tažení končí roku 1192 příměřím.

V letech 1202 – 1204 proběhlo další tažení, tentokrát však s nečekaným cílem. Benátský dóže Enrico Dandolo využil sporů mezi křižáky a Byzantskou říší, která údajně nečinila dost pro to, aby byla svatá místa ochráněna. Dandolo podnítil Balduina, hraběte Flanderského, a markraběte montferratského Bonifáce, aby se pokusili dobýt Konstantinopol. To se jim ostatně povedlo roku 1204. Na drancování města se obohatily především Benátky, které také získaly největší část pozemků rozdělené Byzantské říše, mimo jiné i egejské oblasti s Krétou. Na trůn byl dosazen hrabě Balduin, jako ,,latinský císař Východu“. Ortodoxní východní církev byla ve svých právech silně omezena a konstantinovský patriarcha byl nucen z města uprchnout. Pod vlivem Byzantské říše zůstává jen několik málo významných oblastí, ostatní části jsou rozděleny mezi evropskou šlechtu,  čemuž dal svolení sám tehdejší papež Inocenc III.

Páté tažení směrem k Orientu, konané v letech 1215 - 1219, počalo vyloděním křižáků v Akkonu. Ti se však shodli na tom, že postrádají reálné šance na dobytí města, a vydali se raděj do Egypta, v tehdejší době nejmocnějšího muslimského státu. Na křížové výpravě se však podepsaly spory mezi vůdci a ztroskotala. Jediným významnějším aktem bylo dobytí obchodní osady Damietty ve východní části nilské delty. Damietta se za necelých deset let stala předmětem vyjednávání dalšího tažení božích vojáků, které skonšilo úmluvou císaře Fridricha II. s ajjúbovským sultánem al – Kámilem. Výměnou za Jeruzálem, Betlém a Nazaret podstoupil Fridrich sultánovi právě Damiettu, a svatá místa byla po nějakou dobu opět v rukou křesťanů.

Poslední dvě křížové výpravy nedosáhly pražádných úspěchů. Během sedmé výpravy (1248-1250), při obraně Jeruzaléma a znovudobývání Damietty, padla do zajetí celá francouzská armáda. Poslední výprava (1270-1272) se stala osudnou francouzskému králi Ludvíku IX., jež se účastnil i výpravy předešlé. Jeho zubožené vojsko se vrací do vlasti, aniž by dosáhlo nějakého úspěchu  - tím tedy doba výprav končí.

Je třeba zmínit i dvě tzv. Dětské křížové výpravy, které dle středověkých pramenů proběhly kolem roku 1212, příliš faktů však o nich není známo a historici se přou, zda vůbec měly reálný základ. Patrně nezávisle na sobě se v Německu a Francii zrodila myšlenka, že Svatá země může být vysvobozena pouze nejčistší vírou ukotvenou v dětských duší. V dobových pramenech se uchovala legenda, v níž jistý francouzský pastevec Štěpán podlehl vizi, že společně s dětmi dokáže přejít do Svaté země po Středozemním moři suchou nohou. Asi čtenáře nepřekvapí, že Štěpánovy plány narazily na realitu fyzikálních zákonů, proto byla část dětí přepravena z Marseille. Většina jich byla obchodníky rozprodána do otroctví v Alžíru a Egyptě, část zemřela cestou. Druhá dětská výprava vedená z Německa skončila ještě dříve než začala - papež vůdce výpravy přesvědčil k návratu.

Důsledky křížových výprav

Italská kupecká města Benátky a Janov nesmírně zbohatla na dodávkách lodí, zbraní a potravin. Vynalezla účinný systém bankovnictví a po celém východním Středomoří vytvořila síť stanic, které existovaly ještě dlouhou dobu po pádu křižáckých států. Rovněž Francie podporovala obchod a řemesla na Blízkém východě, kde se angažovali mnozí evropští podnikatelé.

 Kontakt s vysoce kultivovanými civilizacemi muslimského světa Evropany seznámil např. s papírem, skleněnými zrcadly, kobercemi, poštovními holuby a arabskými číslicemi. Koncem 12. století byl do Francie přivezen dokonce větrný mlýn, prvně použitý v 7. století v Persii.

Arabský původ moha slov označujících potraviny prozrazuje, jak moc byla evropská kuchyně během křížových výprav obohacena: artyčoky, baklažán, šerbet, špenát, káva či sirup, to vše pochází z arabského světa, stejně jako mnohé textilní výrazy (mohér, gáza, taft).

Střežení strategických bodů v Palestině měl v důsledků mnohé společenské změny. Politika a veřejná správa přešla do rukou schopných rytířů, mnohdy prostého původu. Rovněž půda se rozdělovala i těm, jež by na ni ve své zemi neměli nárok. Tím se myslí především mladší synové aristokratických rodů, kteří z tohoto důvodu do Svaté země odcházeli.

Během třech století křižáckých tažení vznikly významné rytíské řády, církevní instituce střežící posvátná místa. Mezi nejznámější patří především templáři, johanité, poskytující  zdravotnickou pomoc křesťanským poutníkům, a Řád německých rytířů.

Negativní dopad však výpravy měly pro Byzantskou říši, k jejíž obraně se první křížová výprava shromáždila - pomoc Evropy ji málem zničila. Z útoku křižáků na Konstantinopol se vzpamatovala až v roce 1261. Vydržela pak ještě dvě století, než skončily neúspěšné snahy byzantinských vládců získat zpátky z evropských zemí posily.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také