Rozkoš, sex a láska ve středověku - díl I.

Patrnerské vztahy procházely svým vývojem po staletí a každé období v dějinách do nich přineslo svá pozitiva i negativa. A jak tomu bylo ve středověku? To se vám budeme snažit přiblížit v následujícím článku.

Co si představíme pod pojmem „středověký pár“? Naše odpovědi budou rozličné, ale většinou budou obsahovat toto:

• sňatky bez lásky uzavřené v zájmu politického nebo ekonomického prospěchu rodin či rodových klanů partnerů;
• církevní zákony omezující i manželský sex na míru nezbytnou k reprodukci;
• naprostá podřízenost manželky manželovi;
• rozpor mezi manželstvím a vášnivou láskou.

Jaký byl sexuální život partnerů z pohledu medicíny?

Světský názor na sexualitu ve středověku vytvářela nejen veřejná moc, ale i nově vznikající lékařské fakulty v městských univerzitních centrech, nejprve v Itálii a odtud dále na sever. Ve výkladu anatomie a fyziologie pohlavních orgánů člověka na sklonku středověku spolu soupeřily dvě odlišné představy o početí, obě vycházejí z antiky. Podle „tradiční“ interpretace řeckého lékaře Galéna (zem. 201) zárodek vzniká ze dvou spermií, mužské a ženské. Aristoteles, jehož pojednání byla znovuobjevena ve 13. století, ovšem tvrdil, že spermie produkuje muž a žena pouze poskytuje pasivní surovinu, v níž spermie začnou působit.

Avicenna - středověké texty

Nedávný podrobný výzkum pozdně středověkého názoru na pohlavní funkce však ukázal, že většina lékařů v této době dávala zapravdu „umírněnému galénismu“ a dál věřila tomu, že spermie vysílá jak muž, tak žena. Rozhodující přínos pro pokračování galénské tradice a rozvoj skutečné filozofie „zdravého pohlavního života“ představovala arabská medicínská pojednání o pohlavní hygieně. Všechna tato díla, kterých bylo od 9. do 12. století v arabštině sepsáno více než sto, zdůrazňují nutnost pohlavního života pro zdraví jedince. Patrně nejvlivnějším z těchto autorů byl Avicenna (zem. 1037), který vyzdvihoval blahodárný účinek koitu a spojoval plodnost se sexuálním potěšením. Další vlivný autor, Ibn Fallita (1350-1400), odsuzoval muže, kteří upírali ženám sexuální rozkoš.

Tyto názory s jistými „skromnějšími“ úpravami přejala celá řada středověkých autorů, kteří se ve svých spisech věnovali pohlavnímu životu. Slavné pojednání Trotula, napsané ve významném středisku medicíny Salernu ještě předtím, než se se svým dílem proslavil Avicenna, varovalo před sexuální abstinencí u žen, která může znamenat jen potíže; pohlavní styk je pro zdravý život ženy podstatný. Jak prohlašuje autor Questiones Salernitanes (kolem r. 1200), „není neslušné to, co je přirozené“. Arabský vliv mohl toto stanovisko jen podpořit; evropští lékaři Jan z Gaddesdenu, Michele Savonarola, Arnolg z Villanovy a další byli všichni jakoby ozvěnou arabského pochopení pro sexuální rozkoš žen. Katalánský text ze 14. století – Speculum foederi, jde ještě dále, začíná jako medicínské pojednání, ale zakrátko se rozvine do skutečné Kámasutry, zdůrazňuje souznění a představivost, povzbuzuje k milostným předehrám a vypočítává dokonce celých 24 poloh!

Jak jde toto ale dohromady s vývojem středověké společnosti, která směřovala k důslednější veřejné morálce, jak ji prosazovala vládnoucí moc? Oba projevy jsou si ve skutečnosti blízké – dokonce se doplňují. Například Speculum foederi se přes všechnu svou erotickou působivost omezuje v doporučovaných polohách výhladně na „přirozené způsoby“ (tj. vyhýbá se orálnímu a análnímu sexu). Navíc většina autorů píšících o erotice má na mysli manželský sex. Bernard de Gordon, který napsal v letech 1303 – 1305 v Montpellieru Lilium medicine, byl přesvědčen, že pouze manželský sex člověku prospívá; „ostudné poflakování po nevěstincích,“, nabádá Bernard, „způsobuje u počestných mužů neplodnost“. Podobně v letech 1460 – 1465 Johann Hartlieb, dvorní lékař vévody Zikmunda Bavorského, ve svém překladu Secreta mulierum (gynekologického pojednání z konce 13. století) pozměnil originál ve smyslu většího důrazu na ženskou erotiku, „ku prospěchu obou manželů“. Doporučuje, aby sexuální rozkoš byla tvůrčí složkou manželského sexu; „nic není tělu a duši ku větší škodě,“ píše Hartlieb, „než spojení bez rozkoše.“ Rukopis z Lille z 15. století přičítá neplodnost mužů sexu bez lásky. Evropští lékaři pozdního středověku vytvořili skutečnou školu potěšení z manželského sexu!

V příštím díle se dozvíte jak na tato poznání nahlížela a reagovala církev.

Zdroj: Leah Otis-Cour: Lust und Liebe

Průměrná známka : 8

Hodnotilo 7 uživatelů

čtěte také