Židé - jejich dějiny, náboženství a tradice

Židovské dějiny začínají už ve starověku. Nejprve se odehrávaly pouze na území Izraele, který se nacházel na průsečíku starověkých kultur – egyptské, mezopotamské, foinické a několika dalších. Izraelské kmeny na toto území pronikly až kolem roku 1250 př. n. l. Před nimi tu žilo několik kmenů, jako například Pelištejci, Filištíni, Kenanejci a místo se nazývalo po nich – Kenaán.

Hlavním písemným pramenem o Izraelcích se stala Bible. O jejich osudech před příchodem do Kenaánu se dočteme v nejstarších biblických textech (Pět knih Mojžíšových). Mojžíš, který při bránění izraelského otroka zabil Egypťana, musel z Egypta uprchnout. Schoval se ve starověkém Midjanu, kde se mu podle Bible zjevil Hospodin a pověřil jej, aby Izraelce vyvedl do Země zaslíbené. Během čtyřicetiletého putování se Mojžíšovi Hospodin zjevil a dal izraelskému národu své Učení vyryté na kamenných deskách (Tóru) a přijal jej za lid boží.

V průběhu dalšího historického vývoje došlo k postupnému narušení struktury izraelských kmenů a ty to změny vedly ke vzniku izraelského království. Králem se stal David a poté Šalamoun.

Další mezník v židovských dějinách tvoří konec perské veleříše a vznik říše Alexandra Velikého. Ta se ovšem brzy rozpadla v řadu helénistických států. Silným činitelem se v té době stal helénismus, který prosazoval řečtinu a jednotnou kulturu. Vliv helénismu zasáhl například v Judeji hlavně horní židovské vrstvy. V jiných státech (například v Alexandrii) řečtinu přijali a spojili ji se svými tradicemi. V Judeji se napětí stupňovalo. 

Když došlo k pokusu o násilnou helénizaci (pořečtění), vypuklo povstání. Podle Bible se Bůh zjevil již praotcům, pak Mojžíšovi a nakonec lidu. Boží jméno mohl vyslovit podle judaismu pouze velekněz jedenkrát za rok. Izrael sice věřil v Hospodina, ale v chápání této víry existovaly značné rozpory. Navíc v důsledku vlivu sousedních zemí pronikaly do Hospodinova náboženského kultu cizí náboženské prvky, které většina židovských vládců připouštěla. Původní izraelský monoteismus se stal základem pozdějšího židovství a čerpalo z něj i křesťanství.

O značnou dobu později, v době Talmutu (jeden ze základů židovské kultury), se utvářela podoba synagógy, která nahradila chrámové obřady a bohoslužby. Antické synagógy se dochovaly hlavně v Izraeli, ale i v severozápadní Africe.

Novodobá historie 

Nejvíce proslul až novodobý východoevropský chasidismus, který vznikl na Ukrajině a v Polsku v 18. století.  Rozšíření chasidismu předcházel především ve střední Evropě a Itálii ohlas nauky kabalisty Šabtaje Cviho. Ve východoevropském chasidismu splynuly v jeden celek tradice židovské mystiky, náboženské etiky a talmudické učenosti.  Důležité místo v učení chasidů připadalo postavě „Spravedlivého“, duchovního vůdce a světce, který byl považován za prostředníka mezi člověkem a Bohem.

Židovské osvícenství vzniklo v době, která znamenala rozhodující zlom ve vývoji židovských dějin a kultury. Koncem 18. století se v evropských zemích počal pod vlivem Velké francouzské revoluce hroutit feudální systém a postupné utváření kapitalistického systému bylo podmíněno politickou a právní rovností obyvatel včetně Židů. První plně emancipační zákon Židů v křesťanském státě schválilo 27. září 1791 francouzské Ústavodárné shromáždění. Po revolučních událostech roku 1848 se stal dominantním proudem evropského vývoje liberalismus, svoboda Židy burcovala a dosáhli společenského vzestupu. 

