Manželky císaře a krále Karla IV. - Blanka z Valois

Karla IV. známe z historie jako významnou postavu středoevropských dějin. Jednalo se o velmi osvíceného a na svou dobu také vyjímečně vzdělaného panovníka. Karel vynikal diplomatickými schopnostmi zejména v oblasti sňatkové politiky, kterou aplikoval s úspěchem i v případě své svlastní osoby. Jeho čtyři manželství uzavřená s největším rozmyslem a taktikou, která přinesla českému království mnohá další území, totiž nemají v české historii (s vyjímkou Františka I.) obdoby. Pojďme se nyní zaměřit na Karlovu první ženu - Blanku z Valois.

Blanka, vlastním jménem Markéta z Valois, pocházela z boční linie francouzské vládnoucí dynastie Kapetovců. Nikdo jí však díky její světlé pleti a plavým vlasům neřekl jinak než Blanka (fr. Blanche - bílá). Narodila se v roce 1316 jako dcera vévody Karla z Valois a jeho třetí manželky Matyldy ze Saint Paul a byla tedy stejně stará jako její budoucí manžel.

Vzhledem k jejímu blízkému příbuzenství s králem trávila dětství malá Blanka na francouzském královském dvoře. Zde se brzy stala předmětem sňatkové politiky. Jako sestřenice krále byla velmi výhodnou partií, zvláště dalo-li se očekávat, že v budoucnu nastoupí na trůn její bratr (což se v r. 1328 také stalo). O ruku malé pricezny projevil zájem pro svého syna český král Jan Lucemburský. Jako lucemburský vévoda (v jistém smyslu vazal francouzského krále) a bratr francouzské královny Marie udržoval s královským dvorem velmi úzké styky a svého šestiletého syna poslal v této době do Paříže na vychování.

Princ Václav (jméno Karel získal až při biřmování) byl zde nedlouho po svém příjezdu oženěn. Dětská svatba Václava a Blanky se konala 5. dubna 1323. Děti, jimž zatím nedocházel význam této události, poté žily opět odděleně, nikoli však v Čechách, a to vlivem nepříznivé politické situace. Teprve v roce 1330, kdy manželé dosáhli věku považovaného za dospělý, spolu během pobytu v Lucembursku začali žít jako manželé. Karel, který se zde připravoval na své budoucí vladařské povinnosti, byl však povolán svým otcem do Itálie na válečné tažení a Blanka tak zůstala na dlouhá čtyři léta bez manžela, který však během bouřlivých let v Itálii příliš nelpěl na manželské věrnosti.

K opětovnému setkání došlo až v roce 1334, tentokrát už v Praze. Karel sem dorazil již na podzim předchozího roku, aby vše připravil k příjezdu manželky. Pražský hrad se tehdy nacházel v katastrofálním stavu, kralevic byl dokonce nucen žít po nějakou dobu v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, než se mu podařilo uvést alespoň část hradu do obyvatelného stavu. Krásná a okouzlující Blanka dorazila s početným doprovodem na jaře a přivedla domácí obyvatelstvo v úžas. To se poprvé setkalo s přepychem francouzského dvora a nastupující gotickou módou, která podle dobových kronikářů tehdy v Praze opravdu šokovala a pohoršovala. Překvapení však jistě bylo oboustranné. Pro zhýčkanou princeznu muselo být značně nepohodlné přizpůsobit se novému životnímu standartu. Blanka si však velmi rychle získala přízeň obyvatelstva, doprovod byl brzy poslán zpět do Francie a mladá princezna se začala hbitě učit německy a česky, což zanedlouho bravurně zvládla. Shledání obou manželů bylo patrně také šťastné, neboť v květnu následujícího roku Blanka porodila prvorozenou dceru Markétu.

