Hucul - velký příběh malého koně

Dnešní článek Vám představí huculského koně, na první pohled malého nenápadného koníka, od kterého byste zdaleka nečekali žádné výjimečné výkony. Opak je však pravdou, toto odolné horské plemeno se úspěšně vzepřelo svému pohnutému osudu a nyní dokazuje, že i v dnešním přetechnizovaném světě má kůň své právoplatné místo.

Huculský kůň, zkráceně hucul, je kůň menšího vzrůstu (kohoutková výška 134 – 146 cm) původem z Karpat, kde byl vyšlechtěn z dnes již vyhynulého divokého tarpana. Jedná se o koně mohutnější tělesné stavby, krátkých končetin. Hlava je výrazná, krk krátký a mohutný. Zbarvení hucula je pestré od plavé po tmavě hnědou, podmínkou pro zařazení do chovu je, že kůň nesmí mít žádný bílý znak (lysinu apod.). Častým znakem je naopak úhoří pruh(černá čára táhnoucí se od kohoutku po ocas v místě páteře) nebo zebrování na nohou.

Tito koně vynikají extrémní odolností, vzhledem k tomu, že pocházejí z horských terénů, jsou nenároční, dobře krmitelní, vyhovuje jim odchov ve stádech a na pastvinách, jsou poměrně dlouhověcí (okolo 30 let) a díky kombinaci klidné povahy, a tudíž snadné ovladatelnosti i pro děti, a schopnosti nést váhu až okolo sto kilo, jsou ideálními koňmi pro celou rodinu. Mají výbornou kvalitou kopyt, tudíž není nutné je kovat.

Jsou využitelní pod sedlem (vynikají obzvláště ve vytrvalostních dostizích a obecně na dlouhých cestách terénem) i do lehkého tahu. Jsou obzvláště vhodní pro hipoterapii, jelikož jsou trpěliví a spolehliví.

I přes tyto jmenované výhody bylo toto všestranně využitelné plemeno na pokraji vyhynutí, a to po 2. světové válce. Huculové byli významnou součástí armády, jenže díky dlouhotrvajícím bojům jich velké množství padlo a vzhledem k tomu, že armáda se stávala motorizovanější a ne tak závislá na koňských silách, chov nebyl nadále rozvíjen a počet těchto koní trvale klesl.

Počet huculů se v sedmdesátých letech pohyboval pouze okolo 300 kusů, tedy počtu opravdu žalostného. Zlom nastal v roce 1972, kdy se skupina českých nadšenců pod vedením O. Leiského, vydala na Muráň, kde se nacházely zbytky chovného huculského stáda. Odtud přivezli do Prahy čtyři klisny a jednoho hřebce, kteří se stali základem českého chovu. Díky snaze těchto lidí vznikl Hucul club, první organizace zabývající se chovem huculů u nás, která je stále plně aktivní a můžete ji navštívit v Praze na osadě Zmrzlík. V průběhu třiceti let se počet huculských koní výrazně navýšil, toto plemeno opět získalo na popularitě a dnes jsou počty plemenných koní opět v řádech tisíců.

Za zmínku také jistě stojí to, že Hucul club byla první organizace, která ve střední a východní Evropě prováděla hipoterapii (tzn. léčbu mentálních i fyzických nemocí pomocí koní), a to již v roce 1976. Huclové jsou zde dnes mimo hipoterapii využívání k jezdecké turistice, lehčímu sportu či stahování dřeva v nepřístupných terénech

Příběh hucula je ukázkou toho, že i obyčejný člověk bez zvláštních finančních prostředků může jen svou snahou a nadšením udělat velké věci, a to v tomto případě doslova zachránit jeden živočišný druh a poskytnout tak dalším generacím možnost získat v huculovi spolehlivého parťáka na cesty a neocenitelného přítele. Pokud se odhodláváte k tomu, zjistit, zda je opravdu pohled na svět nejkrásnější z koňského hřbetu, věřte, že hucul by pro Vás mohl být v začátcích ideálním koněm.

Foto: Klára Saláková

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také