Když Židé usilovali o rovnoprávnost v Rusku, docházelo k hromadnému násilí na židovském obyvatelstvu a tato situace na jedné straně vedla k masovému židovskému vystěhovalectví z Evropy a na straně druhé ke zrodu židovského hnutí národního osvobození. Hlavní proud židovské emigrace směřoval do Spojených států. První židovské osídlení zde vzniklo v 17. století, kdy Židé přicházeli v řadách kolonistů. Na rozdníl od Evropy se bez problémů začleňovali do společnosti a k zásadní proměně amerického židovského života došlo s masovou emigrací z Ruska – do USA přišly během 25 let více než dva miliony Židů.

Židé u nás 

Počátek přítomnosti Židů na území Čech a Moravy se klade již do římské doby, kdy tudy židovští kupci procházeli s obchodními karavanami. Písemné doklady o tom však pocházejí až z 10. století. Od 13. století určovala právní postavení Židů v českých zemích panovnická privilegia. Privilegium Přemysla Otakara II. se stalo základní normou pro postavení Židů u nás. K židovským povinnostem patřilo platit úhrady přímé nebo odváděné pronájmem. Situace, kdy Židé právně i sociálně stáli mimo ostatní obyvatelstvo, posilovala protižidovské nálady. Královská moc nemohla nebo nechtěla Židy chránit a soustřeďovala se proti nim nespokojenost a agresivita. 

Na prahu novověku panovníci dál formálně potvrzovali židovská privilegia a snažili se znovu získat kontrolu nad celou situací. Jejich snaha nebyla příliš úspěšná a v průběhu 15. a 16. století městské rady dosáhly toho, že Židé byli vypovězeni ze všech královských měst s výjimkou Prahy a Kolína. I když Židé nikdy úplně neodešli, vedly tyto události k důležitým změnám v jejich osídlení. 

Období první Československé republiky znamenalo pro židovské občany rozvoj společenského života a ČSR uznávala židovskou národnost. Jenže v lednu 1939 prohlásil Adolf Hitler, že rozpoutá-li židovstvo válku, bude tahle rasa v Evropě vyhlazena. Termín řeckého původu „holocaust“ označuje v Bibli zápalnou oběť. Pro židovskou tragédii za 2. světové války se užívá i slova „šoa“, což znamená zničení. Okupační úřady zesilovaly protižidovskou persekuci a řadou diskriminačních opatření se pokoušely izolovat Židy od ostatních. Nezůstalo však pouze u omezení a kolem židovského obyvatelstva se vytvářelo neviditelné ghetto (ghetto bez zdí). Nacistickému „konečnému řešení židovské otázky“ padlo za oběť na 6 milionů Židů. Největší ztráty utrpělo židovské obyvatelstvo v Polsku a SSSR. V Československu bylo vyhlazeno na 200 000 Židů. 

Tradice a zvyky 

Židovské tradice a zvyky jsou pro nás, jako pro ně zase křesťanství, velice zajímavou kapitolou. Náboženské příkazy se pro židovské chlapce stávají závazné po dosažení 13 let a pro dívky od 12 let. Judaismus má přitom za to, že naplňování micvot vede člověka nejen k bohabojným činům, ale že prostřednictvím příkazů lze pochopit vnitřní smysl Tóry.

Židovský kalendář se liší od běžného kalendáře, měsíce se počítají od prvního jarního měsíce, který je nazýván nisan. Roky se počítají od stvoření světa a k tomu podle tradice došlo prvního dne měsíce tišri (šestý v pořadí).

Při modlitbách a požehnáních musí mít židovští muži pokrytou hlavu (jarmulka). Existuje ranní modlitba všedního dne, odpolední a večerní modlitba všedního dne a požehnání. Mezi svátky patří Šabat (poslední den týdne, kdy se nemá pracovat), Pesach (první ze tří poutních svátků) a dále Sukot, Šemini aceret a Simchat Tora.

Pojem antisemitismus označuje nenávist či předsudky vůči Židům i veškeré činy spjaté s tímto přesvědčením. Doprovázel židovský národ po celé jejich dějiny, avšak nejhorší byl nacistický antisemitismus, kde nacisté užili všechny protižidovské stereotypy minulosti v systému racionální antisemitské propagandy. V současnosti je smutnou skutečností, že historickou porážku komunismu v Evropě provází oživení antisemitských tendencí včetně hanobení synagóg a židovských hřbitovů. Z historického pohledu představuje antisemitismus nejpropracovanější a také nejsetrvalejší projev xenofobie v dějinách.

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také