Karla, nyní už markraběte moravského, však volaly mnohé státnické povinnosti, a tak Blanka trávila s dítětem dlouhé týdny sama. Proto bylo pro ni vítanou změnou, když k ní do Prahy dorazila nová manželka Jana Lucemburského, Beatrice Savojská. Ač se jednalo de facto o Blančinu tchyni, byla ve svých osmnácti letech dokonce o dva roky mladší než samotná markraběnka. Obě ženy si velmi porozuměly, spojovala je kromě jiného také rodná francouzština, narozdíl od Blanky se však Beatrice nikdy nenaučila česky a do českého prostředí nezapadla. Král Jan, ponížený tím, že jeho žena žije ve stínu vlastní snachy, "uklidil" Blanku i s dcerou na brněnský hrad Špilberk, kde byly nuceny doslova živořit. Došlo k rodinné krizi. Rozhořčený Karel se vydal jako námezdný žoldák do jižních zemí, kde nezřídka bojoval na straně otcových bývalých protivníků.

Jan Lucemburský však pochopil, že stárne a zatoužil po usmíření se synem. Karel se tedy v roce 1339 vrátil s rodinou do Prahy a započal přestavbu románské baziliky sv. Víta na katedrálu. Blance se v roce 1342 narodilo další dítě, opět dcera, kterou pojmenovali Kateřina. Otec a děd využili příležitosti a dítě téměř okamžitě zahrnuli do svých mocenských plánů. O čtyři roky později již prvorozená Markéta slavila svatbu s princem Ludvíkem Uherským. Radost byla však zkalená proslulou tragédií u Kresčaku. V jedné z prvních bitev stoleté války zahynul již nadobro slepý Jan Lucemburský a pro Karla i Blanku nastala zcela nová situace. Dvojici čekala korunovace na českého krále a královnu.

Datum slavnostního aktu bylo určeno na 2. září 1347. Karel dal při této příležitosti honosně upravit svatováclavskou korunu. Korunovace v rozestavěné svatovítské katedrále byla vrcholem Blančina života. Dovršením všeho byla Karlova volba římskoněmeckým cíařem, k čemůž přispěl sám osud - stávající císař Ludvík Bavor, proti němuž se Karel chystal zaútočit, zahynul při lovu medvědů. Blančin muž se tedy stal jedním z nejmocnějších mužů Evropy.

Následující rok byl však pro celé království neméně významný. Karel IV. založil pražské vysoké učení, byla započata výstavba Karlštejna a Nového města pražského. České země získaly privilegované postavení v rámci Svaté říše římské. Blanka mohla být šťastná, neboť její muž mohl konečně začít prosazovat své vznešené cíle.

Idyla však neměla trvat dlouho. V létě onoho roku mladá královna nečekaně, ve věku pouhých dvaatřiceti let, zemřela z dosud ne zcela jasných příčin. Dlouho se spekulovalo o nákaze morem, což se však jeví jako nepravděpodobné. V roce 1348 sice v celé Evropě zuřila epidemie této choroby, českým zemím se však jako zázrakem vyhnula. Nyní se historici přiklání spíše k domněnce, že Blanka zemřela na v této době velmi častou tuberkulózu (podobný osud stihl například i matku jejího chotě, Elišku Přemyslovnu).
Karla IV., pobývajícího v té době z diplomatických důvodů v Pasově, její smrt hluboce zasáhla. Český královský pár tvořil ve své době vzácnou vyjímku, neboť v manželství dostaly prostor i osobní hluboké city. Blanka byla pochována v rozestavěné katedrále sv. Víta.

Královna Blanka zůstávala, narozdíl od některých svých předchůdkyň (Eliška Rejčka, Eliška Přemyslovna), stranou významných historických událostí. Celoživotní oddanost manželovi, dobrosrdečnost a vstřícnost k Čechům jí zajistily oblibu poddanných. Proto po jejím předčasném skonu netruchlil pouze císař, ale s ním i celé české království. Zároveň s její smrtí však opět vyplula na povrch palčivá otázka budoucí lucemburské vlády v Čechách, neboť Blanka nedarovala svému muži mužského dědice. Karlovi, naplněnému žalem ze ztráty milované osoby, tedy nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nové nevěstě.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také