Rozkoš, sex a láska ve středověku - díl II.

Láska, rozkoš a sex jsou termíny, které jsou lidstvu dobře známy již od samého počátku a i přesto, že se církev mnohdy oficiálně dívala na tuto tématiku takříkajíc skrz prsty, měla k ní blíže, než by se na první pohled zdálo...

V dalším díle vám přinášíme neméně zajímavé názory církve na patrnerský život ve středověku. První část si můžete připomenout zde.

Kdybychom měli soudit pouze z chmurného konstatování kanonisty Huguccia (1210), že bez hříchu se neobejde ani pohlavní akt mezi manžely a že spojení, jež má uspokojit toliko chtíč, bylo smrtelným hříchem vždy, zdálo by se, že učení církve bylo v naprostém rozporu se soudobým pohledem medicíny. Mnozí historikové také skutečně pokládají Hugucciovy patetické výlevy za definitivní slovo církve k sexu. Dnes však již víme, že Huguccio představoval pouze jeden specifický názor na sex, výrazně pesimistický ve srovnání s jinými autory, kteří k manželskému sexu přistupovali mnohem pozitivněji. Teolog Petr Lombardský tvrdil, že stejně jako v jídle, i v manželském sexu je trestuhodné toliko „nestřídmé" holdování. Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše jakožto pozitivní hodnoty. Anglický františkán Richard Middleton (1310) prohlásil, že „přát si skromné potěšení z počestného skutku v zásadě není hříchem". Teolog Albert Veliký, dominikán (1280), obhajoval shodně s lékařskou obcí přínos milostné předehry pro manželský sex.

Hugucciův hlas se výrazněji neprosadil ani v církevním právu; někteří kanonisté považovali jeho názory nejen za zcestné, ale přímo za směšné! Johannes Teutonicus, autor Glossa ordinaria ke Gratianovu dekretu, se například domnívá, že manželský sex provozovaný k uspokojování touhy je pouze lehkým hříchem a že sex, jehož smyslem je zplození potomka či splnění manželské povinnosti, hříchem není. Dominikáni Pavel z Uher (1242) a Durand de St. Pourcain (1344) byli toho názoru, že ani styk uskutečněný proto, aby se člověk nedopustil sexuálního excesu, není hříchem, a Martin Le Maistre (1481) tvrdil, že trestuhodný není ani styk, který má pomoci od „smutku, způsobeného absencí sexuální rozkoše".

Petr z Paludy šel dokonce tak daleko, že za hřích nepokládal ani styk s menstruující ženou. Spojil přitom síly s dalšími středověkými teology, kteří se postavili proti dlouhé tradici tabu, spojených s menstruační krví; početná pojednání z období raného středověku například zakazovala menstruující ženě vstoupit do kostela. Pozdně středověcí teologové již toto velice přísné pojetí rituální čistoty odmítali. Stojí za zmínku, že promanželsky orientovaný lékař Johann Hartlieb, který nabádal manžele, aby hledali v sexu potěšení, doporučoval zároveň mužům, aby se ke svým ženám během menstruace chovali ohleduplně.

Rituální tabu si vzal počátkem 13. století na mušku i kardinál a papežský legát Robert de Courson; tvrdil, že „polovičními kacíři jsou svým založením i ti, kdo podle tradice raného středověku, jež žádala pohlavní zdrženlivost v určitých obdobích, během významných svátků a v období půstu, chtějí dodržovat zdrženlivost doslova po všechny dny v týdnu. Robert obvinil ty, kteří trvají na takového pohlavní ukázněnosti, z nepřímé snahy o rozvrácení manželství. Stejně jako v počátcích dějin církve, kdy Augustin bránil manželství proti dualistickému manicheismu, hájili klerici jako Egbert ze Schönau (1184) a Moneta di Cremona (1240) manželství a manželský sexuální život proti katarům, kteří prohlašovali, že sexuální život, tak jako všechny tělesné potřeby, je sám o sobě hříšný. Ve stejném duchu francouzské a anglické koncily od roku 1217 odmítaly přesvědčení, že člověk, který jednou přijal poslední pomazání, už nemůže provozovat manželský sex.

Církev tak uznala pohlavní styk, i když nebyl spojen s plozením za legitimní cíl manželství. Bratr Laurence, dominikán a zpovědník francouzského krále Filipa III. (1285), došel ve svém pojednání Somme le roi ještě dále:"Stav manželský je natolik blahodárný a počestný, že co je smrtelným hříchem mimo manželství, není hříchem v manželství, a nejen že to není hříchem, ale může i pomoci dosáhnout života věčného".

Laická veřejnost s tím zajisté nadšeně souhlasila. Avignonský biskup Gilles de Bellemere (1407) nám zanechal svědectví o tom, jak pohoršení byli obyvatelé Angers, když se je přísně asketický žebravý mnich a kazatel snažil přesvědčit, že sexuální rozkoš v manželském styku není hříchem. A Geoffrey Chaucer k tomu trefně poznamenává v „Kupcově povídce": „A požehnáno buď jho, jež nás tíží, protože nic z toho, co uděláme, nebude hříchem. Muž se svou ženou nehřeší. Svým vlastním nožem se nemůže poranit".

Tento „liberálnější" pohled na manželský sex se nejzřetelněji projevuje v diskusi o manželských svazcích. V základním textu, prvním listu svatého Pavla Korinstským, se říká, že muž by měl své ženě prokazovat, „čím je jí povinen" a naopak. Augustin poskytování manželských povinností - spolu s plozením dětí - připouštěl jako dva bezúhonné důvody manželského styku. Jak se zdá, většina kanonistů pozdního středověku stála v této záležitosti na straně Augustina, jako například papež Alexandr III., jehož úloha při prosazování církevních omezení v manželství byla zásadní. Je pravda, že Huguccio, tento přísný církevní mravokárce, trval na tom, že tělesné spojení bez hříchu je nemožné, ale významní kanonisté Raimund de Pennafot, Hostiensis a Johannes Teutonicus stáli při Augustinovi a mnozí jiní autoři zastávali v otázce manželského sexu stanovisko ještě osvícenější.

Uznání manželských povinností s sebou nese i rovná manželská práva, jejichž plnění může žádat jak žena, tak muž. Kanonisté tvrdili, že požadavek ženy na plnění manželských povinností je natolik imperativní, že se mu vyrovná pouze mužova povinnost poskytnutí služeb jeho lennímu pánu! Povinnost plnit manželské závazky mohla dokonce ospravedlnit i styk o svátcích, i když kanonisté doporučovali, aby se žádající strana nejprve pokusila přesvědčit svého partnera, že odklad plnění by byl z hlediska církevního práva vhodnější. Jan z Freiburgu (1311) dokonce nabádal manžele k tomu, aby předjímali přání svých manželek, protože ženy jsou někdy ostýchavé a samy o styk nepožádají.

V příštím díle si povíme např. o tom, kdy se žena mohla soudně domáhat plnění manželských práv, jak se řešila impotence nebo frigidita a další zajímavosti ;).

Zdroj: Leah Otis-Cour: Lust und Liebe

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 4 uživatelů

čtěte také