Temperament – Unikum každého z nás

10.11.2007 - Jan Švehla
Přečteno : 7650x
Počet komentářů : 2
Člověk, příroda / Psychologie

V dobách temného středověku, kde se praktikovalo především utopické myšlení a tmářství byly lidé upalováni za některé svoje horkokrevné přečiny, které byly dávány za vinu posedlosti ďáblem. Dnes, v době moderních technologií a seriózních vědeckých výzkumů už víme, že tyto anachronické excesy byly naprosto zbytečné, jelikož o všechny naše lidské reakce se stará unikátní konstelace lidských vlastností zvaná temperament.

Jak to všechno začalo…

Temperamentovými archetypy (vzory), které jsou nám všem velmi dobře známé se zabývali již v dobách starověkých dva významní lidé a to řecký otec medicíny Hippokrates, podle něhož je pojmenovaná tzv. Hippokratova přísaha a dále římský lékař Galenos.

Hippokrates Z Kóu žil mezi léty 460 př. n. l. – 380 př. n. l. a kromě založení lékařské školy se proslavil také tím, že vytvořil takzvanou teorii tělesných šťáv, ze které následně čerpali jeho pokračovatelé. Hippokrates, jakožto následovník přírodní filozofie tvrdil, že jsou čtyři základní typy lidských duševních vlastností, tzv. temperamenty, které by se daly nejlépe vystihnout tělesnými šťávami uvnitř člověka. Jak Hippokrates, tak i Gallenos přišli ve své teorii „na světlo“ s těmito následujícími tělesnými „materiály“ – červená krev, žlutá žluč, černá žluč ze sleziny (ve skutečnosti sražená krev) a dále sliz, nebo hlen.

Člověk, který měl příliš mnoho červené krve byl prý šťastný, nadšený, vznětlivý, horkokrevný a vždycky viděl věci z té lepší stránky. Tento temperamentový typ dostal název SANGVINIK.

Člověk s přebytkem žluté žluči byl podrážděný, popudlivý, špatně naladěný a rozčílený. Tento typ dostal název CHOLERIK.

·Velké množství černé žluči prý způsobovalo smutek a vyvolávalo v onom konkrétním jedinci deprese a nešťastné stavy. Tento typ dostal název MELANCHOLIK.

Posledním temperamentovým typem je tzv. FLEGMATIK, který je charakteristický svojí klidnou povahou, nezájmem a apatičností. U tohoto typu člověka totiž figuruje velké množství hlenu.

Na tuto standardní koncepci, která je zčásti uznávaná i dnes navázala celá řada významných psychologů v čele s Jungem nebo Eysenckem. Zatímco Jung k tomuto konceptu doplnil emoční labilitu a stabilitu, tedy laicky řečeno jakousi citovou vyrovnanost, proměnlivost, či střídání různých emočních projevů, tak britský psycholog německého původu Hans Jürgen Eysenck celou tuto studii standardizoval do podoby tzv. Eysenckovy kružnice, kam ještě přidal introverzi a extraverzi, což jsou další druhy lidského chování. Zatímco introvertní člověk sedí tiše v koutě a nezapojuje se do debat, tak extrovert je pokud možno středem pozornosti, protože uprostřed velké koncentrace lidí se cítí jako ryba ve vodě. Neplatí to ale na všechny situace a mohou se stávat i výjimky.

A jak to všechno pokračovalo…

Se svojí troškou do mlýna přišli i další významní průkopníci oboru psychologie v čele s Pavlovem, Sheldonem nebo Kretchmerem. Zatímco Pavlov přišel se svojí temperamentovou psychologií, tak Sheldon přinesl teorii, že temperament je do určité míry ovlivněn druhem postavy, a proto stanovil tři základní typy – mezomorfní (atletickou), ektomorfní (hubenou) a endomorfní (podsaditější). Sheldon tvrdil, že zatímco mezomorfní typ je svalnatý, svižný a lehkomyslný, tak ektomorfní je naopak člověk přemýšlivý, něžný a citlivý. Typ endomorfní, který inklinoval k silnějším tvarům byl naproti tomu podle Sheldona člověk veselý, uvolněný a vstřícný. Tyto teorie ale už v dnešní době nejsou brány vážně, jelikož člověk je jak známo naprosto unikátní uskupení temperamentových vlastností, které se navíc vzájemně prolínají i s osobními hodnotami a cíly. A co z toho vyplývá? Inu asi tolik, že každý jedinec je co do temperamentových vlastností naprostá individualita, kterou ještě víc podtrhují osobní hodnoty a cíle, což lze velmi jednoduše vysvětlit na krátkém příkladu. Máme dva jedince, dejme tomu muže ve stejném věku, kteří se podle svých obvyklých reakcí jeví býti flegmatiky. Budou zhruba podobně reagovat na věci, ke kterým nemají žádný vztah, ale rozdíl v jejich projevech nastane ve chvíli, kdy mají oba reagovat na jednu věc, v níž je jeden z nich zainteresován a druhý nikoliv. Stane se například, že oba tito mladí muži jedou společně autobusem a po cestě míjejí pole, kde probíhá hlučná technoparty. Jeden z nich, ačkoliv je flegmatik se ale rozčílí, jelikož techno není jeho šálek kávy, ale druhý bude naopak slastně tisknout ucho na okno, protože jemu se tento styl hudby vyloženě líbí. Je zkrátka zcela evidentní, že ačkoliv zněly některé koncepce v historii velmi pravděpodobně, tak se nakonec ukázaly být nefunkčními, protože člověk je jedna velká individualita a nelze jej podle jakýchkoliv kritérii paušalizovat.