Když se řekne porucha osobnosti

Co si vlastně člověk představí pod pojmem porucha osobnosti? Asociálního jedince, který se chová „zvláštně“ nebo s ním „není normální řeč“ a je prostě „divný“. Ovšem, co všechno tento termín znamená a zahrnuje, jak k takové poruše osobnosti dojde a jakým způsobem se dá léčit, ví málokdo.

Původně se pro osobu trpící poruchou osobnosti používalo označení psychopat. To je vnímáno velmi negativně. Evokuje v nás pocit ohrožení a nechuti, spojujeme ho s lidmi agresivními a nebezpečnými. Poruch jako takových je však v současné době známých mnohem více s mnoha různými projevy.

„Nic mi nevychází a já nevím proč.“
Lidé s poruchou osobnosti mají zažité vzorce chování, které nejsou běžné pro většinu společnosti v níž žijí. Bývají samotářští, plaší, excentričtí, hulvátští.

V mezilidských vztazích jsou neohrabaní, reagují často velmi bouřlivě a nebo naopak vůbec. Jejich okolí si může všimnout neobvyklých stereotypů v jednání, jako je puntičkářství, či  nadměrná kritičnost. I způsob vnímání světa mají zvláštní, vyhraněný a pokřivený. Velmi často špatně zvládají každodenní situace.

Soužití s nimi bývá konfliktní a bolestné, svoje chování totiž považují za normální. Mnohokrát hledají chybu všude, jenom ne u sebe. Když už si problém dokáží připustit, jsou přesvědčeni, že s ním nelze nic udělat.

Člověk s poruchou osobnosti může trpět depresemi, úzkostmi, fobiemi i psychosomatickými obtížemi. Svět ve kterém žije a který si tak pečlivě okolo sebe vybudoval, je totiž škaredý a nepřátelský.

„Když jsem byla malá, rodiče se hodně hádali. Táta totiž pil, někdy mámu zmlátil. Bála jsem se.“

Za vznikem poruchy osobnosti často stojí hned několik různých příčin. Může jít o genetické předpoklady, stres nebo onemocnění, které zažívá matka v těhotenství, ale i obtíže při porodu. Zásadní vliv na rozvoj poruchy má však prostředí ve kterém dítě vyrůstá.

Neharmonické manželství rodičů, domácí násilí, psychická šikana, přehnané nároky a v nejhorších případech i sexuální zneužívání. Na druhou stranu může uškodit i přílišné rozmazlování, fixace na potomka, nevyjasněné hranice ve vztahu rodičů a dítěte. V pozdějším věku se projevuje i vliv školního prostředí, vztahu s vrstevníky a dalších prvků z prostředí ve kterém dítě žije.

Takový člověk pak přejímá a sám si tvoří defektní vzorce chování a vnímání. Často jde o obranu a únik před realitou, vede ho pud sebezáchovy, touha přežít. V té době mu opravdu takové jednání umožňuje nelehké situace zvládat, později však přináší obtíže.

„Nikdy jsem neměl přítelkyni. Žádná už se po první schůzce neozvala. Nechápu proč.“

A jaké že to jsou ty poruchy osobnosti?

• Paranoidní porucha osobnosti – lidé s touto poruchou jsou velmi vztahovační, často si stěžují a soudí se, bývají silně žárliví, mají pocit, že jim chce někdo škodit.
• Schizoidní porucha osobnosti – takoví lidé jsou samotáři, chladní a lhostejní ke svému okolí.
• Schizotypální porucha osobnosti – podivínští, vztahovační jedinci, výstřední ve svém odívání a mluvě.
• Disociální porucha osobnosti – k této poruše se nejčastěji váže výše zmiňovaný termín psychopatie. Tito lidé neuznávají pravidla, bývají necitliví, agresivní, necítí pocity viny. Často se uchylují k ilegálním činnostem.
• Emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu – jinak také hraniční porucha osobnosti. Typický je černo bílý náhled na svět, výrazné střídání nálad, intenzivní prožívání a následná hluboká vnitřní prázdnota. Takoví lidé mají sklony k sebepoškozování a užívání návykových látek.
• Emočně nestabilní porucha impulzivního typu – tito jedinci jednají neuváženě, nepředvídatelně, jsou výbušní a roztěkaní.
• Histrionská porucha osobnosti – typická spíše pro ženy. Člověk s touto poruchou je teatrální, chce být ve středu pozornosti za každou cenu, ale jeho vnitřní svět a prožívání jsou spíše povrchní.
• Narcistická porucha osobnosti – kladení vysokých nároků, kritičnost, arogance, pocit vlastní výjimečnosti. Uvnitř jsou však takoví lidé velmi nejistí.
• Vyhýbavá porucha osobnosti – výrazná sebekritičnost, vyhýbání se společnosti následkem pocitů méněcennosti a nedostatečnosti.
• Závislá porucha osobnosti – tito lidé mají strach z vlastních rozhodnutí, jsou závislí na názorech svého okolí, kterému podléhají a podřizují se mu.
• Anankastická porucha osobnosti – dříve osobnost obsedantně-kompulzivní. Život těchto jedinců se skládá z drobných a neměnných rituálů. Jsou puntičkářští, hodnotící, moralizující a vyžadují po svém okolí podřízení jejich zažitým zvykům a způsobům.

„Ale s tím se přece nic udělat nedá. Nebo dá?“

Léčba poruch osobnosti je velmi náročná, zdlouhavá, ale je možná a v mnoha případech i úspěšná. Dochází v ní k postupnému přetváření způsobu vnímání světa a chování jedince, tedy toho, co si vytvořil a upevnil za mnoho let svého života. Prvním krokem je navštívit odborníka, ten poradí jakým směrem se ubírat a jaký typ terapie je vhodný. Další už závisí pouze na ochotě a odhodlání člověka s poruchou osobnosti na sobě pracovat.

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 2 uživatelů

čtěte také