První pomoc pro psy

Pokud vlastníte psa, počítám, že ho máte rádi a možná taky patříte k těm chovatelům, kteří své miláčky hýčkají nejrůznějšími pamlsky a hračkami. Co takhle jednou udělat pro svého čtyřnohého přítele něco jiného? Navrhuji naučit se pár základů z urgentní veterinární medicíny.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Jistě záleží na tom, jak který pes a jak kterého člověka, ale už jste určitě slyšeli historku o tom, kterak pes svým povykem přivolal pomoc bezvládnému páníčkovi, a tím tedy jednoznačně přispěl k záchraně jeho života. Opravdu bychom po něm nemohli chtít, aby sám zahájil kardiopulmonální resuscitaci, a když se nad tím zamyslíte, tak je to vlastně dobře. Ovšem opačný model už možný je a jakkoli se ta představa zprvu jeví dost komicky a asi i nechutně, musíte nakonec uznat, že poskytovat první pomoc opilému bezdomovci by bylo nejspíš ještě mnohem méně příjemné.

Příručku první pomoci z humánní medicíny možná doma máte, tu veterinární si lidé spíš intuitivně nosí v hlavě, aniž by je napadlo, že knižní verze vůbec existuje a že je celkem užitečné pár věcí z jejího obsahu znát. Asi to spíš platí pro samotné chovatele, protože v dnešní lhostejné společnosti, kdy i člověk ležící na ulici v bezvědomí často dlouho marně čeká na to, než se k němu někdo byť jen sehne, můžeme těžko očekávat, že by cizí pes v obdobném stavu vzbudil větší zájem. Ale kdo ví. Tak jak je to tedy s tou první pomocí?

 Pro začátek je třeba zmínit, že ať už ji poskytujeme psovi nebo člověku, do jisté míry se jedná o podobné postupy, které by měly vést ke stejnému cíli – tedy zažehnání akutního ohrožení života, dokud není zajištěna odborná lékařská či veterinární pomoc.

Jak v případě první pomoci člověku, tak i psovi je důležité nejprve zajistit bezpečí a to postiženému i zachránci. V případě dopravní nehody tedy není radno šetřit cenné vteřiny opomenutím přesunu zraněného z vozovky. A také riziko přenosu možných infekcí by mělo být eliminováno aspoň improvizovaně vytvořenými ochrannými pomůckami. Pravděpodobně s sebou obvykle nenosíme chirurgické rukavice a resuscitační roušku.  Je tedy třeba přehodnotit běžný obsah svých kapes nebo aspoň důsledně dbát na to, aby jeho součástí byl i čistý kapesník.

Při samotném hodnocení stavu postiženého je třeba věnovat největší pozornost základním podmínkám přežití, kterými jsou dýchání a krevní oběh. Tepová frekvence se u psů měří na stehenní tepně stlačením proti kosti zhruba v polovině stehna a její hodnota se pohybuje od 60 do 120 pulsů za minutu, přičemž platí, že čím menší pes (třeba čivava nebo štěně dogy), tím rychlejší je jeho normální tep. Co se týče dechu, počet vdechů by měl být v rozmezí  10 a 30 za minutu. Stav, kdy pes nereaguje, nedýchá a nemá hmatný pulz, je jednoznačnou indikací k zahájení resuscitace.
Postup je takový, že nejdříve psovi natáhneme hlavu a krk, vytáhneme jazyk nejlépe zachycený kusem látky, aby neklouzal, a pokusíme se z tlamy odstranit případné překážky, které by bránily volnému dýchání. Mohou to být cizí tělesa, zbytky potravy nebo zvratky.

Uvolnění dýchacích cest často samo vede k tomu, že pes začne spontánně dýchat. V případě záchrany člověka je v tomto momentu analogický záklon hlavy, při němž se uvolní vstup do hltanu od zapadlého jazyka.

Pokud pes i nadále nedýchá, je třeba přistoupit k vlastní resuscitaci a pokračovat v ní při převozu k veterináři, jehož je důležité předem kontaktovat, aby se mohl připravit na další zákroky.

