Duševní onemocnění - pravda, kterou nechceme mít na očích

Obvykle jen při zaslechnutí tohoto označení nás pojme nepříjemný pocit. Možná již po přečtení nadpisu vás napadlo: „A jéje, to bude něco o těch bláznech v léčebnách.“ Ano, o těch to bude…O těch, kteří bývají často izolováni ne vlastní vinou a je na ně nahlíženo skrz prsty. O těch, před kterými raději utíkáme a nepřipouštíme si, že by s námi někdy mohli mít cokoliv společného.

Právě zde ale bude zřejmě největší omyl. Tato onemocnění se mohou dotknout i nás či našich blízkých. Choroba duše je pro nás obvykle signálem něčeho obtěžujícího, nevhodného a hodného opovržení. Ve společnosti jedinci, kteří takovýmto onemocněním trpí, vyvolávají velmi silnou stigmatizaci, která je často mnohem výraznější než u nemocí tělesných. Spíše pojmem soucit či snahu o pochopení jedince, který má dignostikovánu rakovinu, postižení nějakého konkrétního orgánu nebo vrozenou vadu než k člověku, o kterém jsme slyšeli, že trpí schizofrenií a prostě se dle nás „chová úplně divně“. S tímto vnímáním souvisí i pocit, který v nás nemoc samotná vyvolává. Mnoho lidí si dovede představit či se již obává toho, že by mohl nějak onemocnět na těle, ale jen stěží si umíme představit, že by mohla onemocnět naše duše. Tedy setkání s nemocným obvykle nevede k navození pocitu ohrožení podobnou chorobou a uvědomění si vlastní zranitelnosti. A přitom, ani ti duševně choří za své onemocnění nejsou zodpovědní a začátek jejich trápení byl pro ně stejně zničující a nepochopitelný. Již samo konstatování lékaře: „Musíte na psychiatrii.“ je velmi obtížné přijmout a může po něm dojít k razantním změnám v celém dosavadním životě. Vlastně není vhodné mluvit jen o obtížích samotných nemocných, ale je nutné podotknout, že takováto nemoc zasáhne i celé jejich okolí.

Nejprve bych přiblížila samotný pojem duševní choroby. Dříve by se užilo označení „šílenství“, pod kterým byla skryta představa někoho vysoce nebezpečného, doslova „posedlého“ ďáblem či duchy nebo se jednalo o lidi, kteřé se chovali určitým způsobem neobvykle. Až časem se rozvinulo přesvědčení, že jde o nemoc, a ne posedlost nadpřirozenými silami. Postupem doby se objevovalo i čím dál více snah o poznání původu takovýchto onemocnění. I dnes se však můžeme v této oblasti setkat s mnoha názory a nelze jednoznačně určit, kde je ten pomyslný „zakopaný pes“. Základním dělením duševních chorob je rozdělení na neurózy a psychózy. Nejobvyklejším onemocněním z psychóz, o kterém má představu (ať již správnou či mylnou) i veřejnost, je schizofrenie. Existuje více druhů této choroby a dle nich se liší i příznaky. U nemocných se objevují různé podoby halucinací (sluchových, vizuálních), bludy, neschopnost náhledu na svět kolem nich a často též utkvělé představy ohledně vlastní osoby i ostatních. Neurózy jsou vůbec nejrozšířenější skupinou poruch duševního zdraví. Lidé mohou trpět přílišnou úzkostí či různým nutkavým pocitem k určitému chování.

