Seppuku - japonská rituální sebevražda

Historické pozadí známého rituálu, který je geograficky i kulturně spjat se samurajským Japonskem.

Seppuku (česky „plátkování žaludku“, japonsky: 切腹) je japonská rituální sebevražda. V Evropě je též známá jako harakiri (腹切) (česky: „řezání břicha“), ovšem tento termín, který je tvořen stejnými znaky použitými v obráceném pořadí, je v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to vodorovně zleva doprava, pak mohl následovat ještě svislý řez. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak ukončil jejich utrpení. Někteří bojovníci ale dali před stětím přednost vlastnoručnímu probodnutí hrdla či srdce.

Samotný rituál seppuku sestával z meditace, složení krátké básně (haiku), většinou na téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy. Vzhledem k obrovskému nervovému vypětí byl ale rituál málokdy dodržen se všemi náležitostmi. V běžném životě se seppuku provádělo většinou tak, že samuraj napadl na wakizaši a pobočník mu setnul hlavu. Při absenci stětí mohl konec přicházet velmi dlouho, generál Takidžiró Óniši roku 1945 při seppuku umíral 17 hodin za plného vědomí.

Seppuku bylo součástí samurajského kodexu (bušidó – cesta válečníka). Nejčastěji bylo používáno proto, aby bojovníci předešli zajetí nepřítelem a nebo získali zpět ztracenou čest. Samuraj mohl být k seppuku vyzván svým pánem. Seppuku bylo také jedinou formou „protestu“, kterým mohl samuraj dát najevo nesouhlas s činy svého pána. Především v období Edo (1603–1868) šogunátu Tokugawa bylo seppuku používáno jako forma popravy, která však byla vždy výsadou samurajské vrstvy. Břicho (hara) člověka je v Japonsku považováno za centrum těla a lidské duševní aktivity, jeho proříznutím tak válečník obrazně ukazoval čistotu svého nitra, proto tato forma sebevraždy nebyla povolena jiným vrstvám japonského obyvatelstva.

V roce 1873 byla spolu se zrušením samurajské vrstvy (vyhláška Haitorei v období Meidži) tato praktika v Japonsku zakázána, její obdoby však nalezneme i v moderní japonské historii. Za určitý druh seppuku se dají považovat i sebevraždy japonského civilního obyvatelstva v době 2. světové války.

Pokud samuraj odmítl seppuku spáchat, byl vyvržen ze společnosti a živořil na jejím okraji (nebyl-li popraven jiným, potupnějším způsobem). Zpravidla se takoví jedinci nechali zaměstnávat jako nájemní vrahové nebo se živili jako bandité a ve své době představovali opravdu reálnou společenskou hrozbu (viz Kabukimono).




Zdroj: Wikipedia

Průměrná známka : 0

Hodnotilo 0 uživatelů

čtěte také