Umělé dýchání se podle velikosti psa provádí u malých plemen z úst do tlamy a nosu, u velkých z úst do nosu.  Přitom je důležité zajistit, aby vzduch neutíkal mezi pysky. Proto je třeba je pevně semknout. Po dvou vdeších zkontrolujeme puls. Pokud je nehmatný, přidáme k umělému dýchání masáž srdce. Při ní pes leží na pravém boku na pevném podkladě. Samotná síla, lokalizace i frekvence masáže v kombinaci s umělým dýcháním se opět odvíjí od velikosti psa. Malému psovi nejspíše pomůžeme adekvátním tlakem přímo proti srdci. Opakujeme série 10-15 stlačení následovaných dvěma vdechy tak, abychom dosáhli frekvence stlačení hrudníku zhruba 140 za minutu. U velkého psa směřujeme tlak do místa nejširšího průměru hrudníku, poměr komprese hrudníku a dechů zůstává 10-15 : 2, pouze rychlost přizpůsobíme požadované frekvenci kolem 90 tepů za minutu.

Situace je samozřejmě mnohem příznivější, pokud máme k dispozici dalšího zachránce, který může nejprve kontaktovat veterináře a potom zajistit plynulost resuscitace tím, že převezme buď zajištění umělého dýchání, nebo masáže srdce.

Resuscitaci neukončujeme dřív, než ucítíme puls, nebo dokud se pes nedostane k odborné pomoci.
Další kapitolou jsou velké úrazy, při nichž je zásadní zastavení krvácení a to pochopitelně před zahájením případné resuscitace. Pro převoz k veterináři pak zajistíme co nejčistší (ideálně sterilní) krytí rány.

Otravy vedou rovněž k velmi nebezpečným stavům, které bezprostředně ohrožují život. Ideální je co nejdříve dostat psa k veterináři. Alternativní možností je vyvolání zvracení, které se u psa provádí 3% peroxidem vodíku v dávce 15 ml na každých 10 kg psa. Peroxid podáváme lžičkou do kapsy vytvořené povytažením ústního koutku. Je však důležité mít na paměti, že pokud se jedná o otravu kyselinou, následné zvracení by nadělalo víc škody než užitku. Také u psa v bezvědomí k vyvolání zvracení nikdy nepřistupujeme, protože by mohlo dojít k dušení.
Při vdechnutí toxické látky pomůže čerstvý vzduch, při zasažení kůže nebo očí intenzivní omývání čistou vodou.

Při popáleninách mírnějšího stupně chladíme studenou vody, větší popáleniny musí ošetřit veterinář.
Tento stručný přehled je samozřejmě pouze úvodem do problematiky. Jistě se také mnohdy můžeme setkat s neobvyklými situacemi, na které by člověk nebyl připraven, ani kdyby přečetl veškerou dostupnou literaturu a prošel nesčetnými kurzy. V reálném životě je vždy nejdůležitější zachovat chladnou hlavu a snažit se také logicky uvažovat. To se pochopitelně snadno píše, ovšem v případě, kdy máte před očima zvíře nebo člověka, který je vám velmi blízký, což při poskytování první pomoci bohužel často nastává, může být všechno najednou úplně jinak. Nejlepším postupem je tedy nesporně to, aby se každý snažil těmto krajním stavům předcházet. Někdy možné není, ale konkrétně za otravy, popáleniny nebo třeba i úpal psi často vděčí svým nepozorným páníčkům. Jen vzpomeňte, kolikrát jste v horkém letním odpoledni šli kolem auta, z jehož okna na vás upíral zpola apatický pohled téměř pečený pes.

Věřím, že i zde platí pravidlo podobné tomu, že když si ráno do tašky vezmete deštník, výrazně snižujete riziko výskytu srážek ve vašem širokém okolí. Takže analogicky znalost zásad první pomoci vás zas kousek posouvá od hrozby, že ji budete muset využít v praxi. A to taky není k zahození.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také