Fašismus - nic než stát

Historické základy jedné z ideologií, která ovlivnila vývoj dvacátého století v celém světě, vám budou přilíženy v tomto článku.

Po konci první světové války zavládla po celém světě všeobecná euforie. Došlo k ukončení nejhoršího válečného konfliktu v historii lidstva, zanikly velké monarchistické říše, na jejichž základech povstaly a vznikaly nové národnostní státy, založené na demokratických principech. Tato euforie však netrvala dlouho, neboť státy byly válkou ekonomicky vyčerpané, nebyly schopné zajistit obživu a dostatek jídla vlastním občanům, což byla živná půda pro pravicové a levicové revoluce proti státům, které daly vzniknout řadě novým ideologiím, popřípadě myšlenkovým proudům. Jednou z těchto nových ideologií, které vznikly po první světové válce, je také fašismus.

Samotný termín fašismus je původně odvozen od slova fasces, což byly svazky prutů, které se nosily ve starém Římě před konzuly na znak jejich autority. Původ slova fašismu se také odvozuje od italského fascio, což v politickém kontextu odpovídá výrazům liga, aliance, svazek nebo spolek. Vznik této ideologie je, jak již bylo řečeno, datován ve dvacátých letech 20. století v Itálii, kdy byla definována Benitem Mussolinim. Mussolini při vytváření této ideologie vycházel z filozofů, kteří ve svých dílech v žádném případě nehovořili o totalitní ideologii, ovšem jejich myšlenky přesto Mussoliniho inspirovaly. Stalo se tak například u Aristotela či Hegela, kteří ve svých dílech hovoří o organickém uspořádání společnosti, kdy by zájmy celku měly být nadřazeny zájmům jednotlivce. Fašismus také čerpá z Fridricha Nietzscheho, který rozpracoval myšlenky o nadčlověku, ovšem míněné zcela jinak, než jak si je vyložili fašisté či nacisté. Naopak u elitářských myslitelů, kterými byli například Vilfredo Pareto a Gaetano Mosca, a kteří podporovali nutnost vlády elit pro zachování společensko-politické stability, je ideologická podobnost přeci jen zřetelnější.

Z této široké filozofické základny nakonec vznikla ideologie, která je ve svém nejužším pojetí ideologie, která je směsicí antimarxistického socialismu, antisemitismu, nacionalismu, okultismu a vůlí po silném státu, a která naopak zavrhuje liberalismus, demokracii. Je založen na sociální soudržnosti, důležitá je tak jednota komunity nebo sociální skupiny. Fašistický režim je zároveň režimem totalitním, který má pod kontrolou naprosto vše - hospodářství, školství, společenské organizace, církev, apod. a zejména prosazuje nadřazenost národa a rasy a podřízení jedince státu. Tento totalitarismus také vyžadoval, aby všichni lidé začali být aktivní v politické činnosti.

Historicky první fašistickou stranou se stala Fasci italiani di combattimento, založená v roce 1919 Benitem Mussolinim v Miláně. Jednalo se o nacionalistické antikomunistické militantní hnutí, v jejímž čele stály úderné jednotky. Tyto fašistické bojůvky se rekrutovaly mimo jiné ze studentů a mladých mužů, ovšem zejména z auditů, což byli členové elitních jednotek s černými prapory s bílou lebkou a dýkou. Úkolem těchto bojůvek pak bylo plenění venkova, které ovládali socialisté a obléhala města tak dlouho, až se celá Itálie stala fašistickou. Toto rané období fašismu se v některých pramenech označuje slovy: idealismus, pohrdání smrtí, brutalita, cynismus, pohrdání lidmi.

Roku 1921 se však tato organizace přeměnila ve fašistickou stranu, nazvanou Partito nazionale fascista a již o rok později Mussolini uchopil moc v Itálii. Přesněji řečeno se tak stalo 28. října 1922 při takzvaném Pochodu na Řím. Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským předsedou.

Fašisté tak upevňují svou moc ve státě a do roku 1926 nastává období, které je označováno jako období zákonné diktatury. V první Mussoliniho vládě dokonce převažovali nefašističtí ministři. Neznamená to však, že by se v tomto období fašisté zřekli násilí vůči svým politickým oponentům. Naopak, 10. června 1924 byl zavražděn socialistický poslanec Giacomo Matteotti, ostrý kritik fašistického hnutí a Mussoliniho osoby zvlášť. Mussolini vraždu odsouhlasil. Proti tomuto „legálnímu“ zločinu se sice zvedla vlna odporu, část poslanců dokonce odmítla zasedat, navíc někteří fašisté opustili stranu. Benito Mussolini však na tuto revoltu rychle zareagoval a roku 1926 vyhlašuje fašistickou diktaturu s vládou jedné strany.

Vláda jedné strany a jednoho vůdce byla jedna z mála věcí, která byla stejná jak u fašismu, tak u nacismu. Jinak ovšem u těchto ideologií existují poměrně velké rozdíly, kvůli kterým nejde tyto dvě ideologie zaměňovat. Na rozdíl od Německa neztratila Itálie nikdy znaky občanského státu. Nedocházelo ke každodenní unifikaci, jak k tomu docházelo v Německu. Italský fašismus také postrádal teror a neměl ani propracovanou teorii, která by radikálně zasahovala do života Italů. A i přes teoretickou existenci rasových zákonů, nebyly tyto zákony tak přísně dodržovány a byly i lhostejné k definitivnímu vyřešení židovské otázky i k nadvládě v evropské politice.

Za konec italského fašistického režimu je považován 25. červenec 1943, kdy byl Benito Mussolini odvolán a uvězněn. Následně nový premiér Badoglio začal spolupracovat se spojenci a 3. září s nimi podepsal mírovou smlouvu, která začala platit od 8. září. Mussolinimu se z vězení sice podařilo uprchnout a stanul v čele Italské sociální republiky, které vládl z centra v Saló, ovšem ani tento poslední pokus o zvrat neměl dlouhého trvání. Dne 28. dubna 1945 byl Mussolini spolu se svou milenkou popraven. Nelze však říci, že by s Mussolinim zemřel také fašismus. Fašistická ideologie totiž silně ovlivnila i jiné nedemokratické režimy 20. století, například ve Španělsku, Portugalsku či Argentině.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také