Mandragora – bylina obehnaná oparem magie, tajemna a kouzel

Bylina skrytá pod temným pláštěm kouzel, jíž doprovází mnoho tajuplných pověstí a příběhů, toť Mandragora lékařská. Nechte se pohltit jejím mámením a ponořte se spolu se mnou do rozsáhlé, dosud zcela neprobádané říše rostlin...

Mandragora lékařská (Mandragora officinarum, syn. Mandragora officinalis)

Vědecká klasifikace:

Pojmenování této kouzelné rostliny vychází z řeckého slůvka "mandra", jež znamená chlév či dobytek - vysvětlení pro toto označení zřejmě vychází z faktu, že je tato bylina pro hospodářská zvířata jedovatá. Jiná teorie pocházející ze sanskrtu odvozuje název ze slov "mangros" a "angora", která jsou překládána jako "uspávací látka". Existuje ještě celá řada dalších jmen, kterými lze mandragoru nazývat. V Bibli se užívá sousloví "jablíčka lásky", naši prapředkové jí zas neřeknou jinak, než pokřín. Výčet jmen však není zdaleka u konce. List by mohl pokračovat následovně: Alraum, Alraun, Alrauna, Alraune, Cicmužíček, Čertovská jablíčka, Ďáblova varlata, Kořen Satanův, Morion, Mužíček, Mužík, Psí jablka, Satanovo jablíčko, Strýček, Vejce džinů, Zemská jablka, Zemský mužíček, Zlatá jablíčka lásky...

Druhové jméno officinarum se týká léčivých vlastností této rostliny, pro které byla mandragora zahrnuta do seznamu úředně uznávaných bylinných léčiv.

Historické prameny hovořící o mandragoře sahají velmi hluboko, letmé zmínky jsou dokonce součástí samotné Bible. V knihách Genesis a Píseň písní se o mandragoře píše jako o rostlině lásky. Její plody byly mezi mnohými obyvateli Starověké Palestiny a Egypta známy jako „jablíčkách lásky". Také Řekové považovali tyto plody za afrodisiakum. Později byly zjištěny první léčivé účinky, jejichž popis je součástí egyptského Eberského papyru (přibližně z roku 1 500 př. n. l.). Antický lékař, „otec medicíny", Hippokrates doporučoval mandragoru na nemoci spojené se žlučníkem. Římský lékař Plinius st. začal mandragoru využívat jako anestetikum. Významný perský přírodovědec a lékař Avicena využíval mandragoru také jako anestetikum, navíc ale i jako lék proti bolesti hlavy a epilepsii.

Dále se v léčitelství užívaly její zahuštěné šťávy jako masti na pohmožděniny, otoky nebo na spáleniny. Někteří tyto šťávy kombinovali s ječnou moukou, aby zamezili bolesti svalů a kloubů. Jiní pro změnu s medem a olejem, což jim mělo pomoci při hadím uštknutí.

Ve středověku byly odvary mandragory přidávány do vína. Takto připravená směs sloužila jako operační anestetikum, hypnotikum či jako léčivo proti ženské neplodnosti.

V dnešní době vzrůstá zájem o mandragoru, a to zejména k léčbě cukrovky, vysokého krevního tlaku, ale i proti rakovinovému bujení či proti leukémiii.

Jedná se o vytrvalou bylinu dorůstající do výšky až 30 cm, která se pyšní ojedinělým kořenovým systémem. Charakteristicky zesílený, dužnatý, vidlicovitě rozvětvený kořen se často jeví antropomorfně a svým tvarem schematicky připomíná lidské tělo. Může prorůstat do hloubky až několika desítek centimetrů. Listy vyrůstají přímo z kořene (tvoří hustou listovou růžici), jsou svraštělé, řapíkaté, vejčité, celokrajné či pilovité a dosahují délky zhruba 20 - 30 cm. Během března a dubna se tyto listové růžice obohatí o pár hroznů zelenobílých, fialových nebo modravých zvonkovitých květů. Ty bývají velké něco málo okolo 3 cm. Na přelomu července a srpna poté dozrávají kulovité / vejčité, dužnaté bobule (tvaru jablka), které jsou silně aromatické a obsahují velké množství drobných semen.

Mandragora preferuje písčité až hlinitopísčité, kyselé či neutrální půdy, které jsou dobře prosušené.

Z hlediska pohlaví hovoříme o mandragoře jako o hermafroditovi. Nalezneme u ní zároveň jak samčí, tak i samičí reprodukční orgány. Opylení probíhá za pomoci hmyzu.

Kořen Mandragory obsahuje asi 0,4 % tropanových alkaloidů, hlavně hyoscyamin a skopolamin. V menší míře poté i atropin, cuscohygrin a mandragorin. S těmito alkaloidy se běžně setkáváme u ostatních rostlin čeledi lilkovitých, jako jsou například blín, durman nebo blín.

Pověstí, báchorek a strašidelných příběhů týkajících se mandragory je nespočet. Bývají nedílnou součástí mnoha kultur, v nichž mohou být zcela nezaměnitelné nebo se mohou lišit pouze v drobnostech.

Jelikož kořeny značně připomínaly lidské postavy, mužskou a ženskou, byla jejich moc považována za čarovnou. Mnozí si z nich vyhotovovali amulety, které jim měly přinášet štěstí, lásku. Jiné chránily před nemocemi, negativní energií nebo před posedlostí. Neplodné ženy nosily kousky mandragory, jelikož doufaly, že je zbaví neplodnosti.

Někteří věřili, že může mandragora růst pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšeného vraha. Z toho vzniklo nepříliš známé lidové pojmenování „šibeničník". Kdo prý takovouto rostlinu vykope, bude mít po zbytek svého života smrt v patách.

Starověké římské pověry hovoří o předpisech ve sběru mandragory. Podle nich mohl být ten, kdo se opovážil vyrýt mandragoru, zabit jejím děsivým křikem. Ten vydával démon sídlící v nitru kořene ihned po vytažení. K ochraně bylo třeba magického rituálu, ve kterém hrál výraznou roli pes, jenž měl zemřít místo sběratele.

Domovinou této rostliny jsou převážně Středozemní státy (Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko,...), setkat se s ní můžeme i na území Blízkého východu či severní Afriky.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také