Vždy, pokud mluvíme o nějak nevhodném chování, vyplyne na povrch otázka ohledně toho, co vlastně přijatelné ještě je a co již nikoliv. V této souvislosti mě zaujala jedna studie, která proběhla v 80. letech ve Spojených státech. Ve výzkumu D. L. Rosenhana o přijímání do psychiatrických léčeben bylo provedeno následující. Osm duševně zdravých osob se dostavilo na ambulanci různých psychiatrických léčeben. Jejich údaje byly zfalšovány tak, aby nebylo zjistitelné, že se ve skutečnosti jedná o profesionální psychology. Byly změněny informace ohledně jejich studia a pracovního uplatnění, ale jinak byly jejich osobní anamnézy ponechány pravdivé. Všichni zde shodně uváděli, že důvodem návštěvy ambulance je skutečnost, že slyší hlasy. Všem osmi byla stanovena schizofrenie a byli hospitalizováni. Ačkoliv se okamžitě po přijetí začali chovat zcela běžným způsobem, personál nikoho z nich neodhalil jako „podvodníka“. Místo toho je ale ostatní pacienti velmi brzy označili za pouhé simulanty. Všichni tito účastníci si zapisovali své zážitky, a i to bylo ze strany personálu pokládáno za projev onemocnění. Hospitalizace trvala v rozmezí od 7 do 52 dnů a nakonec byla všem jako dignóza zaznamenána „schozofrenie v remisi“ (tedy onemocnění, které je momentálně bez příznaků). Toto samozřejmě neznačí, že by nemocní nikdy nebyly a ani jejich přijetí nebylo nikdy zpochybňováno. Uvedená studie pochopitelně čelila mnohým kritikám, její závěry byly napadány a přičítány všelijakým okolnostem.

Konkrétní příznaky, dle nichž je stanovena diagnóza jistě existují - patří mezi ně právě ony hlasy, halucinace, nelogické chování, pocity pronásledování, ovšem lze i dokázat mnoha nepřesností právě ve vynášení soudů v oblasti psychiatrie. Někteří autoři dokonce mluví o pojetí duševní choroby jako mýtu. Dle nich jde jen o porušování daných norem, které můžeme překročit za určitých okolností a je nám to odpuštěno, naproti tomu jinému je dána „nálepka“ duševní choroby, která je již celoživotním břemenem.

Stejně tak rozdílné jsou i názory na to, jak se k nemocným lidem chovat, zda je na místě jejich izolace či ponechání co nejvíce v přirozeném prostředí. Leckde se objevují snahy přesunout léčbu z psychiatrických léčeben spíše do oblasti domácí péče a ambulantních návštěv lékaře. Bohužel, tyto kroky ještě v mnohém nejsou dotaženy do zdárného konce, nejsou promyšlena veškerá rizika a mnohdy dochází spíše ke zhoršení stavu než posunu k lepšímu.

Pokud jde o léčbu, jedná se o proces velmi problematický a také velmi individuální. K fyzickým metodám užívaným k léčbě schizofrenie patřila léčba inzulínovými šoky, kterou později nahradila elektrošoková terapie a prefrontální lobotomie (chirurgické přerušení nervových spojení mezi některými částmi mozku). Elektrošoková terapie se dosud užívá, dnes však častěji u deprese než u schizofrenie. Od používání lobotomie se v 50. letech z valné části upustilo, na čemž se nepodílely jen nepříjemné účinky léčby, ale také objev nových farmakologických protředků. I o účinnosti léků se dosud vedou mnohé spory. Jejich značnou výhodou v mnohých případech je alespoň potlačení některých nepříjemných příznaků onemocnění, které jinak nemocným znesnadňují běžný život.

Tato onemocnění bývají vnímána jako něco, co lidem jednoznačně bere jejich veškerou důstojnost. V každé společnosti existuje zažitý konkrétní model duševně nemocného člověka, kterému jsou pak bez rozdílu automaticky přičítány určité vlastnosti, aniž bychom brali více ohled na jeho vlastní osobnost.

A jaká je praxe? Z vlastní zkušenosti vím, že komunikace a práce s duševně nemocnými obecně není vůbec snadná. Mnohdy si musíte stokrát opakovat, že přes to všechno, čím vás může kdo naštvat, zůstanete v klidu, někdy máte chuť zalepit si pusu a s nikým už nekomunikovat a nebo všechny poslat slušně řečeno do háje. A pak jsou chvíle, kdy se společně smějete, mluvíte o každodenních radostech i starostech, o trápeních velkých i malých…a posloucháte vše, co se týkalo a týká jejich životů. Jejich života dnes a jejich života dříve - toho, kdy jejich dny byly úplně běžné, byli úspěšní a trávili dny pokojně jako my všichni, a pak nastal zlom, začalo se vše měnit a od té doby je svět jiný. Je jiný, nám často nepochopitelný… Ale za co že jim máme dávat vinu?

Průměrná známka : 10

Hodnotilo 3 uživatelů

čtěte také