Atomová zbraň - vynález zkázy

Výzkum a vývoj ve 20. století přinesl v mnoha oblastech některé doslova přelomové objevy, které v mnoha ohledech změnily svět. Například takový počítač nebo mobilní telefon značně usnadnil lidem život a komunikaci mezi sebou, penicilin umožnil záchranu milionů životů. Nic však nezabránilo příchodu i temných a ničivých vynálezů, jakou atomová bomba bezesporu je. Pojďte se podívat, jak k jejímu vzniku došlo, co se odehrávalo mezi velmocemi, a jak mocná taková věc může být...

Už roku 1934 maďarsko-americký fyzik Leo Szilard připustil ideu řetězové reakce mezi neutrony a byl to v podstatě on, kdo s nápadem atomové bomby přišel jako první. Na konci třicátých let se Szilard přidal k týmu vědců na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, který problematiku jaderného štěpení a reakce uranu zkoumal. Mezitím obdržel prezident Roosevelt dopis, v němž Albert Einstein potvrzuje, že výroba jaderné zbraně v nedaleké budoucnosti je velmi pravděpodobná a nepřímo její vývoj podpořil. Obával se totiž, že realizace plánů se dříve podaří Německu a to by byly důsledky ničivé. Jak se později ukázalo, byly. Uběhlo pár let a ve Spojených státech byla poprvé v rámci projektu Manhattan vyvinuta jaderná bomba, jejiž pokusné odpálení v poušti Nového Mexika proběhlo 16.července 1945. Neuplynulo ani několik týdnů a tento test se použitím v praxi proměnil v zbraň hromadného ničení. Byly návrhy shodit nálož na Tokyo, ale zájem o jeho kulturní dědictví nakonec plán změnil. Šestý srpen 1945, 08:16 ráno, cíl: Hirošima. Letoun B-29 svrhl na malé japonské město jadernou pumu se silou téměř osmnácti kilotun trhavin TNT. 80 000 lidí okamžitě zemřelo. O 3 dny později byla shozena další bomba, tentokrát na nedaleké přístavní město Nagasaki. Opět desítky tisíc mrtvých a tisíce umírajících na následky.

Brzy po skončení druhé světové války se otázka držení a kontroly nad atomovými zbraněmi stala důležitým předmětem mezinárodních sporů. Začalo období tzv. studené války a svět se rozdělil na dva tábory, kdy proti sobě stály dvě velmoci – Spojené státy a Sovětský svaz, který se stal druhou atomovou mocností. Poté, co americká vláda dva dny po bombardování Nagasaki vydala oficiální technický záznam o jejich projektu Manhattan, chopili se údajů Sověti, kteří je využili jako podklady pro svůj jaderný program. Ve snaze zopakovat americký „úspěch“, 29. srpna 1949 testují svou první bombu zvanou Joe-1. Američané po třech letech na to odpověděli odpálením nálože „Ivy Mike“ v Pacifickém oceánu, která sama o sobě měla větší sílu v jediné explozi, nežli veškerá munice použitá v obou světových válkách zároveň! Nicméně ani toto osmdesátidvou tunové monstrum neodradilo protější stranu od pokračování v programu. Ba naopak. Píše se 30.říjen 1961, 11 hodin 32 minut, testovací území nad polárním kruhem - Nová Země. Sovětský svaz odpaluje nejdestruktivnější a nejúčinnější jadernou bombu v historii lidstva – Car-bombu. Nosnost: 57 Megatun, délka: 8 metrů, tlak výbuchu 6x větší než na Hirošimě. Světelný záblesk byl tak jasný, že byl viditelný až 1000 km daleko. Dokonce vznikla obrovská ohnivá koule o teplotě řádově milionů °C a průměru 9 km, jejíž spodní část zasáhla zem, kde způsobila kráter a zemětřesení o síle 5 stupňů Richterovy stupnice. Tlaková vlna do 50 km srovnala vše se zemí a vysklila většinu oken až na vzdálenost 900 km. Atomový hřib dosáhl neuvěřitelného průměru 40 km a s ještě větší výškou 62 km pronikl až do termosféry Země. Síla této nepředstavitelné a zdrcující „bestie“ byla ještě více umocněna tím, že Car-bomba měla být původně 2x silnější! I když byla jediná svého druhu, zašel její potenciál příliš daleko.

Zdálo se, že svět nevyhnutelně spěje k jaderné válce. Obavy z komunikačních potíží mezi Amerikou a Sovětským svazem vyústily ve vytvoření první „horké linky“. Roku 1963 tyto velmoci vzaly Einsteinův výrok „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ k srdci a podepsaly smlouvu, stanovující, že přestanou s testy nukleárních zbraní v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru. To byl první krok, který udělal ze Země o něco bezpečnější místo. Další území nenechaly na sebe dlouho čekat. Od roku 1964 byly zakázány tyto ničivé zbraně v mnoha afrických státech a za tři roky se přestaly vyrábět v zemích Latinské Ameriky. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu před dvanácti lety stanovil, že použití a hrozba útoku jaderných bomb by porušily několik mezinárodních listin, včetně Ženevské konvence a univerzálního vyhlášení lidských práv.

Nyní, v první dekádě nového tisíciletí, je i přes neustále trvající nepokoje situace klidnější. Přesto některé země, jako například Čína, Severní Korea, Indie, Pákistán, Irán a nejspíše i Izrael, jaderné zbraně vlastní. Naštěstí se nikdo z nich nerozhodl k jejich použití proti nějakému jinému státu. Pomyslný strach a nebezpečí tu však zřejmě zůstanou navždy.

Každopádně se nedá na využití jaderné energie a její sílu hledět jen negativně. Ta je pravděpodobně nejefektivnějším způsobem, jak získat energii elektrickou, která pohání takřka celý glóbus. Navíc se nezdá, že by tomu v blízké budoucnosti bylo jinak. Jaderná energie mimo jiné pohání i některé ponorky, ledoborce a družice. Snad právě proto může být nukleární energie také užitečná v dobrém slova smyslu a při jejím zmínění nebudou lidé ihned myslet na zkázu a potíže, které její rozklíčování v 20. století přineslo.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 3 uživatelů

čtěte také